Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (18). Roky 1968 a 1969 v deníku básníka Stepana Hostyňaka

Role českých a slovenských Ukrajinců v období Pražského jara zůstává nedoceněna. Představovali poměrně nejednolitou skupinu rozprostřenou mezi západním českým pohraničím a vzdáleným severovýchodním Slovenskem. Nejvýrazněji, už po staletí, byli soustředěni v horských a podhorských končinách při východní části československo-polské hranice. Šlo vlastně o úzký pruh území vybíhající z území sovětské Ukrajiny.

Jižní část tohoto území byla a je označována v ukrajinštině jako Prjašivščyna. Tento region procházel ve 20. století složitým a nejednoznačným národnostním vývojem. Krátce po únoru 1948 bylo administrativně, na úrovni vládnoucí strany, rozhodnuto o jeho ukrajinském charakteru, zároveň však byl zahájen absurdní boj proti tzv. ukrajinskému buržoaznímu nacionalismu. Takováto ukrajinizace přinášela i v dalších desetiletích mnoho rozporuplných jevů, které přetrvaly až do konce komunistického období. V mnoha směrech jsou patrné i dnes, kdy se část místního obyvatelstva poslovenštila a zbytek je rozdělen na dvě části, hlásící se ve své většině k rusínství a v menší části k ukrajinství.

Popsat stav, ve kterém se nacházeli v r. 1968 Ukrajinci (Rusíni) Prešovska, jsme se pokusili v rámci předchozího cyklu. Také vývoj tohoto malého, nepříliš sourodého etnika a regionu vykazoval řadu dramatických změn. Po počátečním výrazném, byť trochu bezradném vzepětí energie a nadějí přišla posrpnová nejistota a od léta r. 1969 „normalizační“ skepse a zklamání. Specifikem bylo v případě této československé, resp. hlavně slovenské národnostní menšiny propojení její inteligence s tou částí inteligence sovětské Ukrajiny, kterou charakterizovaly opoziční nálady. Tento trend sledovaly sovětské bezpečnostní orgány s rostoucím neklidem.

Chceme-li tehdejší situaci lépe poznat, můžeme si vzít na cestu zajímavého průvodce. Mám na mysli edici deníků tehdy mladého, začínajícího básníka vlastní menšiny, Stepana Hostyňaka. Narodil se v září r. 1941 v obci Humenskyj Rokytiv (Humenský Rokytov). První svou básnickou sbírku, která vzbudila zájem nejen svým názvem (Proponuju vam svoju dorohu neboli Nabízím vám svou cestu) vydal v r. 1965. Do r. 1968 vstoupil jako ještě mladý, šestadvacetiletý člověk. Čeští zájemci si mohli přečíst překladový výbor z jeho poezie po r. 1982 – připravil jej překladatel Jaroslav Kabíček.

Tento tvůrce prošel obdobím „normalizace“ nesnadno – za cenu některých nezbytných kompromisů, ale se ctí. Dnes je nejstarším představitelem nepočetné, zvolna zanikající skupiny ukrajinských autorů z východního Slovenska. Deník psaný ukrajinsky si vedl po většinu života a v r. 2005 z něj uveřejnil skoro třísetstránkový výbor, pokrývající období let 1958–1991 (jen epilog je ještě z r. 1996). Roky 1968 a 1969 zaujímají v rámci tohoto celku poměrně skromnou část (sedm a deset stránek), přesto však lze část příslušných zápisů označit za velmi zajímavou. Mísí se zde převažující záznamy čistě osobní a pracovní s občasnými reflexemi celostátního (československého), ale také ukrajinsko-sovětského dění.

Ukrajiny, bránící se soustavným rusifikačním pokusům v oblasti rozhlasu, periodického tisku i knižní produkce, se týkají už kriticky laděné záznamy z ledna a února 1968. Od 8. března přibývají i ohlasy domácí. Autor si všímá, že „ze sna se probouzejí i naši“, tj. redaktoři týdeníku a měsíčníku, vydávaných v Prešově ukrajinsky. Po polovině března promluvili kriticky také členové ukrajinské odbočky Svazu slovenských spisovatelů.

