Už čtyři roky zní píseň Jaroslava Hutky „Ukrajina“

Čtvrtý rok ruské agrese proti ukrajinskému státu a národu je u konce. Téměř polovina času, po který existují naše stránky, byla přeplněna touto nemilosrdnou válkou a my se pokoušeli vyrovnávat se s ní. Jedním z dopadů tohoto konfliktu se v českém prostředí stalo výrazné zviditelnění Ukrajiny. Mnohé ze života této východoevropské země náhle nabylo pro Čechy konkrétnější podoby. Zasloužila se o to i řada zdejších tvůrců z v kulturní oblasti a stranou nezůstala ani hudba.

Jaroslav Hutka, nyní už téměř osmdesátník, zůstává výraznou součástí české hudební scény už přes půl století. Desetiletý pobyt v holandské emigraci na sklonku existence komunistického systému tuto skutečnost ještě více zvýraznil. I po svém návratu se Hutka snažil nacházet v podstatně změněných podmínkách nová témata a reagovat jejich zpracováním na nové politické skutečnosti. Bylo jen otázkou času, kdy se po svém vyjádří i k ukrajinské tematice.

Nepřímé náznaky zájmu o ni ukázala už autorova básnická sbírka „Agonda“ z r. 2016. V době, kdy Rusko zahájilo svou tehdy ještě „malou válku“ proti Ukrajině, upozornil Hutka na skutečnost, že „přišel čas Rusů a jen oni znají své hranice“, připomněl fenomén ruské okupace, dobře známý i českým pamětníkům, a zmínil se jak o „kulhavém Stalinovi“, tak o „vyceněných zubech putinovské paradentózy“. Ukrajina zde byla přímo zmíněna jen těžko dešifrovatelnou zmínkou o „klouzačce Lesbos s ukrajinským transparentem“.

Už tehdy ale vznikala také Hutkova píseň, nazvaná přímo jménem země bránící se agresi většího souseda. V té době se ji autorovi nepodařilo dotvořit a její původní textovou podobu neznáme. Musel přijít nový podnět v podobě masivního ruského útoku z února 2022 – tehdy Jaroslav Hutka svou „Ukrajinu“ poprvé hrál a zpíval. Od té doby zazněla mnohokrát při nejrůznějších příležitostech, např. v rámci pražského koncertu pod širým nebem, který připomněl vloni události 17. listopadu.

V loňském roce vydalo třebíčské nakladatelství Akcent text písně „Ukrajina“ jako drobný tisk o dvanácti nečíslovaných stranách, bez jakéhokoli dalšího slovního doprovodu. Připojen zde není ani notový záznam melodie, ačkoli její autor, známý kytarista Štěpán Rak, český umělec ukrajinského původu, je uveden jako další ze tří autorů zaštiťujících knížku. Stejně je tomu v případě malíře a grafika Jana Marii Krejčího, který knihu vyzdobil osmi symbolistními ilustracemi.

Zmínění tři vrstevníci podali společnými silami svědectví o své sympatii k napadené zemi. Pozoruhodné je to, že český text každé z pěti slok je na téže stránce převeden zároveň do ukrajinštiny i do ruštiny. Ukrajinské převody jsou však nejen neumělecké, ale opravdu velmi neumělé a místy matoucí. Je to další doklad toho, že svěřovat takovou práci do rukou lidem, kteří si neosvojili důkladně češtinu, opravdu není šťastnou praxí.

Stejně jako v případě mnoha jiných Hutkových textů můžeme ocenit autorovu bezprostřednost a otevřenost. Označit text písně za mistrovské slovesné dílo sice lze jen stěží, ale o to tu přece nešlo. Především zaujme chod autorových myšlenek a asociací. Zvláštní místo v této souvislosti zaujímá připomínka srpna roku 1968 použitá jako analogie současného stavu. Tehdy i dnes se jednalo přes všechny rozdíly o osamocenost snahy napadené země ubránit se. Výrazná je také neúprosně odsuzující charakteristika současného ruského prezidenta.

Snad má smysl přečíst si přepis textu, aniž bychom trvali na zachování veršové struktury. Text písně vypadá v takovém případě takto:

„Jako ze staré temné báje, kdy mocichtivost opájí a krutost z lidí život saje, požáry běží po kraji. Změnil se svět a stal se jiný, rozpáral střeva Ukrajiny, člověk dech hrůzou zatají.

Zase se hordy krajem ženou, zemi pro svého vůdce krást a lidem z očí slzy kanou, dnešek je smrt a zítřek past. Náš svět teď bezmocně civí, vzdal Ukrajinu, dnes se diví: hrdinství, boj, rodina, vlast.

Z východu chladný vítr vane, vrací nám staré obrazy: v ulicích tanky, oheň plane, bezmoc člověka zamrazí. Temno je zpět s ruskými stíny, však bomby, kulky, v polích miny, hrdého člověka nesrazí.

Tehdy jsme v Praze sami zbyli, když Srpen život rozvrátil, však Kyjev má k svobodě vůli a tuto vůli ubránil: svobodu svou, svobodu naši. Zbabělý Putin je teď v kaši – hlupák, co hrdinství podcenil.

Putin, ta krysa bez morálky, bludný balvan na planetě, kremelská lež, sprostota války, šílenec sevřen v samotě. Bitvu už prohrál, neví o tom, nepomůže mu ani atom. Směšný vrah v trapné nahotě.“

Ocenit melodii Štěpána Raka může jen hudebník, k ilustracím výtvarníka z Vysočiny J. M. Krejčího lze těžko říci něco podstatného. Obálku vyplnil jen vlnitým ornamentem a nejvíce snad zaujme dvakrát použitý motiv plodu kaštanu chráněného ostnatým obalem – snad je to symbol výrazného a těžko zdolatelného odporu Ukrajinců proti těm, kteří by ji chtěli zničit.

Vydání neprodejného svazečku se stalo zajímavým a sympatickým nakladatelským činem, jehož dokumentární hodnota je nesporná. Kromě jiného je dokladem skutečnosti, nakolik Ukrajina vstoupila do myšlení nejen „obyčejných“ Čechů, ale také aktivních představitelů různých kulturních oborů.

Hutkův text nezůstal osamocenou marginálií. Skutečnost, že písní o ruské válce proti Ukrajině je více a postupně jich přibývá, připomíná např. článek hudebníka Tomáše Fialy: https://medium.seznam.cz/clanek/tomas-fiala-hudebni-toulky-valka-na-ukrajine-119627. Kromě Hutkovy písně je zde uvedena např. méně známá skladba jeho vrstevníka Vladimíra Merty „Píseň brance“ (rozuměj: ruského) nebo skladba Magdaleny Fendrychové (nebo KvietyH) „Mami“.

Zdá se, že právě Hutkova skladba si uchovává dominantní postavení. Jistě bychom rádi slyšeli, jakmile to situace umožní, i nějakou píseň o poválečné Ukrajině a její cestě k nové existenci – je ovšem otázka, zda by po nich byla „poptávka“. To vše ovšem závisí i na výsledku této ruské války, která zanedlouho vstoupí do už pátého roku trvání.

(boz)

Hutkova píseň „Ukrajina“:

https://www.youtube.com/watch?v=WYe5arMBFLs