Vzpomínky uprchlého ukrajinského premiéra

Azarov Nikolaj, Ukraina na perepuťje (Zapiski premjer-ministra)

Nezávislá Ukrajina se do dnešního dne mohla „pochlubit“ dvěma předsedy vlády, kteří za různých okolností opustili svou zemi a zcela zmizeli z jejího veřejného života. Prvním z nich byl Pavlo Lazarenko, druhým Nikolaj Azarov. První z nich byl odsouzen a uvězněn v USA, druhého přivítalo jako exulanta putinovské Rusko.

Premiér z let 2010–2014 Nikolaj Azarov se narodil v r. 1947 v ruské Kaluze jako poloviční Estonec (otcova příjmení se ale vzdal ve prospěch ruského). Na rozdíl od stejně tak uprchlého exprezidenta Viktora Janukovyče se rozhodl sepsat paměti, které šly do tisku koncem ledna 2015. Silně osobní text, který napsal, je přeplněn nenávistí k silám, které zvítězily na kyjevském Majdanu v únoru 2014. Prvky objektivity a schopnosti vidět věci s nadhledem bychom tu hledali marně.

Poněkud vyšší hodnotu mají snad jen partie o Azarovově mládí a studiích. Zajímavě popisuje poměry v Kaluze v 50. letech 20. století. Zdůrazňuje tehdejší relativní sociální rovnost, absenci úplné chudoby a slušnou úroveň škol, vyzvedává také roli chruščovovského desetiletí po polovině 50. let. Poté popisuje kritické ovzduší vládnoucí na moskevské univerzitě v 60. letech, např. „drzé“ diskuse v společenskovědních seminářích. Mezi autory, které četl, uvádí vedle A. Solženicyna, Č. Ajtmatova a jiných ruských spisovatelů také Proces Franze Kafky (s. 53-54). Azarov se velmi kriticky staví k tehdejším projevům stranického formalismu a byrokratismu a všímá si také nežádoucí proměny charakteru představitelů vedoucích kádrů v 50. - 80. letech (sám vstoupil do komunistické strany v r. 1983).

V té době už měl za sebou stáž v obou tehdejších německých státech – konstatuje v té souvislosti stoleté zaostávání životní úrovně v Sovětském svazu, zároveň ale tvrdí, že kulturní úroveň byla v SSSR vyšší. Zároveň odmítá používání termínu „zastoj“ (stagnace) ve vztahu k brežněvovskému období a zpochybňuje i použití termínu „sovětské impérium“ s odůvodněním, že v satelitních zemích se žilo lépe než v samotném SSSR. Zároveň Azarov vzpomíná na odmítavé stanovisko své a tehdejší studentské generace k intervenci do ČSSR (s. 49). Následující epizoda z návštěvy Gustáva Husáka v Moskvě, při jehož vítání měl držet s kolegou transparent „Ať žije československo-sovětská družba“, se však nemůže týkat září 1968, kdy Husák ještě zdaleka nebyl na koni. Také k sovětské intervenci v Afghanistánu je Azarov kritický.

Překvapivě krátká zůstala kapitola Na rabotě v Doněcke. Azarov se do největšího města Donbasu přestěhoval v květnu 1984 a zůstal tam deset let, teprve v r. 1994 se přemístil do Kyjeva. O žádnou charakteristiku doneckého prostředí se však autor nepokusil. Přechází rychle k obecněji pojatému líčení přestavby – v době jejího rozvíjení, kolem r. 1990, se stal členem Demokratické platformy v rámci KSSS. Pak následuje v textu nečekaný skok až do období po roce 2010 - přitom se Azarov už v předešlých patnácti letech aktivně účastnil dění v ukrajinské politice. Nezapomíná aspoň krátce ocenit už své výkony v letech 2002–2007. Svůj osud spojil od určitého okamžiku s Viktorem Janukovyčem, vůči kterému si v době psaní knihy uchoval podivně ambivalentní vztah. Pro jeho mladistvé hříšky má pochopení, ale uvádí, že Janukovyčův charakter se prý značně změnil po jeho zvolení prezidentem. Jako ambivalentní působí také vztah Azarovova k předchozím prezidentům – Kučmovi a Juščenkovi: nemyslí si ostatně autor, že on sám by byl býval tím nejlepším prezidentem Ukrajiny? Ale šanci mu nedali… Je zajímavé, že ve fotografické příloze se postava Janukovyče nevyskytuje ani jednou, ač mohl Azarov najít obrázků takovéhoto typu bezpočet.