Na počátku dubna zaznamenal Hostyňak otištění rezoluce třinácti zaměstnanců Muzea ukrajinské kultury ve Svidníku, tehdy už okresního centra, kde sám pracoval jako odborný pracovník. Rezoluce konstatovala, že „život našeho etnosu přinesl v posledních dvou desetiletích (tj. od r. 1948) fakta svědčící o tragickém stavu jeho záležitostí v politické, hospodářské, a hlavně kulturní oblasti. Jednoznačně lze říci, že poválečné naděje Ukrajinců-Rusínů Československa se nevyplnily.“ Slovenským státním orgánům, vědeckým kruhům a médiím se vyčítá, že se pokoušejí obohacovat slovenskou kulturu na účet přisvojování kulturních a duchovních hodnot Ukrajinců-Rusínů“. Pomoci by mohlo v rezoluci požadované udělení a uzákonění plné autonomie pro ukrajinskou národnost a boj se slovenskými šovinistickými tendencemi: „vyřešení vztahu mezi Čechy a Slováky bez přihlédnutí k zájmům národnostních menšin není možné.“ V závěru tohoto rozsáhlého záznamu Hostyňak konstatuje, že právě on sám byl autorem rezoluce.

Ještě koncem téhož měsíce, dne 25. 4., uveřejnil týdeník Nove žytťa rozhovor s Hostyňakem. Ten vyjádřil v odpovědích na pět otázek pregnantně svůj vztah k demokratizačnímu procesu a mluvil v této souvislosti přímo o současné revoluci, která usiluje v Československu o spojení demokracie se socialismem. Odpovídat ale začal ironicky: „Dívám se kolem sebe a vidím takovýhle obraz: v druhé polovině 20. století přišli do socialistického Československa dávní Řekové předkřesťanského období a přinesli občanům socialistického státu prazvláštní zázrak, zvaný demokracie. A teď občané socialistického státu prohlížejí a ohmatávají zázrak zvaný demokracie a nevědí, k čemu je dobrý a jak se to má jíst.“

Tvrdě odsoudil policejně-byrokratický režim minulých dvou desetiletí, jeho antihumánnost, protidemokratičnost a protilidovost. Označil poúnorovou dobu za smutnou a krutou. Poukázal na jednostrannost polednového vývoje a konstatoval, že jsou z něj téměř vyloučeni bezpartijní občané. Viděl však velkou naději v budoucím zrušení cenzury, uzákonění svobody slova, spolkového života a veřejných demonstrací. Poukázal zároveň na nepřipravenost ukrajinské národnosti na nové možnosti a zdůraznil, že nemůže od nikoho očekávat pomoc – musí se spolehnout jen na vlastní síly.

Zdůraznil potřebu nejenom fiktivní, ale skutečné rovnoprávnosti ukrajinské menšiny v politické, hospodářské a kulturní oblasti. Jak uvedl, národní život Ukrajinců nesmí být závislý na náladách toho nebo jiného činovníka z krajského výboru, protože je to ponižující. Zároveň poukázal na to, že vedoucí místa v ukrajinských institucích musí obsadit zodpovědní, odvážní a iniciativní lidé „s páteří“ – jiných funkcionářů je třeba se zbavit. Viděl problémy, na které budou takovéto snahy narážet u části slovenských „supernacionalistických“ činitelů, jejichž tradice sahá až do doby někdejšího slovenského státu z doby druhé světové války.

V dalších měsících počet reakcí na dobové události poklesl. Hostyňak si pouze poznamenal, že se v červenci 1968 zúčastnil vytvoření textu dopisu pro spisovatele sovětské Ukrajiny, o kterém dokonce krátce informoval i známý týdeník Literární listy. Dále už následoval popis dramatických událostí dnů mezi 20. a 24. srpnem, které autora náhodou zastihly pár kilometrů za československou hranicí, v ukrajinském Užhorodu. O tomto téměř neznámém svědectví napíšeme více u příležitosti letošního výročí okupace.

