Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (20). Zamyšlení pražského ukrajinisty z počátku srpna r. 1968

Dne 16. července uplynulo půl století od smrti českého ukrajinisty, dr. Oresta Zilynského. Zemřel při výletu ve vihorlatských lesích na východním Slovensku ve věku třiapadesáti let, aniž by poté bylo zcela vyjasněno, za jakých okolností. My nejbližší to nevíme ani dnes, ale vzpomínáme a vzpomínat budeme. A připomínáme si také někdejší, často ještě ne zcela známé Orestovy odborné, publicistické a organizační snahy.

Jeho všestranná a vytrvalá činnost nakonec postupně přesměrovala i mé zájmy a přivedla mne k pokusům o nějakou formu pokračování: naznačil jsem to už před třemi lety. A ačkoli to může to znít nesmyslně, mohu konstatovat, že bez táty a jeho dlouhodobého vlivu na mne by nejspíš nevznikly ani tyto stránky.

Dnes se zde zamyslím v rámci našeho dlouhodobého cyklu nad jednou z epizod Orestových snah, které se projevily v památném roce 1968. Mnohokrát už byla zdůrazněna skutečnost, že to byla doba otevírající nové naděje a perspektivy nejen pro celou českou a slovenskou společnost, ale i pro její příslušníky různého osudu a zaměření. V Orestově případě signalizovala možnost dalšího a snad i úplného osvobození od omezování a ponižování, kterých se dočkal kvůli svým proukrajinským postojům po únoru 1948. Projevilo se to nejvýrazněji samozřejmě stálým tlakem „odborníků na Ukrajinu“ ze Státní bezpečnosti. Pro Zilynského znamenalo dlouhodobé stýkání a potýkání s touto zlověstnou institucí velký zásah do osobního i odborného života, se kterým se snažil vyrovnat s maximální zodpovědností.

Situaci pozměnily události roku 1968, který byl však pro Zilynského značně rozporuplný. Na jedné straně se náhle, byť jen nakrátko, otevřely dříve těžko představitelné možnosti svobodněji se nadechnout a pracovat. Využití těchto možností ale ztěžovaly změny v rovině osobní a rodinné, které se projevily rozpadem dosavadního manželství. Tyto události se staly pro Zilynského i obě jeho děti značným traumatem.

Bez ohledu na to se rozvíjelo léta trvající autorovo úsilí v ukrajinistické oblasti. Prostředkem byly mj. intenzivní korespondenční a často také osobní kontakty Oresta Zilynského s ukrajinskými spisovateli a vědci v obou částech rozděleného světa, tedy jak s odborníky z Kyjeva a Lvova, tak s Ukrajinci, kteří byli v důsledku událostí druhé světové války nuceni odejít do západní Evropy či severní Ameriky.

Velmi podstatnou roli sehrála kolem r. 1968 intenzivní Orestova péče o tehdy ještě velmi mladý fenomén ukrajinské literatury na východním Slovensku. Tamní, především mladí autoři a autorky vnímali výrazně a s nadějí všechny projevy Pražského jara. Zilynskyj byl s řadou z nich v kontaktu a stal se v místním prostředí nepochybnou autoritou. Ačkoli nebyl členem redakce prešovského časopisu „Duklja“, zaměřeného na literaturu, publicistiku a umění, udržoval si zásadní vliv na formování jeho obsahu a tiskl zde příspěvky, které vyvolávaly zájem ukrajinské inteligence také na sovětské Ukrajině i v západním světě.

Výsledkem byly velmi intenzivní vztahy autora s Prešovem, kam velmi často dojížděl. Nepochybně žádný jiný kulturní nebo vědecký pracovník, žijící v Praze, nenavštěvoval koncem šedesátých let tak často toto provinční, tehdy okresní město, nepříliš vzdálené od polských i sovětských hranic. Pro Zilynského se stal Prešov jakousi svobodnější a svobodněji působící „předsíní Ukrajiny“.

Vztahem k tomuto lokálnímu centrem se však přenášel také do prostoru severněji ležícího území východního Slovenska, které bylo tehdy obydleno ještě v dosti velkém počtu příslušníky ukrajinské menšiny. Jako by se tímto způsobem programově vracel do svých dětských a mladých let. Vždyť jen o kus dál na sever, v jazykově ukrajinské části Polska, vyrůstal prvních dvacet let svého života. Události následující po r. 1945 však jeho vztah s oním krajem a obyvateli téměř úplně přetrhly. Lze říci, že Prešovsko sloužilo Orestovi jako jakási náhrada za ztracený rodný kraj.

Zilynskyj publikoval v r. 1968 převážně v ukrajinštině. Velký podíl na tom měl už zmíněný časopis „Duklja“. Jeho čtvrté číslo, jehož vydání připadlo na srpen, bylo shodou okolností tematicky české. Obracelo se ovšem k ukrajinským čtenářům žijícím kdekoli ve světě, hlavně v Sovětském svazu, ač tam se časopis dostával se značnými obtížemi. O antologii „českého šedesátnictví“, kterou Duklja v létě r. 1968 čtenářům nabídla, jsme psali. Toto číslo muselo působit v sovětském prostředí velmi výrazným a zdravě provokativním způsobem. Zasloužily se o to nejen publikované texty, ale snad i reprodukovaná kresba Zdeňka Sklenáře „Čínské písmeno“. Kdo chtěl, mohl v něm vidět pro sovětské ideology tak nepřijatelný, provokativní a zuřivě nenáviděný trojzubec…

Podívejme se však nyní na nepodepsaný, nadpisem neopatřený úvod k „českému číslu“, otištěný na jeho první straně. Ve svém článku z r. 2018 jsem převzal nesprávnou informaci uvedenou v obsahu: autorem úvodu byl prý básník a publicista z Prešova Ivan Macynskyj. Ve skutečnosti úvod připravil autor koncepce celého čísla, kterým byl právě Orest Zilynskyj. Svědčí o tom dochování strojopisné kopie tohoto textu v jednom z pořadačů, kam si výsledky své práce ukládal. Tato varianta úvodu, ručně opravená na dvou místech, je označena připojeným „VIII 68“. Úvod byl tedy psán v srpnu 1968, nedlouho předtím, než šlo číslo definitivně do tisku a než sovětské jednotky vtrhly do Československa.

