Ukrajina, Evropa a USA po summitu v Ankaře

Nedávný summit NATO v turecké metropoli byl z hlediska českého publika charakterizován snahou vlády nepustit na něj prezidenta Pavla a poté Babišovými postsummitálními výkřiky, jak Pavel svou přítomností v Ankaře uškodil republice. Jediné krásné, co se podle Andreje na summitu událo, bylo Trumpovo potřesení jeho rukou. Jenže fotka dokládá, že tak Trump učinil za pochodu, takže ta trumpí ruka zůstala i s rozzářeným Babišem jaksi za ním, když Donny už mizel ku svým obzorům...

Jenže summit měl přece jen několik podstatnějších momentů. Přenechám analýzu odborníkům: s oporou ZDF podcastu Trump Effekt, který lze vřele doporučit (je k poslouchání jak na ZDF, tak na Youtubě). Účastníci diskuse se nejprve shodují v tom, že summit byl generální průšvih, protože Trump jasně doložil, že se na něj nedá spolehnout: ani na jeho podporu v konvenčních zbraních při případném útoku Rusů v Pobaltí nebo proti Polsku, a už vůbec ne v případě atomové války. Atomové odstrašení skončilo. Přestože Donny nakonec uchlácholen předem secvičenými Evropany vše odkýval, nikdo z politiků mu už (samozřejmě mimo oficiální protokol) nevěří. Tedy s výjimkou Andreje (a toho hnusného prcka na M).

A přece má summit kladné stránky. Především se ukázalo, že ani nastavovaná prohraná válka USA s Iránem neodvála od jednacích stolů Ukrajinu. Zelenskyj potvrdil svou pověst dokonalého umělce přežití všech katastrof a absolvoval dokonce přátelský rozhovor s Donnym: výsledkem je veřejný slib oranžového monstra poskytnout licenci na výrobu munice do protiraketových systémů Patriot – pro Ukrajinu a snad i pro ostatní Evropany. To je zcela zásadní, protože ruské balistické rakety momentálně není čím sestřelovat. Přitom trvá kremelská odplata za úspěšné ukrajinské útoky na ruské komunikace, protiletecké baterie a na rafinerie ropy – noc co noc hynou civilisté v Kyjevě a dalších ukrajinských městech.

Připomeňme si na okraj, co řekl ve své pravidelné relaci "Německým posluchačům" z USA Thomas Mann. Ten formuloval svůj názor na „hroznou úhrnnou nacionální vinu“ Němců již 14. ledna 1945, když referoval o prvých vyhlazovacích táborech osvobozených americkou armádou. Připomněl tehdy, že hrůzné nacistické zločiny „nespáchala malá skupinka zločinců, nýbrž statisíce příslušníků tzv. německé elity, mužů, mládeže a odlidštěných žen, kteří je vykonali pod vlivem šíleného učení a v chorobné vášni." Jako by slavný spisovatel mluvil o Rusech a jejich běsnění na Ukrajině. Doufejme, že nedopustíme, aby to vše přenesli i dále do Evropy…

Evropané přitom už nemají zásoby, o které by se mohli v současnosti s Ukrajinci podělit. Výše zmíněná americká licence samozřejmě nepředstavuje okamžitou záchranu – bude to drobet trvat – ale i tak je to zcela zásadní průlom. Navíc Evropa, která s výjimkou lemplů jako ČR pochopila, že se musí připravit na možný (třeba jen zkusmý) ruský úder, začala zbrojit a nakupuje, resp. začíná vyrábět pro sebe zbraně doma. Už je takřka žádná země nově nekupuje v USA, protože udělala drsnou zkušenost, že objednané a zaplacené zbraně nebyly z USA dodány – např. právě ona munice do protiraketových systémů.

Je nicméně podstatné, že Německo uzavřelo s USA smlouvu o nákupu raket nejspíše dlouhého doletu (1600 km) Tomahawk, kterými bude pak volně disponovat německá armáda. Účinné a ničivé Tomahawky byly už Bidenem slíbeny jako depot amerických zbraní na německém území, ale Donny hned smlouvu zrušil. Teď svolil k tomu, že si Němci mohou tyto rakety koupit. Tedy podstatný průlom, i když i toto bude dlouho trvat: americká spotřeba v Iránu byla, je a bude gigantická a příslušné americké fabriky produkují rakety nejen pomalu, ale také ve velmi malém počtu...

Vraťme se však k ukrajinsko-americkým vztahům. Během půldruhaletého Trumpova druhého prezidentství prošly výraznými proměnami. Vloni dominovaly dvě negativně vyznívající události: faktické vykázání prezidenta Zelenského z Bílého domu koncem února a srpnový pokus o „smiřovačky“ mezi Trumpem a Putinem v aljašském městě Anchorage. Poněkud ponurý obrázek, který se na základě těchto a jiných událostí vytvářel, dnes už tak úplně neplatí. Podivné, ne vždy racionální myšlenkové posuny současného amerického prezidenta se v Ankaře promítly do už zmíněného Trumpova rozhodnutí o „patriotech“, ve hře je však (přímo v americkém Kongresu) i nové posílení protiruských sankcí.

Zároveň však Ukrajina ztratila velkého podporovatele v důsledku náhlé smrti amerického kongresmana-republikána Lindsleyho Grahama. Tento rodák z Jižní Karolíny (1955) patřil k nejvlivnějším členům Kongresu a k dlouhodobým podporovatelům Ukrajiny – platí to přinejmenším pro dobu od r. 2014. Získal za své úsilí postupně, v letech 2016–2025, všechny tři stupně ukrajinského Řádu velkoknížete Jaroslava Moudrého. Poslední jeho zahraniční návštěva uskutečněná krátce před smrtí mířila právě do Kyjeva.

Graham proslul výrokem proneseným zhruba týden po ruském vpádu do Ukrajiny, na počátku března 2022. Tehdy se pomyslně tázal, zda v Rusku neexistuje žádný Brutus nebo např. nový a úspěšnější hrabě Stauffenberg – v obou případech tedy osoba, která by dokázala odstranit válkychtivého diktátora. Ukázalo se nicméně, že nikdo podobný na obzoru není…

Kdo zaujme v USA pozici Lindleyho Grahama, netušíme. Nezbývá než věřit, že se někdo takový v zemi, která nedávno oslavila 250 let začátku boje za nezávislost a ve kterou Ukrajina věřila a s určitou opatrností nadále věřit musí, co nejdříve najde.

(jip-boz)