Nová etapa polsko-ukrajinských sporů o „banderovce“?

Populističtí zmetkové u nás i v blízkém zahraničí zase jednou odkryli potenciál solidně zmanipulovaných historických příběhů jako nástroje v aktuálním politickém boji. Využívají při tom dějepisné indolence většiny té které společnosti – situace je prakticky ve všech evropských zemích velmi obdobná.

U nás se nedávno poslanectvo vládních stran (zřejmě s oporou ve vzpomínce na politický úspěch Zemanových historických exkurzů) náhle a hystericky rozvzpomnělo na sudetoněmecké nebezpečí a na spásné vyzařování dávno již odstavených „Benešových dekrétů“. V diskusi prezentovaná dějepisná kompetence morálně silné demokratické opozice ovšem také nebyla právě oslnivá. Vše, včetně letničního sjezdu německých folklorních turistů v Brně, ale nakonec více či méně klidně vybublalo do ztracena a sněmovna se vrátila k devastování republiky.

Horší je to dnes v Polsku, kde polsko-ukrajinská solidarita, opřená o společné tragické zkušenosti s Ruskem, byla po čtyři roky solidní bází pro sousedskou pomoc přepadené Ukrajině. V tomto ohledu dlouho nehrálo zas až tak zásadní roli, zda vládl konservativní Kaczinského PiS nebo po něm Tuskovi občanští demokraté. Nutnost vzdorovat ruské invazi, resp. vědomí ruského nebezpečí pro Polsko, v tomto ohledu zvítězily nad vnitrostátní politikou. Historické vzájemné křivdy byly po dohodě prezidentů Zelenského a Dudy dány přinejmenším pro dobu války ad acta.

Od loňska však má Polsko s Kaczovým požehnáním ve funkci prezidenta Karola Nawrockého, fašizujícího gaunera, který už dnes, tedy s ročním předstihem, pracuje ve prospěch volebního vítězství spojené polské ultrapravice v roce 2027. A tak nyní rozjel protiukrajinskou kampaň, koncentrovanou zejména proti pozitivnímu připomínání Ukrajinské Povstalecké Armády (UPA) ukrajinskými jednotkami, bojujícími proti Rusům. Nawrocki prostě zkouší „hrát na protibanderovskou notu“ a připomíná hrůzy „volyňské řeže“ let 1943–1944. Podotkněme, že v Čechách se na to (s ohledem na postižení určité části volyňských Čechů) samozřejmě slyší.

Jenže celé polsko-ukrajinské dějiny 20. století mají velmi daleko k idyličnosti, takže také ukrajinská strana by mohla (ale díky Bohu tak nečiní) rozjet např. bohatě podloženou „dekolonizační“ protipolskou kampaň, kde by volyňské masakry byly jen epizodou ukrajinské „obrany“ proti polským imperiálním krokům, které si nejednou nezadaly s brutálními ruskými postupy. Polsko let 1926–1939 označil před časem Wlodek Borodziej v Dějinách Polska ve 20. století, za fašistický stát.

Možná to bylo přehnané hodnocení, ale autoritativně nacionalistický vojenský režim, mj. nerespektující ani základní práva národnostních minorit, to byl. Pro pochopení tehdejší naprosto tragické polsko-ukrajinské konstelace by však bylo třeba šíře tematizovat zejména polsko-ukrajinskou občanskou válku let 1942–1947. Ta se prolínala s bojem polských i ukrajinských podzemních organizací proti německým a ruským/sovětským okupantům, kteří svorně usilovali o decimaci nebo snad plošné vyhlazení obou národů.

To, na co se odvolávají dnešní ukrajinští vojáci, je památka intenzivního protisovětského boje UPA válečných a poválečných let, boje nesporně tragického, přitom paralelního s podobným úsilím polské podzemní Zemské armády (Armija Krajowa) vzdorovat sovětské přesile. Moskva odsunula mezi koncem války a rokem 1947 do Polska, posunutého na západ, 1 800 000 Poláků, žijících na teritoriu přičleněném k SSSR, a naopak z Polska na východ z rozhodnutí kremelských soudruhů nuceně putovalo na 450 000 Ukrajinců. Nepřítel tedy byl a dodnes zůstává společný, osmdesát až sto let staré vzájemné problémy by bylo nejlepší přenechat k projednání historikům. Velká část z nich se o to už po léta se střídavým úspěchem pokouší.

Jistý pokrok je už patrný při posuzování ukrajinského protistalinského odboje v českém prostředí, ale, jak už bylo naznačeno výše, neomezilo to přetrvávající životnost stalinistických klišé o „zlých banderovcích“ a „fašistických Ukrajincích“. Jejich vyznavače nalezneme především mezi dosud existujícími komunisty, tak v prostředí „sdruženců pro přímou demokracii“, ale našli by se nejspíš i jinde.

Kdysi přispěly jejich aktivity ke vzniku jednoho programového textu na našich stránkách. Záměr v něm deklarovaný se nepodařilo dovést k patřičně výraznému výsledku, ale je třeba o něj dále usilovat. Příležitost nám dává např. nedávná smrt ukrajinského povstalce a poté exulanta v Kanadě, Petra Potičného (1930–2026). Jeho rodná obec Pavlokoma, která se nachází na území dnešního jihovýchodního Polska, západně od města Přemyšl, byla počátkem března 1945 zničena polskými bojůvkami. Potičnyj se nepochybně i proto stal bojovníkem UPA a v rámci jednoho z jejích oddílů prošel v r. 1947 Československem od východu na západ do svobodnějšího světa.

Nezahynul ani nebyl zajat, stal se historikem. Ve svých knihách podal vlastní vzpomínky na střet „banderovců“ s československými vojáky a policisty na přelomu léta a podzimu 1947 a pokoušel se je zhodnotit i jako historik. Asi by nás měly tyto práce zajímat, místní manipulátoři historie a jejich manipulované oběti však je nepochybně číst nebudou…

(jip – boz)