Zbytek zápisů z r. 1968 se veřejných událostí netýká, prokazuje však širokou škálu styků, které tehdy Hostyňak udržoval jako básník i muzejní pracovník s Ukrajinci ze západního Německa, Francie, USA, Jugoslávie, ale také z českých zemí a samozřejmě i samotné Ukrajiny. Těm pomáhal např. tím způsobem, že pro ně předplácel tehdy výrazně svobodnější ukrajinský tisk vydávaný v Prešově – objednat si tyto tituly přímo v SSSR nebylo povoleno.

Také většina záznamů z r. 1969 se věnuje pracovním záležitostem a pomíjí např. takové události jako počátek fungování federálního uspořádání Československa, smrt Jana Palacha nebo nástup Gustáva Husáka. O to více proniká dobová atmosféra do zápisů ze závěrečného čtvrtletí roku. Od konce října se objevují signály plížící se „normalizace“. Hostyňak si 29. října zapsal: „Ráno bylo mrazivo, poté slunce proniklo přes tenkou vrstvu mraků, pak je ale někdo lapil do pytle, a nakonec přišel mrazivý vítr a déšť. Ano, je to jako současná, téměř dokonalá výměna košil“.

O dva dny později je zaznamenána „návštěva“ či porada lidí z ŠtB v svidnickém muzeu a zároveň obavy jedné z ukrajinských spisovatelek, žijících ve Svidníku, o vlastní osud a její strach z možných represí. A 6. listopadu 1969 už čteme takovýto zápis: „Rozum zůstal stát jako opařený, když uviděl obraz nové (Bože můj, kolikáté už?) cesty na Golgotu. Duha umírá. Moc znovu berou do rukou černá a bílá barva. Je tu snaha představit černé jako bílé a bílé coby černé. Jidáš počítá těžce vydělaných třicet stříbrňáků a chystá se jít do levné restaurace na oběd. Kat si umývá ruce od krve a píská si melodii populární písně o lásce. A rozum spí a také ruce spí. Zní pohřební hymna – žádný zítřek už není na obzoru.“

Tato nálada zůstává zachována i v dalších záznamech. „Nejsou sirky, není maso, není textil, není alkohol, nejsou byty, není ochota, není cíl, není víra, není svoboda. – Je korupce. Je ponížení. Je prostituce. Je jazyk schovaný za zuby. Je totální moc některých jednotlivců. Je nová kasta. Je armáda. Je policie. Je tajná policie. Je milice. Jsou pomocníci policie. Jsou donašeči. Je tu skrytá nebo už neskrývaná pomsta zítřejšího dne.“ (10. 11. 1969)

Triptych beznadějně působících záznamů uzavírá zápis z 12. listopadu 1969. Na základě „normalizovaného“ Rudého práva se Hostyňak rozepsal o poradě nechvalně známého českého ministra kultury Brůžka s několika desítkami umělců, kteří byli ochotni stát se znovu poslušnými. Hostyňak si všiml toho, že ze spisovatelů byl zastoupen pouze Jiří Marek, který ale tehdy odmítl, že by podepsal „normalizační“ výzvu určenou ostatním tvůrcům.

Ponurou dobovou náladu dotvořila ještě zpráva o vyloučení tehdy už výrazně známého spisovatele Alexandra Solženicyna ze Svazu sovětských spisovatelů, komentovaná 27. 11. slovy: „Napadl sníh. Přiletěl severovýchodní vítr. Mráz přinesl okovy. Vlády se ujal děsivý, nekonečný sen.“ A přidat lze ještě předvánoční hodnocení situace z 23. 12. 1969: „Oni nad tím pracovali už delší dobu. Půdu připravili maršálové a generálové. Nyní je vše hotovo: J. V. Stalin je rehabilitován. Pod jak nešťastnou hvězdou přicházejí do takovéhoto světa naše pokolení!“

Hostyňakovy záznamy jsou cenným svědectvím toho, jak citlivě a tragicky byly vnímány události širšího dosahu let 1968 a 1969 na severovýchodní výspě Československa. Ukrajinská inteligence tohoto „ostrůvku“ prošla od března 1968 do prosince 1969 těžkou, psychicky vyčerpávající cestu od velkých nadějí na obrození a svobodu směrem k absolutnímu smutku a nevíře. Její osud byl v lecčem ještě tragičtější než cesta české inteligence do tragického období „Biafry ducha“…

(boz)