Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (19). „Šedesátníci“ čili ukrajinští básníci a jiní „opozičníci“ šedesátých let

Pokud se v češtině použije termín „šedesátník“, určitě je míněn člověk, který dosáhl věku šedesáti let a vstoupil už do skupiny tzv. důchodců, nebo se k tomu chystá. V zásadě to platí také v ukrajinštině, kde však přistupuje k tomuto významu ještě jeden. O šedesátnících se mluví také v souvislosti s těmi příslušníky ukrajinské inteligence, kteří na počátku šedesátých let 20. století vstoupili do aktivního života a rozvířili značně stojaté vody sovětské Ukrajiny. V době zrození tohoto termínu jim bylo kolem třiceti let.

Jednalo se především o básníky, ale také další spisovatele, výtvarníky, vědce (zejména, ale nejen, společenské) a publicisty. Nelze přitom mluvit o jasně ohraničené skupině – už proto, že se nemohli sdružovat na půdě žádné oficiálně povolené či dlouhodoběji tolerované organizace či platformy. Hlavní výjimku představoval kyjevský Klub tvůrčí mládeže, jehož činnost byla tolerována v Kyjevě v letech 1960–1964. Podobné pokusy charakterizovaly i situaci ve Lvově i v jiných ukrajinských městech.

Fenomén „šedesátnictví“ připomíná dnes také jedno, právě takto nazvané kyjevské muzeum. Šedesátníci mají navíc své heslo v už pětadvaceti jazykových verzích wikipedie včetně české, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0edes%C3%A1tn%C3%ADci.

Český zájemce má možnost dovědět se více o ukrajinských šedesátnících díky rozsáhlé monografii historika Radka Mokryka „Zrození disentu“, vydané v r. 2024. Některé „šedesátníky“ jsme na našich stránkách představili i my – v největší míře to platí o režisérovi Lesu Taňukovi, psali jsme ale také o Lině Kostenkové.

V českém prostředí uvedl termín „šedesátníci“ poprvé do života lvovský básník Volodymyr Lučuk – zřejmě tehdy pobýval v Československu. Jeho článek „Jarní potůčky (O mladých básnících Lvova)“ otiskl 29. dubna 1962 deník Mladá fronta. Autor ve svém textu zmínil řadu kyjevských i lvovských básníků, pro které se v ukrajinských podmínkách toto kolektivní označení právě tehdy neoficiálně ujalo.

V tu dobu se už začaly objevovat první překlady z tvorby této nové generační skupiny ukrajinských básníků v českém tisku. Primát měla tvorba Liny Kostenko, tlumočená od r. 1961 Hanou Vrbovou, co do počtu překladů následoval od r. 1962 Ivan Drač překládaný vytrvale Jaroslavem Kabíčkem. Drač měl už za sebou i českou knižní premiéru: v r. 1964 se dostala do českých knihkupectví jeho knížka „Teliženské léto“. V poněkud menším rozsahu přicházeli ke slovu Mykola Vinhranovskyj a Vitalij Korotyč, také od r. 1962.

Protože tato nově překládaná básnická díla vzbudila určitou pozornost, pokusil se literární historik a kritik Orest Zilynskyj vytvořit větší antologii této mladé ukrajinské poezie. Vedl v tomto směru své mladší překladatelské souputníky Vrbovou a Kabíčka. Připravili tak spolu pěknou a poměrně rozsáhlou antologii zařazenou do tehdy vydávané knižní řady „Mladá sovětská poezie.“ O dva roky dříve zde byli představeni mladí básníci ruští a o dva roky později zase gruzínští – na další národy Brežněvova impéria už nedošlo. Kniha opatřená podtitulem Ukrajinští básníci vyšla počátkem srpna 1965. Dodejme pro úplnost, že o několik týdnů dříve vyšel v překladu Ludmily Zilynské výbor povídek prozaika rovněž počítaného k „šedesátníkům“, Jevhena Hucala. Tato souběžnost je poměrně zajímavá.

Vraťme se však k antologii básnické. Obsahovala překlady z díla celkem třinácti autorů, ženský prvek zde zastupovala jen Lina Kostenko. Ta byla reprezentována největším počtem básní a z tohoto hlediska za ní následovali Drač, Vinhranovskyj a Vasyl Symonenko, tehdy už mrtvý a do češtiny překládaný jen málo. Skupinu nejvíce zastoupených básníků uzavřeli V. Korotyč a lvovský básník Ihor Kalynec. Spíše okrajově byla prezentována tvorba začínajícího autora Vasyla Stusa, kterého čekal v porovnání s ostatními nejtragičtější osud.

Všichni uvedení básníci byli už v té době konzervativnějšími kolegy kritizováni za přílišné novátorství. Právě proto byla antologie vnímána na Ukrajině, kam se dostalo několik výtisků knihy nebo aspoň informace o ní, dvojím protikladným způsobem. Stoupenci literárních i politických reforem ji vítali. Oproti tomu kniha silně zneklidnila tvrdé konzervativní jádro ukrajinských komunistů, snažících se o maximální ovládání kultury, i jejich literárních nohsledů. O „problematickém pojetí“ antologie se jednalo i ve vyšších stranických kruzích Ukrajiny, ale k ničemu to nakonec nevedlo.

