Prozaik Jurij Ščerbak laureátem letošní ševčenkovské ceny
Počátkem března každého roku jsou na Ukrajině vyhlašováni laureáti národních (de facto státních) cen. Vybírána jsou nejvýznamnější díla spisovatelů, autorů z různých sfér uměleckého tvoření, ale i publicistů a odborníků z oblasti literární a umělecké vědy či historiografie. Oceněna a veřejnosti poté představena je tedy široká škála osobností, které reprezentují svoji zem také navenek.
Této tematice jsme se podrobněji věnovali jen jednou, před devíti lety. Bude určitě užitečné vrátit se k ní po tak dlouhé přestávce. Vždyť význam kultury pro napadenou Ukrajinu v rámci snah o úspěšnou obranu země mnohonásobně stoupl. Můžeme se samozřejmě přít o to, jak velký okruh ukrajinského obyvatelstva je inovacemi či úspěchy v této životní sféře ovlivňován. To je ale jistě problém jak dlouhodobě aktuální, tak i proměnlivý uvnitř každého státu i národa.
Uveďme pro srovnání, že paralelou Ševčenkových cen v českém prostředí jsou od r. 1995 ceny ministerstva kultury udílené za literární a překladatelské dílo a ceny téhož ministerstva za přínos v oblasti divadla, výtvarného umění a literatury (původně byla udělována i ministerská cena za dílo architektonické). Oba typy ocenění byly zavedeny a v případě cen literárních obnoveny za působení ministra Pavla Tigrida.
O širokém spektru cen ukrajinských rozhoduje zvláštní, tzv. ševčenkovský výbor. V současnosti má devatenáct členů, resp. členek, zastupujících různé umělecké oblasti, a jeho řízení se věnuje divadelní umělec Jevhen Nyščuk. V době kyjevského Majdanu (tedy na přelomu let 2013 a 2014) získal značnou autoritu a podvakrát vykonával funkci ministra kultury.
Letos měla být Národní Ševčenkova cena udělena v dosud nejšíře vymezeném počtu třinácti věcných oblastí, které je třeba vyjmenovat. Jedná se o prózu, poezii, literární a uměleckou vědu, publicistiku, hudební umění (resp. skladatelskou činnost), koncertně-interpretační umění, divadelní umění, filmové umění, oblast vizuálních umění, fotografické umění, dekorativně-aplikované umění, umělecký design a konečně oblast tvůrčího kurátorství kulturních a uměleckých projektů. Jak je patrné, výbor se snažil neopomenout žádnou kulturní sféru.
Takto „rozškatulkované“ ceny letos obdrželo v jedenácti kategoriích sedmnáct osob (devět mužů a osm žen), v tomto počtu je zahrnuta i skupina 5 osob, která zajistila výstavu o disidentské umělkyni Alle Horské. Zajímavé je, že žádná cena nebyla letos udělena v kategorii poetické tvorby a skladatelské činnosti. Vyjmenování všech letošních laureátů by bez podrobnějšího komentování nemělo velký smysl. Zajímavé by bylo věnovat se osobnostem, u kterých lze prokázat určité vazby s českým prostředím buď v poměrně vzdálené minulosti, nebo po napadení Ukrajiny Ruskem. V tomto článku se však omezím jen na osobnost nejvýraznější.
Nositelem ceny za prozaické dílo se letos stal Jurij Ščerbak, který by mohl být označen za patriarchu ukrajinských literátů, kteří vynikli v prozaické oblasti. Letos mu bude dvaadevadesát a zároveň uplyne šest desetiletí od vydání jeho první knížky „Jak na vijni“. Někdy bývá řazen k legendární generaci šedesátníků, tedy autorů, kteří vstoupili do literatury a čtenářského povědomí právě v šedesátých letech. Má za sebou více než šedesát let literární činnosti, která mu přinesla uznání doma i za hranicemi Ukrajiny. Mimochodem, Ščerbak sám předsedal zhruba před deseti lety výše zmíněnému výboru pro udělování Ševčenkových cen a jedním z jeho předchůdců byl i první velvyslanec Ukrajiny v České republice, básník a překladatel Roman Lubkivskyj.
České prostředí začalo tohoto autora vnímat až před polovinou “normalizačních“ sedmdesátých let. Zasloužil se o to překlad jeho knihy vydané česky pod názvem „Hranice imunity“ hned dvakrát. Ščerbak v ní opustil ukrajinskými prozaiky nejednou upřednostňovanou a někdy idealizovanou selskou tematiku a zasadil děj své prózy do tehdejšího Kyjeva. Ještě překvapivější je to, že zvolil lékařskou, přesněji řečeno imunologickou tematiku, kterou znal z každodenní praxe. Snad proto překlad, pořízený Vlastimilou Abžoltovskou, české čtenáře zaujal a dočkal se brzy dokonce televizního zpracování.