Pokusil jsem se přeložit zde tento úvod k čtvrtému číslu „Duklji“ do češtiny, ačkoli českému čtenáři v době vzniku určen nebyl. Musel jsem se s textem poněkud poprat ve snaze co nejlépe se přiblížit směru a způsobu tehdejšího autorova uvažování. Zpřístupnění tohoto textu totiž považuji i po téměř šedesáti letech za užitečné. Dejme proto nyní slovo jeho autorovi.

„Záměr vydat dvě zvláštní čísla časopisu Duklja (české a slovenské) ke Dnům československé kultury, které se budou konat letos na podzim na Ukrajině, vznikl v době velkých událostí, které se nyní odehrávají v naší zemi. Tyto události je možno označit za proces velkého duchovního sebeurčení obyvatel naší země či za odvážnou vzpouru proti ideologickým, společenským a životním a hospodářským schématům, která jí byla nepřirozeně naočkována a po dlouhá léta brzdila přirozený rozvoj naší společnosti. Můžeme ale mluvit také o vědomé a vrcholně zodpovědné volbě směru její další historické cesty. Cesta, kterou si zvolily naše národy a národnosti je cestou k socialismu humánnějšímu a více demokratickému, ve kterém už člověk nebude služebníkem státu, ale získá všechny možnosti svobodného rozvoje v zájmu prospěchu společnosti. Na praporech naší nekrvavé revoluce, pod kterými se sjednotily s nebývalou solidaritou všechny naše národnosti a sociální skupiny, jsou vepsána slova SOCIALISMUS, SPOLUPRÁCE, SUVERENITA a SVOBODA.

Autor jednoho z textů, otištěných v tomto čísle časopisu Duklja, pochyboval před pouhým rokem o závažném vlivu literatury a umění na formování vývojových cest moderní společnosti. Události následujících měsíců ukázaly jinou realitu. Během nich se projevil obrovský revolucionizující potenciál sféry psaného slova i jeho schopnost nejen obstát proti silám obskurantismu a reakce, ale také rozvinout pod prapory svobodné myšlenky vítězný proces společenského přerodu. Pro koho může znít toto konstatování radostněji a povzbudivěji než pro Ukrajince, kteří dokázali přetrvat a zformovat se do podoby národa skoro výlučně díky síle slova – díky utrpení a zápalu Tarase Ševčenka, Ivana Franka a Lesji Ukrajinky?

V tomto čísle časopisu „Duklja“ jsme vám chtěli ukázat každodennost české kultury, na jejímž základě se vytvářely předpoklady ideového přelomu našich dnů. Prosíme, abyste v těchto textech hledali sílu, která se stala zárukou naší víry v humánní misi této nekrvavé revoluce. Prosíme vás, abyste věnovali pozornost intenzivnímu zápasu o ideové sebeurčení, který ovládl českou literární publicistiku, ale i hledání ideových základů tohoto sebeurčení hluboko v české historické tradici. Prosíme vás, abyste si povšimli prvku českého kulturního rozvoje, který vždy zabezpečoval svobodné a hluboké nadechování. Tímto prvkem je úsilí o kulturní universalismus, o otevřené obzory a o přátelský rozhovor s celým světem, který je zbaven dogmatického omezování a předsudků.

Mezi národními kulturami mohou existovat nejen vztahy informativního charakteru, ale i hluboké vzájemné pronikání, podobné věrnému přátelství dvou blízkých lidí. Tradici české a ukrajinské kultury propojuje podobnost historického osudu spolu se společnými prvky jejich sociálního profilu i bojem proti obdobným nebezpečím. Proto by také neměli Ukrajinci vnímat naše současné, československé, vítězství jen v podobě prostého, chladného a nezaujatého informování.“

Jak vidíme, jednalo se o specifický text obracející se k nepříliš velké skupině sovětských Ukrajinců, kteří měli šanci si toto číslo časopisu přečíst. Tehdy zhruba půl roku trvající vývoj tzv. Pražského jara je tu stručně zhodnocen jedním z představitelů ukrajinské inteligence v Československu. Text je zaměřen na česko-ukrajinské vztahy a ponechává stranou analogické, ale poněkud jinak vznikající i zformované vztahy slovensko-ukrajinské.

Československé události roku 1968 jsou v textu vnímány jako svérázná duchovní revoluce. Ta je tu, jak se bohužel za čas ukázalo, příliš předčasně a optimisticky označena za vítěznou. Podstatné je, že v textu není jedinkrát zmíněna Komunistická strana Československa či žádný z jejích tehdejších tak populárních představitelů. Neméně zaujme to, že v textu chybí jakákoli zmínka o Sovětském svazu jako celku – mluví se výlučně o Ukrajincích. V tomto srpnovém textu z r. 1968 můžeme vidět pokračování dvou podobných dokumentů, připravených Orestem Zilynským v první polovině šedesátých let, které jsme tu představili dříve.

(boz)