To, že se překladová antologie ukrajinským konzervativcům vůbec nelíbila, způsobil vývoj událostí v této sovětské republice. Tři týdny po jejím vydání, na přelomu srpna a září 1965, bylo v osmi ukrajinských městech pozatýkáno 25 představitelů kulturní sféry. Bylo proti nim použito obvinění z protisovětské činnosti. Pokusem o jejich obranu se stal projev části účastníků premiéry slavného filmu „Stíny zapomenutých předků“, který se uskutečnil v kyjevském kině Ukrajina 4. září. Po skončení projekce uposlechli někteří diváci výzvy Vasyla Stusa, aby na protest proti zatýkání vstali ze svých sedadel. I tento skromný projev protestu byl považován sovětskou státní bezpečností za žádoucí a nebezpečný.

Brežněvovská trestající mašinerie se tím spíše nezastavila: od ledna 1966 probíhaly v různých ukrajinských městech soudní procesy, které vedly k odsouzení devatenácti osob a vzniku skupiny nových politických vězňů. Šedesátníci takový vývoj chápali jako počátek návratu k stalinskému útlaku a hodnotili ho zcela odmítavě.

Tento vývoj dospěl právě v r. 1968 do rozhodující fáze. V souvislosti s pokusem o reformu v Československu se sovětskému režimu podařilo po 21. srpnu umlčet nejzřetelnější opoziční akce, reprezentované v předchozích letech především kolektivně podpisovanými protestními dopisy. Původně jednotný postoj „šedesátníků“ se poté stal minulostí. Někteří z nich se pokusů o otevřenou opoziční činnost vzdali, jiní byli nuceni hledat s režimem určitý kompromis a začali, ač ne vždy upřímně, podporovat stranickou politiku.

Vraťme se však do českého prostředí a zodpovězme otázku, zda tvorba „šedesátníků“, resp. české překlady jejich básní, nějak souvisely s tehdejší mírně liberalizovanou kulturně-politickou atmosférou a zda mohly aspoň v malé míře spolupůsobit při přípravě příchodu Pražského jara. Po této stránce je třeba situaci hodnotit střízlivě. Díla ukrajinské literatury včetně tehdy nejmodernějších či nejodvážnějších zůstávala ve stínu básnických výbojů mladých ruských spisovatelů, např. J. Jevtušenka.

Nepočetné recenze, které vyšly na podzim r. 1965 na Mladé ukrajinské básníky, byly sice příznivé (jeden titulek mluvil dokonce o ukrajinském překvapení), základní trend vnímající ukrajinskou literaturu spíše jako dodatkovou k ruské však přetrvával. Dokládá to mj. nepříliš vysoký počet přetisků básní z antologie nebo nových překladů, který můžeme v českých periodikách doložit v letech 1967–1969. Opět se jednalo především o díla Liny Kostenko, Ivana Drače a Vitalije Korotyče.

Oficiální československá kulturní politika si v r. 1967 dala záležet na povinných oslavách padesátého výročí bolševické revoluce a tomu bylo v nemalé míře podřízeno psaní o ruské literatuře a nahodile též o ostatních literaturách SSSR. Stoupenci formující se opozice zase vnímali jako hlavního sovětského spisovatelského hrdinu té doby Alexandra Solženicyna a jeho svědectví o temných stránkách sovětské skutečnosti. Snahy ukrajinských autorů upozornit na problémy jejich země, kulturního dědictví i jazyka nebyly v českém prostředí téměř vůbec registrovány.

Na závěr lze přesto uvést doklad o tom, že se občas báseň ukrajinských „šedesátníků“ „zadřela pod kůži“ českým čtenářům. Západočeský deník Pravda otiskl 13. listopadu 1966 diskusi o próze Jaroslava Šťastného „Špagáty na pochodu“, otiskované na pokračování a líčící bez příkras život části tehdejší plzeňské mládeže. Zaujme příspěvek Marie Šulcové z Prahy – jistě se jedná o spisovatelku, která debutovala až v polovině 70. let knížkou o mládí Karla Čapka. Budoucí autorka se tu zastala Šťastného, který byl jinými účastníky diskuse kritizován mj. za použitý hrubší jazyk. Pro jeho povzbuzení použila citace z podle ní skvělé básně Vitalije Korotyče „Tiše se smějí opatrní“. Těmito verši jej nabádala, aby se nenechal kritikami zastrašit.

Zde je třeba připomenout, že čtenářkou oceněný Korotyč se postupně s ideály „šedesátníků“ rozešel a nastoupil po několika letech cestu stranického kulturně-politického propagandisty a přesídlil na několik desetiletí do Moskvy, kde také vloni jako téměř zapomenutý autor zemřel. Jiní šedesátníci měli diametrálně odlišný osud. Tři autoři z pražské antologie „šedesátníků“ (Ihor Kalynec, Vasyl Stus a Mykola Cholodnyj) byli počátkem r. 1972 zatčeni. Zatímco Cholodnyj se kál a byl jenom jako básník umlčen, jeho kolegové vyslechli rozsudek odsuzující je k dlouholetému odnětí svobody a Vasyl Stus zaplatil nakonec za neustávající odpor ve vězení vlastním životem.

(boz)