Bez Blanky by to prostě nešlo

Titulek by mohl vzbuzovat dojem, že v článku se obíráme známým pražským automobilovým tunelem, vyrytým pod sedmým pražským obvodem. Tahle dopravní stavba zasáhla všelijakým způsobem do vzhledu této části Prahy. Měli jsme a máme ji spolu s tou pravou Blankou rádi. Právě jí je dnešní krátký a jubilejní článek věnován.

V posledních letech jsme na našich stránkách několikrát upozornili na „kulatá“ jubilea osob, které pomáhaly a pomáhají při jejich tvorbě. Připomenuti tak byli postupně Dag, Magda a Jirka. Dnes je na řadě nejmladší z tohoto zcela nezbytného pomocně-tvůrčího čtyřlístku - Blanka.

Dcera Františka a Libuše Nořížových vyrůstala v polozapomenutých pražských Bubnech, kde jsem se s ní jako kluk po léta zcela míjel, ač jsme bydleli v téže ulici ob čtyři domy. V první polovině sedmdesátých let jsme pak postupně zasedli do škamen téhož gymnasia, ležícího na Letenské pláni a zároveň nad vodní štolou císaře a krále Rudolfa II. Tehdy jsme se už potkávali určitě, ale pořád ještě se míjeli. Nápravu zjednaly až chodby a posluchárny filosofické fakulty pražského vysokého učení. Zde začala Blanka na podzim r. 1975 poznávat základy historie, pomocných věd historických a archivnictví.

Teprve tehdy jsme se začali navzájem okukovat a Blančiny úsměvy byly velmi významným katalyzátorem dalšího dění. Necelé dva semestry nás postupně přistrčily jednoho k druhému. V létě a na podzim r. 1976 se pro mne byla Blanka stala navíc velkou oporou poté, co náhle a předčasně zemřel můj táta. Ona ho postrádala už od raného dětství a oba jsme neměli ani to štěstí poznat své dědečky. Také toto výrazně pociťované vakuum jsme určitě dokázali lépe překonat společnými silami.

Pak už přišly nezapomenutelné společné zážitky: návštěvy pražských kin i nikoli jen pražských výstav, a navíc krásné výlety po různých místech Čech, překračující občas i jejich hranice. Zjistili jsme, že máme velmi blízké pohledy na svět i na lidi a to se nezměnilo dodnes. Takže se, řečeno pateticky, v případě nás obou naplnil osud a na jaře r. 1981 jsme spojili své životní cesty. Tuto skutečnost brzy nato zpečetily dvě naše milé dcery.

V onu dobu už jsme oba působili v různých pražských archivech - Blanka zůstala tomu svému, universitnímu, věrná dodnes.  V devadesátých letech, kdy byl událostmi „změněn svět“, jsme se různými cestami začali uplatňovat také jako učitelé na různých fakultách školy, která nám dala „vysoké vzdělání“. My se jí snažili tak trochu splácet – Blanka přímo na ústavu českých dějin filosofické fakulty.

Důležité z hlediska našich později vzniklých, ale tehdy ještě nepředstavitelných webových stránek byla jedna skutečnost. Blanka projevovala od počátku naší známosti pozoruhodné, až neuvěřitelně pochopení a toleranci pro mé postupně se rozvíjející ukrajinistické zájmy. Uměla naslouchat se zájmem informacím o tematice, která byla pro ni do té doby úplně neznámá. Z nepříliš skvělých, tehdy asi jediných dostupných skript se seznamovala s ukrajinštinou a zvládla velmi slušně její základy.

Jedna z našich prvních posvatebních cest směřovala proto na jaře r. 1981 do Kyjeva – byl to nepříliš skvělý „čedokářský“ zájezd, který většině účastníků více věcí zatajil, než ozřejmil. Tuhle skutečnost už Blanka vnímala velice zřetelně. Později jsme spolu navštívili ještě Lvov i jeho okolí a v r. 2021, těsně před ruským vpádem na Ukrajinu, jsme pobyli v Odese a v krajích přiléhajících k nejdolnějšímu Dněstru a Dunaji. Z tohoto pobytu vzešel i Blančin ojedinělý, ale pěkný ukrajinistický příspěvek.

Více jsme ale Ukrajinu spolu vnímali zvenčí, převážně z Prahy – a to se dálo za předchozího půlstoletí téměř každodenně. Také v tomto případě musím ocenit pochopení i pomoc, kterých se mi od Blanky dostalo v maximální míře. Důležité to bylo zejména ve chvílích úzkostí a pochybností, které se v posledních letech opakovaně vracely a s nimiž není úplně snadné zápasit. Vždy znovu nacházíme spolu cestu k tomu, aby se to dařilo: naposledy to bylo zcela nedávno na divadelním představení kyjevsko-charkovského souboru, který v Praze převedl textově inovované drama Bertolta Brechta…

To už se ale konečně dostávám i k našim stránkám. V době více než půlroční přípravy jejich uvedení do života se také Blanka podílela na řešení mnoha otázek a také díky její pomoci jsme v lednu 2017 vstoupili na „mediální kolbiště“. Role Blanky byla poté, v následujících už téměř deseti letech, tím spíše nepostradatelná. Právě ona četla všechny mé kratší i delší příspěvky (kromě tohoto), trpělivě je opravovala i redigovala, pomáhala s výběrem ilustrací a teprve poté příspěvky vkládala. Neodhadnu, kolik tisíc stránek textů pomohla takto připravit, ale stálo to neuvěřitelné množství času.

To vše se dálo za situace, kdy základní její odborné zájmy ležely jinde – v oblasti českých církevních dějin středověkého období. Už léta pečuje také o přípravu a redigování uznávaného odborného časopisu, který je věnován dějinám University Karlovy a vysokého školství vůbec. Stranou nelze nechat ani neméně důležitou věc: neúnavnou péči o rodinu, v jejímž rámci zaujaly nejnověji velmi významné místo dvě naše nejmladší vnučky. Všechno dohromady i s péčí o „MyaUkrajinu“ to zabere snad pětadvacet hodin denně…

V závěru chci tudíž Blance na tomto místě poděkovat za vše, co bylo v článku vyjmenováno. Z hlediska stránek „My a Ukrajina“ ještě jednou poukazuji na vše, co pomohla vykonat při jejich postupném vývoji a zpočátku skoro každodenní přípravě. Bez Blanky by to opravdu nešlo, jak je napsáno v titulku tohoto článku. Ať se nám tedy daří tuto práci rozvíjet v dosavadním rozsahu a tvaru tak dlouho, dokud to naše síly dovolí. A ať nemáme oči zavřené před vším tím krásným, co nás životem doprovází…

З роси і з води!!!

(boz)