Dva životy (ukrajinský a český) archeologa Ivana Borkovského

Čeští archeologové si letos v březnu připomněli Ivana Borkovského, významného odborníka, který svými nálezy a interpretacemi rozšířil obzory tohoto vědního oboru. Borkovský (v ukrajinské transkripci Borkovskyj, 1897–1976) patřil k hlavním osobnostem, které propojily v době svého dlouhého pobytu v Praze českou a ukrajinskou vědu.

Vztah Borkovského k Ukrajině zůstal však donedávna v českém prostředí stále ještě poměrně málo známou skutečností. O to, že dnes už je situace jiná, se zasloužili svou statí Jana Maříková-Kubková a František Adámek ve sborníku o moravském archeologovi I. K. Červinkovi z r. 2023. Přesto zbývá ještě dost práce při upřesnění vazeb, které Borkovského po celý život spojovaly s Ukrajinou.

Na našich stránkách jsme před lety stručně poukázali na zájem jednoho z Borkovského následovníků v oboru o tuto osobnost. V jiném, o něco pozdějším příspěvku jsme věnovali pozornost dvěma akcím, které na činnost Ivana Borkovského různou formou upozornily. Dnes navážu na tyto glosy poněkud podrobnějším zamyšlením nad určitým, dalo by se říci osudovým, osobním rozpolcením této osobnosti, která nakonec výrazně přispěla rozvoji české archeologie.

Ivan Borkovský (upřednostňuji zde českou podobu jeho příjmení) strávil na českém území půl století, tedy zhruba tři čtvrtiny svého života. Z tohoto časového spatia připadlo na období demokratických poměrů pouze osmnáct let, tedy třetina. V letech druhé světové války a po r. 1945 se musel tehdy už známý archeolog vyrovnávat s dvěma totalitními režimy, které postihly i jeho rodnou zem. Jejich projevy byly přitom na české půdě o něco méně děsivé a ničivé než v ukrajinském prostředí.

Borkovský vrostl do české půdy, na kterou vstoupil jako bývalý voják ukrajinské armády, v r. 1920. Zhruba o pět let později, ještě v době svých univerzitních studií, už věděl či tušil, že se do rodné Haliče – části Ukrajiny, obsazené tehdy Polskem – nejspíše nevrátí. Musel tak svůj život přizpůsobovat českému prostředí, ale ještě celá dvě desetiletí zůstával člověkem dvou národností.

V Praze i jinde po Čechách pracoval Borkovský už v době studia souběžně pro české i pro ukrajinské (exilové) instituce, ty české mu však postupně nabídly větší existenční jistotu. Pěstování archeologie v podmínkách ukrajinského exilu nemělo téměř žádnou perspektivu, přestože mohl Borkovský tento obor na ukrajinské univerzitě v Praze přednášet.

Je pozoruhodné, jak tento zvolna se naturalizující Ukrajinec aktivně a objevně zasahoval téměř po půlstoletí do výzkumů na Pražském hradě. Angažoval se při něm od června 1925, zprvu za asistence jiného zdatného archeologického adepta z ukrajinské Haliče, Jaroslava Pasternaka (1892–1969).

Doktorát filozofie získal Borkovský na pražské univerzitě teprve koncem dvacátých let a mohl se pak už plně věnovat odborné práci. V tu dobu už byl také ženat s německojazyčnou Židovkou, vzděláním bohemistkou, pocházející ze severní Moravy. Manželství však bylo nakonec ještě ve třicátých letech rozvedeno a bývalá manželka nakonec zahynula při nacistické perzekuci Židů. Borkovský tomu nemohl nijak zabránit.

Borkovský byl na počátku své odborné kariéry stejně tak českým jako ukrajinským vědcem. Zdá se, že zprvu dokonce převládla přednášková činnost konaná v Praze v rámci zasedání Ukrajinské historicko-filologické společnosti a od r. 1933 také na Ukrajinské svobodné univerzitě nad rozsahem takovýchto jeho aktivit v českých institucích. Zasloužila se o to i skutečnost, že si nikdy neosvojil češtinu v rozsahu a kvalitě rodilého mluvčího. Podle některých svědectví musely být i jeho poválečné texty psané v češtině v nemalé míře upravovány.

Borkovský zprvu česky i ukrajinsky rovněž publikoval. Na počátku třicátých let se snažil najít publikační možnosti především v ukrajinských periodikách vydávaných ve Lvově. Počet, rozsah i obsahová pestrost těchto novin a časopisů však značně zaostávaly za možnostmi, které nabízel český tisk. Ve východní Haliči např. nevycházel žádný ukrajinský časopis zaměřený výlučně na archeologii nebo určený výlučně dějepisným studiím.

Před polovinou třicátých let tak převážily Borkovského příspěvky otištěné v českých odborných periodikách, ale občas také týdenících, určených širšímu okruhu čtenářů (Pestrý týden, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Světozor). Takovéto listy dávaly odborným tématům poměrně malý prostor a umisťovaly je jako krátký slovní doprovod atraktivních fotografií, dokumentujících nové nálezy. Pomáhaly tak do jisté míry šířit povědomí o Borkovském v době před vydáním jeho první knižní monografie.

