Bukovinské město Černivci při protektorátní maturitě v r. 1944

Město Černivci, v češtině tradičně označované jménem Černovice, je dnes administrativním centrem jedné z ukrajinských pohraničních oblastí – nedaleko odtud je už Rumunsko. Dějiny Černivců, vzniklých snad až počátkem 15. století, jsou plné paradoxů.

Město bylo do r. 1918 metropolí rakouské země Bukovina, v r. 1918 o ni a o Černovice vedly spor Rumunsko a Ukrajina, zvítězili v něm Rumuni. Neméně silnou pozici ale zaujímali ve městě Židé (jako nejpočetnější skupina) a Němci. Ti se po obsazení města sovětskou armádou v r. 1940, v době sovětsko-německých námluv, vystěhovali do Třetí říše a ve městě zbylo asi 80 000 obyvatel. Za následující rumunské okupace (1941–1944) byla zase likvidována podstatná část tamních Židů.

Sovětská armáda město obsadila při své protiněmecké a protirumunské ofenzivě dne 29. 3. 1944, o dva dny později vyklizení města potvrdil protektorátní tisk. Vojenského úspěchu sovětské armády využilo i propagandistické video z r. 1944, které lze dohledat v rámci tohoto článku:

https://buknews.com.ua/page/u-meregi-oprylyudneno-unikalne-video-vstupu-radianskoi-armii-u-chernivtsi-v-berezni-1944-r.html

Část obyvatel města vítala příchod sovětských vojáků, jiní raději uprchli do hloubi Rumunska. Následovalo znovunastolení násilného stalinského režimu ve městě a okolním regionu.

Nepochybně se také o této epizodě německého ústupu z Ukrajiny v Protektorátu mluvilo. Stejně tomu bylo krátce předtím v případě německých ústupových bojů na řekách Jižní Buh a Prut – svědectví o tom zachytil básník Petr Křička. O tom, že dění kolem Černovic vnímali pražští středoškoláci, zachoval svědectví jeden z nich, Ludvík Hauser, rodák z Nymburka (1923-1981). Vystudoval gymnasium v Křemencově ulici v pražském Novém Městě, kde maturoval právě v popisované době, rok před koncem druhé světové války.

Hauserova první a jediná beletristická kniha, sestávající ze tří povídek, byla vydána vlastním nákladem na značně nekvalitním papíru v Praze v první březnový den roku 1945. Strojopisně psaný text vykazuje jako hlavní zvláštnost absenci otazníku, který musel být z nezbytí nahrazen malým písmenem „z“ a tečkou pod ním.

Krátká úvodní povídka nazvaná „Latinská písemka“ nepochybně vzešla z autorových vlastních vzpomínek na události tehdy vzdálené pouze jediný rok. Popisuje písemnou maturitní zkoušku z latiny, kterou absolvovali v dubnu 1944 studenti už zmíněné „křemencárny“. Oktaváni dostali za úkol přeložit z latiny úryvek z díla jednoho z římských historiků. „Souvětí pana Sallustia se klikatí jako serpentiny. Každou chvíli v nich zabloudíš a nevíš, kudy kam.“

Ale opravdu překládali jen tři osvědčení třídní latiníci, zatímco ostatní studenti čekali na výsledek jejich práce a zaměstnávali se hlavně úvahami o svých aktuálních dívčích sympatiích. V rámci mimosalustiovské konverzace však zazněl i dotaz jednoho studenta k druhému: „A víš ty, kde jsou Černovice?“ Třída na to reaguje a hlídající profesorka se snaží dovědět, čemu se všichni tak smějí. Vysvětlení zazní v této podobě: „Paní profesorko, to je přece ohromné, jak jsme si za poslední měsíc osvojili místopis Ukrajiny.“

Brzy poté tři latiníci vše svým úsilím zvládli, „všechna úskalí jsou šťastně obepluta“. Na Černovice už nemuseli myslit ani o nich mluvit. Tato dnes ne zcela srozumitelná epizoda povídky tedy výrazně souvisela s reáliemi tehdejší doby. Máme tu doklad výrazného vnímání aktuálních událostí na východní, sovětsko-německé frontě. Z kontextu plyne, že písemky byly psány někdy počátkem dubna a ústní maturity byly ohlášeny na 15. květen.

Stojí zato zamyslet se ještě nad závěrečnou větou povídky, ač s naším tématem nesouvisí: „Kolik napíše ještě lidstvo latinských písemek, nežli poslední jeho syn propadne poslednímu soudu?“ Nezdá se, že odpověď na tuto otázku by dnes byla snazší než před osmdesáti lety, ale to s městem Černivci nesouvisí.

Dodejme ještě, že Ludvík Hauser se stal od poloviny padesátých let na čtvrt století významným propagátorem a metodikem dětské a mládežnické pěší i jinak provozované turistiky. V jeho aktivitách věnovaných mladé generaci mohly přijít po téměř třiceti letech ke slovu i „maturitní“ Černovice. V r. 1972 byl připraven velký autobusový putovní tábor do jihozápadní části SSSR s cílem v oblasti Kavkazu. Při návratu bylo plánováno zastavení mimo jiné v Černovicích, sovětská strana však na poslední chvíli zajištění zájezdu na svém území odřekla – a nejelo se…

K dispozici máme ještě jeden pramen, který zachycuje jinou reakci na dobytí Černivců v r. 1944. Zpřístupnil ho Hauserův starší vrstevník, novinář a divadelník Oskar Krejčí v knize „Země úsměvů (1939–1945)“, vydané brzy po ukončení světové války. Text byl mimochodem připravován k ilegálnímu vydání už na jejím sklonku. Najdeme zde 147 anekdot z doby šestileté existence Protektorátu Čechy a Morava. Jedna z nich je datována „zjara 1944, po dobytí východního Rumunska“.

Tentokrát je hrdinkou jakási babička Uhlířová, která je znechucena dlouhou frontou na jízdenky na jednom z pražských nádraží a obviňuje z nepořádku Němce a jejich Vůdce. Přítomný strážník se ji snaží uklidnit, ale babička se hájí: „Ále, dyk už sou ti bolševici támhle někde u Černošic. Tak tu chvilku bych na tej Pankráci taky vydržela.“ Strážník však optimistickou babičku vyvádí z omylu: „To nejsou Černošice, to jsou Černovice. A ty jsou až u Tábora. To byste si ještě chvíli počkala, než by vás ti bolševici osvobodili.“

Jak vidíme, pohrává si tato anekdota s dvojím omylem – roli hrají Černošice u Prahy a dvojí různé Černovice, české i ukrajinské. Máme tak další doklad o tom, že události na východní frontě, související se západní částí Ukrajiny, byly v Protektorátu sledovány a vnímány ve větším rozsahu. Do Černovic u Tábora i Černošic u Prahy však Rudá armáda dorazila až o rok později než do Černovic bukovinských – v květnu 1945…

(boz)