Básnický deník specificky připomínající pluk Azov

Štěpánek Radek: Pluk Azov

V souvislosti s trváním ruské vojenské agrese proti Ukrajině postupně přibývá českých literárních ohlasů tohoto východoevropského dramatu. K těm dosavadním, např. ke knize povídek Jana Němce „Liliputin“ přibyla nedávno drobná básnická sbírka Radka Štěpánka, pojmenovaná poměrně nečekaně podle legendárního ukrajinského pluku Azov.

Nedávno jsme se zde rozepsali o knižním vydání písně Jaroslava Hutky „Ukrajina“. Štěpánkův „Pluk Azov“ je však publikací o něco rozsáhlejší a specificky koncipovanou. Ukrajinských reálií se týká jen zčásti a na mnoha místech vypovídá daleko více o celém autorově myšlenkovém a zájmovém světě.

Dnes čtyřicetiletý autor, označovaný jako zakladatel české enviromentální poezie (tedy poezie se zaměřením na přírodu a životní prostředí) se narodil v Prachaticích, od studijních let je však spjat s Brnem a Moravou. Působí mimo jiné jako redaktor známého literárního měsíčníku Host. Samostatnou knížkou debutoval už v r. 2010 a sbírka pojmenovaná podle pluku Azov je, počítám-li dobře, už jedenáctá.

Štěpánek však vydal v r. 2024 i rozhovor se známou osobností z oblasti atomové energetiky, Danou Drábovou, pojmenovaný nevšedním, ale docela sympatickým názvem „Atomová bába“. Připomenu ještě, že autor o své nové „azovské“ knížce leccos pověděl v rozhovoru z letošního dubna: https://art.ceskatelevize.cz/360/basnik-radek-stepanek-v-knize-o-pluku-azov-si-kladu-otazku-co-je-moje-valka-L3NZb.

Knížka vyšla až čtyři roky poté, co si autor zapisoval své myšlenky úplně nebo zčásti vyvolané prvními týdny a měsíci ruského vpádu na Ukrajinu, jeho dílčími úspěchy, ale i prvními ruskými porážkami. Šestice různě dlouhých rytmizovaných, v podstatě prozaických textů vznikala od poloviny května do počátku srpna r. 2022. Autor nakonec jejich vydání odložil a přistoupil k němu až v době, kdy válka vstoupila do pátého roku svého trvání.

Obrana města Mariupol a oceláren Azovstal jednotkou nazvanou Azov patřila k hlavním událostem jara roku 2022. Odpor kladený ruským jednotkám vzbudil tehdy značnou pozornost i v českém prostředí, tehdejší události však byly mezitím překryty bezpočtem dalších a na „Azovany“ se do značné míry zapomnělo stejně jako na hrdiny jiných epizod války. Štěpánek tuto skutečnost tak trochu napravuje. Přitom se o pluku Azov hovoří jen ve třech z šesti různě dlouhých částí sbírky.

Nejrozsáhlejší je první část knížky nazvaná poněkud matoucím způsobem „Evakuace“. Tvoří třetinu celé publikace a byla napsána krátce po dobytí města Mariupol Rusy po 82 dnech války. Jak autor říká, „za tu dobu jsem se stihl bát o všechno“ a po celou tu dobu „nevím, co mám dělat“. Není to úplně pravda, jako redaktor brněnského měsíčníku Host přispěl k tomu, že tento literární časopis se po 24. únoru 2022 výrazněji než dříve věnoval Ukrajině a autor napsal do březnového čísla výrazně formulovaný fejeton reagující na ruský vpád. Jak sám v knížce uvádí, ubytoval poté ukrajinského uprchlíka a poslal hmotnou pomoc na frontu. Nejistota se týká spíše toho, jak by se ke konfliktu postavil, kdyby mu byl blíž: „Neumím si představit, že bych tam byl a bojoval“.

