Český překlad ukrajinského komiksu o boršči

Kuzněcova Jevhenija – Sulij Sofija: Krátké dějiny ukrajinského boršče

Překladů z ukrajinštiny do češtiny v posledních letech hodně přibylo – jedná se o knížky nejrůznějších žánrů a typů. Kreslený seriál neboli komiks, čtenářsky nebo „prohlížečsky“ stále více úspěšný, v rámci této skupiny donedávna scházel. Od předloňského roku to už díky několika nově vydaným publikacím neplatí.

Počeštěné komiksy věnované ukrajinským tématům jsme zmínili v recenzi jednoho z nich. Dnes nás zde bude zajímat obrazový příběh nazvaný „Krátké dějiny ukrajinského boršče“. Českému zájemci může být toto téma nejbližší už proto, že osloví nejen zrak, ale aspoň teoreticky také chuťové buňky.

Co je boršč, ví dnes ve střední Evropě v hrubých rysech snad úplně každý. Dostanete ho ostatně v řadě českých restaurací. Nejznámější z nich a poměrně nedávno uvedená v život působí v pražských Bubnech (ulice Dukelských hrdinů v sousedství Strossmayerova náměstí). Nese nepřehlédnutelný název „The Boršč“, nabízí však podstatně více. Od lidí ze svého okolí už mám několik velice pozitivních hodnocení tohoto podniku, který boršči ostudu určitě nedělá.

Do české literatury vnesl název slavné polévky prostřednictvím titulu knížky z r. 2013 málo známý autor Jan Váňa. V úvodu ke svému „Boršči“ charakterizoval tento pokrm slovy: „Boršč je něco mezi polévkou a gulášem. Je tam mnohé od kořenové zeleniny a, pokud se najde, tak sporadicky i maso. Nic není předem dáno. Snad jen červená řepa. – Jako německý ajntopf.“

Ono je to samozřejmě složitější a ukrajinská literatura o boršči by to potvrdila. V posledních letech vyšly např. knížky na toto téma od kuchaře a stravovacího odborníka Jevhena Klopotenka nebo od básnířky Svitlany Koronenko. Také na našich stránkách boršč zaujal určité místo: psali jsme o jeho vaření přímo na scéně coby součásti jednoho divadelního představení a Dag Jeger ho představil jako součást odeského jídelníčku. Neměli jsme však čas představit zápas o „borščovou tradici“, jak se rozhořel ještě před začátkem velké agrese Ruska proti Ukrajině – boj za „ruskost“ boršče musela podpořit v létě r. 2022 dokonce nechvalně známá mluvkyně ruského ministra zahraničí Zacharova.

Komiks představený v české verzi je dílem dvou Ukrajinek. Zatímco prozaička Jevhenija Kuzněcova, rodačka z Kryvého Rohu, vymyslela příběh, výtvarnou tvář mu dala mnohostranná umělkyně Sofija Sulij ze Lvova, která je také autorkou protiruských plakátů, ale vytváří rovněž ikony. Kuzněcova byla vloni v květnu hostem známého pražského knižního festivalu Svět knihy, kde s ní byl pořízen obsáhlejší rozhovor:

https://www.iliteratura.cz/clanek/47846-kuznecova-jevhenija

Komiksový příběh, vydaný ukrajinsky v Kyjevě v r. 2023, je poměrně jednoduchý. Mladý Ukrajinec Andrij (vybavený mj. náušnicí v uchu) dostává vzkaz z Ameriky od svého děvčete, které se náhodou jmenuje Ivanna Borščevská. Ta se chystá vrátit domů a vyslovuje přání, aby pro ni Andrij vyrobil domácí boršč, po kterém se jí zastesklo. Za této situace je třeba zjistit, jak takový domácí boršč připravit. Od počátku je patrné, že každý dotázaný má o něm jinou představu. „Byl bych raději, kdyby si řekla o prsten s diamantem,“ povzdechne si už v této fázi Andrij, ale nechce nic vzdát, ale obrací se o pomoc k počítači. Ten mu vychrlí přehled deseti stálých ingrediencí (rajčata, brambory, řepa, zelí, maso, fazole, cibule, mrkev, sůl a bobkový list), přičemž jiných možných součástí uvede dvaaosmdesát, třeba hrušky, švestky nebo okurkový lák.

Následuje počítačové hledání algoritmu, neboli adekvátního pracovního postupu. Ukazuje se, že už výběr vhodného zelí není jednoduchou věcí a zoufalý Andrij dochází k názoru, že je nezbytností existence katedry „borščevědy“. Všechno je nekonečně složité a pestré, třeba regionální podoby boršče nebo to, jak se vaří při různých mimořádných příležitostech. Rusko a jeho snahy zničit Ukrajinu v této knížce nejsou vzaty v potaz, nepočítáme-li vzpomínky na někdejší nekvalitní „jídelnový boršč“, určený kdysi sovětským vojákům.

Andrij dochází k názoru, že jakýkoli boršč je pravý – je pouze nutné, „aby chutnal jako boršč“. Na pomoc přichází také jeho babička, která ujišťuje, že boršč se nedělá podle receptu a sděluje taková moudra, jako „maso má být, jaké máš, a pokud nemáš, tak to jde i bez něho“, popř. že „dochucení je takové běžné – každý podle sebe.“ A nakonec se dochází k závěru, že dva lidé neuvaří úplně stejný boršč a že je tato polévka něco jako lego: každý si ho poskládá, jak se mu to hodí. Andrij poté boršč pro svou dívku připraví, ale ta pak v rozhovoru s někým dalším zhodnotí, jak ten „její“ boršč uvařil: „snažil se, ale nebyl to boršč“.

Výsledek spolupráce obou mladých autorek nám tedy v hlavní otázce neporadí, ale to určitě nebylo cílem. Sympatičnost tohoto „prvního osvětového komiksu o boršči“ (Kuzněcova ho označuje jako „maljopys“, česky by to byl nejspíš „kresbopis“) je nesporná. Dá se označit za specifickou oslavu jednoho z nejoblíbenějších a nejnezbytnějších ukrajinských pokrmů. Opouštíme jeho text i obrázky s vírou, že ukrajinský boršč si jistě i v budoucnu uchová svou mnohotvárnost a bude vždy znovu něčím překvapovat. Právě takový pokrm si vynalézaví a nezdolní Ukrajinci zaslouží přidat do štítu a ani bezpočet putlerovských divizí na tom nic nezmění…

(boz)

Kuzněcova, J. – Sulij, S. (2024): Krátké dějiny ukrajinského boršče. Přeložila Iryna Zabjaka. Praha, Centrala. Nestránkováno. /ISBN 978-80-909101-1-9/