Roky premiérství jsou v Azarovově knize líčeny s posvátnou hrdostí na vlastní úspěchy (byla to podle něj doba nejdynamičtějšího rozvoje Ukrajiny). Výklad je proložen nekonečnými, nudnými a neověřitelnými přehledy a výkazy těchto úspěchů. Ty může detailně posoudit jen znalec ekonomiky, který se prokouše od s. 127 příslušnými oddíly zabírajícími asi 160 stran drobněji tištěného textu, zhodnoceného cca 25 postupně použitými vykřičníky, které mají ještě více zvýraznit náš dojem z úspěšné expremiérovy činnosti. Autor přitom přehlédl, že některé údaje o svých úspěších uvedl opakovaně.

Azarov si na počátku výkonu premiérské funkce v r. 2010 nechal posvětit kancelář a vyvěsil v ní i svatý obraz. Možná proto vidí své necelé čtyři premiérské roky v podobě jakéhosi panoptika úspěchů, které osudově rozvrátil Majdan. Celé protestní hnutí samozřejmě posuzuje absolutně odmítavě, zdůrazňuje zrádnou americkou roli, při tom však černou práci udělali „klauni s evropskými vlajkami a hesly o eurointegraci“. V „pojanukovyčovské“ Ukrajině prý vládne politický teror, totální cenzura a fašizující nacionalismus. Ukrajina prý nastoupila cestu k úrovni bantustánů. Azarovovi, který tak nezištně a urputně sloužil ukrajinskému lidu, se dále pletou do textu i slova jako pogrom a neonacistický převrat. Ukrajina se prý také musí federalizovat a její hlavní město by se klidně mohlo přeložit do jižně ležícího Zaporižžja.

Pokusme se shrnout, co jsme se dověděli. Azarov prožil v Ukrajině třicet let, tedy necelou polovinu života. Těžko říci, zda k této zemi přilnul, ale téměř s jistotou lze říci, že nepřilnul k Ukrajincům a jejich jazyku. Nejspíše by se mu líbilo, kdyby Ukrajina byla z národnostního hlediska takový jeden velký Donbas – určitě by se v ní potom cítil lépe. Ti, kdo byli opravdovějšími Ukrajinci, jsou pro něj nacionalisty, extremisty nebo přímo, ó hrůza, banderovci. Pokud jde o ekonomiku, zdá se, že Azarov je přítelem myšlenky na vhodnost kombinování sovětských i kapitalistických metod v hospodářství, zároveň velice chválí Čínu za její úspěchy, ale vzorem je mu také Německo. Odmítá americký dolar jako všeobecnou měnovou jednotku a tvrdí, že vytvoření spravedlivějšího světového pořádku není věcí vzdálené budoucnosti.

Zvláštní pozornosti si zaslouží autorovy zmínky o Česku (s. 137, 179, 229, 293), ale třeba i o Václavu Klausovi – ten se Azarova v době jeho premiérství (nejspíše to bylo koncem r. 2011) ptal, jak se Ukrajině podařilo vyškrabat se z propasti, do které se dostala v r. 2009, tedy na sklonku vlády V. Juščenka. Dle Klause to tehdy vypadalo tak, že „my už jsme nad Ukrajinou udělali kříž“ (s. 121). V obrazové příloze najdeme také fotografii i s opakovanou citací Klausova výroku – Azarov si tedy těchto slov zřejmě značně vážil.

Na závěr už poslední dva cenné výroky expremiéra. Azarov ve své knize mj. konstatuje, že premiérem byl tolik dní, jako trvala tzv. Velká vlastenecká válka (je zjevné, že po útěku z Ukrajiny už neměl většinou co na práci a tak počítal a počítal). A v závěru knihy se zaklíná: „Věřím ve věčnou družbu národů Ruska a Ukrajiny“. Vzpomeneme si na přátelství se SSSR na věčné časy, které ale najednou skončilo…). Azarov by si měl vzpomenout na transparent o československo-sovětské družbě, kterého se kdysi zbavil a omlouval se pak, že ho odfoukl vítr (a po srpnu 68 vlastně i tu družbu). Teď přišel na řadu vítr z Ukrajiny. Expremiér by jistě věčnou družbu rád obnovil z moskevského exilu, jeho názory však nejspíš už nikoho v Ukrajině nezajímají. Stejně je tomu s Výborem pro záchranu Ukrajiny, který dobrotivý Azarov zřídil v srpnu 2015 v Moskvě a postavil se do jeho čela - zatím se mu ale naštěstí nic moc zachránit nepodařilo.


Azarov, N. (2015), Ukraina na perepuťje (Zapiski premjer-ministra), Moskva, Věče. Stran 510 (2), obrazová příloha. /ISBN 978-5-4444-3171-9/

(boz)

Rubriky