Znalci ukrajinské problematiky vědí, že takto nazvaná jednotka patřila po léta k trvale omílaným tématům ruské propagandy. Činnost Azovu měla dokazovat údajné fašistické tendence uplatňující se v ukrajinské armádě a celém státu. Autor konec konců píše: „nazval jsem /sbírku/ tak, ale o pluku Azov nic moc nevím“ – toto konstatování je o pár stránek dál opakováno v ještě výmluvnější podobě. K autorovi se samozřejmě dostalo ruské tvrzení, že „azovci“ jsou prý nacisti a násilníci. K tomuto tvrzení se nevyjadřuje, ale jak sám říká, „je mi líto pluku Azov /…/ teď se brání /…/ vždycky jsem fandil těm slabším a těm, kteří se bránili.“ Jinde ovšem pro změnu uvádí: „Je mi líto každého, kdo je poblíž železáren v Mariupolu – civilistů, obránců i útočníků.“

Autor se zároveň vyrovnává s tím, že ve svém nejbližším okolí naráží na jiné názory a přístupy. Mluví o své dvaadevadesátileté babičce trpící předsudky vůči Ukrajincům – seberou nám prý práci a navíc „jedí lepší jídlo než my“… O kousek dál přidává zmínku o otci – veterináři. Ten zase podle autorova svědectví přihlíží, jak ze Šumavy míří krávy přes Balkán a Turecko – sankce nesankce.

V rámci celé knížky přistupují dva další myšlenkové okruhy rozsahem překonávající partie o Ukrajině: jednak opakující se úvahy o rostoucích ekologických problémech celého světa (Indie, Velký korálový úsek, Serengeti) a vedle toho podrobné vzpomínky na vlastní dětství prožité na prachatickém sídlišti. Do děje vstupuje i současnost zastoupená hlavně lidmi autorovi nejbližšími: manželkou a dcerkou.

V tomto širokém kontextu vystupuje na chvíli do popředí ještě další dlouhodobě ohrožené ukrajinské město, Kramatorsk na okraji Donbasu – ruská armáda je nedokázala za celé čtyři roky obsadit. Autor nepíše v souvislosti s Kramatorskem jen o válce, pohrává si také básnicky s jeho jménem. V posledním zpěvu z 2. 8. 2022 pak registruje zprávu o likvidaci části zajatců z pluku Azov v obci Olenivka v okupované části Donbasu.

Na základě této zprávy dospívá Štěpánek k závěru: „takže je konec. Už o pluku Azov nemusím psát“, hned vzápětí však toto tvrzení zpochybňuje: „Navíc už vím, že konec není konec. Bojovníci pluku Azov znovu povstanou, ať chceme, nebo ne. /…/ Jsou mezi námi, neviditelní a všudypřítomní jako popel a prach: už se jich nikdy nezbavíme. Prostoupí nás svým posledním dechem, který se spojí s naším dechem, usadí se nám na plicích.“

Navzdory autorovu dojmu ze srpna 2022 je třeba připojit ještě informaci, že jednotka nazvaná „pluk Azov“ nezanikla. Naopak, od února 2023 funguje jako brigáda speciálního určení ukrajinské armády. Více se lze dočíst jak v ukrajinské, tak v jiných jazykových verzích wikipedie.

Chceme-li vnímat knížku „Pluk Azov“ jako celek, je třeba připomenout si, co autor na jednom místě uvádí o svém záměru („chci napsat nadčasovou báseň o současnosti“), nebo jinde: „chci napsat prostý text, záznam, výpověď“. Důvodem je i to, že si uvědomuje, že „žiju a zodpovídám za celý svět“. Knihu Radka Štěpánka lze tedy označit za pozoruhodnou výpověď o sobě samém i o okolním světě, kterou propojuje jako svérázný symbol mariupolská epizoda z dějin pluku Azov.

(boz)

Štěpánek, R. (2026): Pluk Azov. Jihlava – Telč, Adolescent. Stran 45 (3). Kresba, grafická úprava a sazba Aleš Kauer /ISBN 978-80-53015-14-1/