Zhruba v téže době měl autor poprvé možnost navštívit Československo. V létě r. 1976 se zúčastnil s jinými kyjevskými lékaři mezinárodního kongresu v Košicích – tématem byly choroby šířící se ze zvířat na lidi. Z východoslovenské metropole vedla Ščerbakova cesta do Prahy a v krátkém rozhovoru ho – čirou náhodou právě 21. srpna 1976 – představil čtenářům deník Lidová demokracie.
V rozhovoru oproštěném od tehdy běžného politického balastu vysvětlil autor okolnosti vzniku knihy, která dosáhla v českém prostředí takového ohlasu. Kromě toho uvedl: „Do kašny na hradčanském náměstí jsem ´pro jistotu´ vhodil několik kopějek, abych se k vám mohl ještě vrátit. To už snad alespoň s větší znalostí češtiny, abych ještě více poznal váš národ, jeho historii i dnešek a ovšem i vaši literaturu.“ Snad se taková příležitost později opravdu naskytla, ale to musí potvrdit nebo vyvrátit lepší znalec Ščerbakova života i díla…
Neobyčejně vysokého nákladu dosáhl o několik let později překlad prózy „Z kroniky města Jaropolu“, který byl vydán jako roční prémie výběrové knižnice Erb. Pro většinu českých čtenářů zůstala však přílišným oříškem tematika a způsob zpracování tohoto fantaskního titulu, vydaného poprvé v r. 1968. Zájem nevzbudilo ani to, že v mythickém Jaropolu zapojil autor do děje i jednu českou postavu. Stalo se to v době, kdy něco podobného, ale ve větším rozsahu, učinila souběžně vznikající próza Vasyla Zemljaka.
Po výboru drobnějších Ščerbakových próz vydaných česky v r. 1982 následovalo ještě jedno čtenářské překvapení: v r. 1990 vydaný dokumentární román „Černobyl“. Úryvky z něj otiskovaly i některé časopisy a kniha nakonec vzbudila zaslouženou, byť spíše krátkodobou pozornost. Vývoj přinášel rychle nato další změny, odhalení i senzace, ale také podrobnější zpracování okolností kolem černobylské tragédie.
Krátce poté Jurij Ščerbak ze zorného úhlu českých čtenářů na dlouhá léta či spíše desetiletí vypadl. Důvodem nebyl jen několikaletý zánik českého zájmu o ruskou a ukrajinskou literaturu, ale i změna spisovatelových životních priorit. Ščerbak se krátkodobě zapojil do ukrajinského politického dění. Byl poslancem parlamentu, poté předsedal jen krátce úspěšné ukrajinské Straně zelených a usedl v letech 1991 а 1992 také v tehdejší ukrajinské vládě jako její první ministr pro ochranu životního prostředí.
Podstatnější a déle trvající částí jeho biografie se však stalo diplomatické působení ve třech zemích světa. V letech 1992–1998 vykonával Ščerbak postupně funkci velvyslance Ukrajiny v Izraeli a USA a po krátké přestávce zastupoval svou zemi v letech 2000–2003 i v Kanadě. Literaturu však úplně na hřebík nepověsil. Věnoval se nyní spíše svérázně laděné publicistice a krátce před svou osmdesátkou napsal trilogii politických thrillerů označovaných také jako antiutopie. Jejich tématem bylo budoucí postavení Ukrajiny ve světě charakterizované nesnadným bojem za udržení státnosti a národní identity.
Překládat do češtiny tyto knihy, jejichž děj je situován do let 2077–2084, by zřejmě bylo neproduktivní, podrobnější informace o nich by však byla jistě užitečná. Totéž platí nejspíše i v případě knihy, za kterou letos dostal ukrajinskou státní cenu. Jmenuje se „Mrtvá paměť“, zastupuje tentýž žánr a tentokrát se věnuje méně vzdálené budoucnosti – odehrává se v r. 2045, tentokrát však je už děj konstruován na základě konkrétní válečné zkušenosti s ruským agresorem.
Poznat aspoň trochu lépe názory stárnoucího autora a jeho pohledy na svět umožňuje delší rozhovor, jehož překlad byl vydán díky Ritě Kindlerové v r. 2017 v třetím čísle pražského čtvrtletníku Souvislosti.
Na závěr lze říci, že Jurij Ščerbak obdržel letošní ševčenkovskou cenu nejen za výše uvedený román o mrtvé paměti, jejíž šíření nehrozí zdaleka jen Ukrajincům, ale možná, a dokonce ještě více, jiným národům. Oceněno bylo zároveň autorovo široce rozprostraněné celoživotní dílo, jehož celek i vývojová logika nepochybně zasluhují více pozornosti.
(boz)
- Pro psaní komentářů se přihlaste