Borkovský považoval zároveň za užitečné ujmout se určité zprostředkovatelské role mezi ukrajinskou a českou archeologií. Je příznačné, že v závěrečné poznámce svého prvního většího článku z r. 1930 („Šňůrová keramika na Ukrajině“) napsal: „Snažil jsem se poctivě, aby moje práce byla malým příspěvkem k nejstaršímu období pravěku Ukrajiny, které má zajisté větší význam v prehistorii Evropy, než se dosud myslí.“ Také později připojil v pracích týkajících se územně českých nálezů občas upozornění na srovnatelný, územně ukrajinský nálezový materiál. Vývoj své disciplíny na ukrajinském území přitom sledoval jen z dálky a prostřednictvím publikací jiných autorů, které nejednou recenzoval.

Za druhé světové války a německé okupace Čech a Moravy (a také Ukrajiny) byl Borkovský postaven do velmi nesnadné situace. Loajální vztah k oběma „svým národům“ musel doplnit vynucenou loajalitou k „novým pánům“. Nebylo možno vyhnout se vztahu s německou okupační mocí. Borkovský byl také členem delegace Ukrajinské svobodné univerzity v Praze, kterou přijal 16. června 1939 protektorátní ministr školství a osvěty, právní historik Jan Kapras. Nedá se přitom pochybovat o tom, že Kapras znal výsledky Borkovského odborné práce.

Borkovského odborné studie se nepodřídily nacistickým pseudovědeckým teoriím. Pokračoval i v době německé okupace ve výzkumech Pražského hradu, zároveň však dovršil své účinkování na Ukrajinské svobodné univerzitě v Praze dvojnásobným převzetím funkce jejího rektora: svému nástupci ji předal na konci r. 1943. Právě v tu dobu na něj padla, po smrti dr. Karla Gutha, hlavní zodpovědnost za další výzkum Pražského hradu.

Tehdy se už rýsovala perspektiva sovětského postupu do střední Evropy a následného ovládnutí českého území stalinským režimem. Je příznačné, že Borkovský za této situace na jaře r. 1945 neopustil Prahu a neodjel do západní části Německa jako jiní profesoři pražské ukrajinské univerzity. Byl už spjat s českým prostředím a svou druhotně nalezenou vlastí příliš úzce a těžko by jinde dokázal odborně začít znovu. Jeho dávný kolega z oboru, Jaroslav Pasternak, odešel v r. 1944 před sovětskými jednotkami ze Lvova na západ. Dožil v kanadském Torontu, pokračoval v publiakční činnosti, své odborné dílo však nemohl za oceánem v plném rozsahu završit.

Borkovský se takovému osudu chtěl vyhnout, i když se jeho osudem mohla stát, tak jako mnoha jiným emigrantům, deportace do SSSR. Nakonec však mohl zůstat v Praze a pokračovat především ve výzkumech Pražského hradu. Postupně rozšířil vědění svých současníků o počátcích českého přemyslovského státu a jeho zásluhy došly všeobecného uznání. Ačkoli zůstal mimo komunistickou stranu a politicky se neangažoval, dočkal se v r. 1950 poděkování prezidenta Gottwalda a na sklonku éry jednoho z jeho nástupců, Antonína Novotného, byl v r. 1967 vyznamenán Za vynikající práci. To už se však jeho odborné působení chýlilo ke konci.

Dnes je oceňována činnost Ivana Borkovského nejenom díky opravdu výrazným objevům, které dotvářely představu o počátcích české státnosti. Oceňovány jsou také jeho ve své době objevné snahy o interdisciplinární spolupráci archeologie s geologií, geofyzikou, teoretickou a aplikovanou mechanikou, mluví se také o jeho podílu při prvotním rozvíjení archeobotaniky.

Zároveň však v poválečném období zanikly příznivé podmínky pro udržování kontaktů Ivana Borovského s rodnou zemí. Dopisoval si, samozřejmě ukrajinsky, se svými sestrami, které nadále žily v Haliči. O dalším vývoji ukrajinské archeologie až na malé výjimky nepsal a pro většinu Ukrajinců zůstával po celá desetiletí neznámým, zapomenutým člověkem. Vztahy s bývalými kolegy z ukrajinského exilu a univerzity mohl zřejmě pěstovat jen v minimální míře. Tento stav se na Ukrajině začal měnit až po jejím osamostatnění.

V Čechách je Borkovský dodnes uznávanou veličinou. Z pozůstalosti byly otištěny jeho nevydané texty o Pražském hradu a středověké Praze. Současnými badateli a badatelkami je edičně zpřístupňována rozsáhlá dokumentace různých jeho nálezů. Byla po něm také pojmenována ulice v Roztokách u Prahy, v Praze se ale podobné pocty zatím nedočkal.

Přes všechny tyto skutečnosti, které svědčí o trvající úctě k dílu Ivana Borkovského, se nelze zbavit dojmu, že jeho životní osudy doprovázela nemalá míra nejednoznačnosti a tragičnosti. Taková skutečnost však charakterizuje osud a odkaz mnoha emigrantů, nejen těch ukrajinských…

(boz)