Poděkování a pozdrav Jirkovi Peškovi

Historik Jiří Pešek, profesor University Karlovy, oslavil sice významné životní jubileum v předloňském roce, ale k ocenění jeho přínosu se dostáváme až letos. Jeho zájem o problematiku ukrajinských dějin a kultury mezi tím ještě vzrostl. Je vhodné na to upozornit, vždyť oslavenec přispěl v nemalé míře k zvyšování zájmu o Ukrajinu v českém prostředí. Autorsky se také podílí na obsahu našich webových stránek.

O tom všem vypovídá zčásti např. laudatio od Jirkova staršího kolegy, historika Jaroslava Pánka, ve sborníku k jeho sedmdesátinám „Historicus inter saecula movens“ (Nakladatelství Karolinum 2026). Tento text je zde možno poněkud doplnit o údaje méně známé na základě toho, co jsem odpozoroval a odposlouchal v průběhu více než půlstoletí našeho přátelství.

Syn univerzitních učitelů filosofie z pražského Spořilova se narodil před polovinou února r. 1954, tedy v době začínajících náznaků politického tání, které bylo po patnácti letech drsně ukončeno. Zájem o historii ho přivedl v r. 1973 na pražskou filosofickou fakultu, kde jsem se začal o rok později s ním a dalšími setkávat a sbližovat. Hledali jsme všichni recept, jak se vyrovnat s dusivým „normalizačním“ režimem. Cesty mohly být rozličné: od návštěv představení Jana Vodňanského a Petra Skoumala po dlouhodobé hledání inspirace u tehdy „neposlušného“ Polska a jeho filmové kultury. Stačí zavzpomínat, co pro nás tehdy znamenaly filmy Wajdy, Zanussiho, či Kieślowského…

Ukrajina tehdy stála z tohoto hlediska stranou. V českém prostředí o ní nikdo příliš mnoho nevěděl a já teprve začínal do ukrajinské problematiky pomalu a bez zřetelného systému pronikat. Občas jsem se pokoušel něco ze získaných dílčích poznatků vnést do diskuse s Jirkou a vrstevníky, byly to ale snahy skromné a nepříliš rezultativní. Příležitost nám dalo jedenáct let, které jsme s Jirkou strávili jako pracovníci Archivu hlavního města Prahy – tehdy jsem sepisoval své první ukrajinské či česko-ukrajinské drobničky.

Po r. 1989 se naše pracovní cesty a forma společenského zaangažování na nějaký čas mírně rozešly. Brzy jsme se potkali na Institutu mezinárodních studií fakulty sociálních věd. Uplatnili jsme se každý jinde – on v oboru německo-rakouských studií a já u „východoevropanů“, nasměrování této součásti pražské university nás však opět sblížilo. Jirka při velkém rozpětí badatelských a čtenářských zájmů postupně začal sledovat i ukrajinskou tematiku.

Už v r. 1993 recenzoval monografii N. Šypové o inteligenci Ukrajiny v 19. století. Později se s Ukrajinou „potkával“ např. při zkoumání dějin pražské university meziválečné doby, v rámci sledování výzkumu dějin Němců v carském Rusku nebo při hodnocení prací o transferech obyvatelstva ve středovýchodní Evropě po druhé světové válce. Informační maily, které Jirka rozesílal (nejen mně), upozorňující na nové odborné tituly, se často týkaly i publikací ukrajinistických a svědčily o tom, že získával stále solidnější znalostní základ.

Nepochybně stále zřetelněji vnímal, že země, jejíž státnost se těžce rodila v sousedství zanikajícího Československa a pak už jen Slovenska, od počátku 90. let, není bezvýznamným účastníkem evropského dění. K narůstání jeho zájmu o Ukrajinu přispěly také oba tamní převratné „majdany“ z let 2004 a 2014. Tady už přicházela ke slovu bezprostřední reflexe: pro zajímavost nabízím kus Jirkova mailu z doby, kdy se „euromajdan“ blížil k vyvrcholení, konkrétně z 23. ledna 2014:

„… přiznám se, že mám (ostatně stejně jako jsem, naštěstí zbytečně, měl v listopadu 1989) výraznou obavu, že to soudruzi nechají rozstřílet. Můj dům mi v letech 2003/4 rekonstruovali Ukrajinci a dodnes nám dělají různé návazné opravy a stavěli garáž. Byli výborní a daleko spolehlivější než čeští řemeslníci (byli taky kvalifikovanější – většinou průmyslováci). Ukrajinci dnes představují velkou část pražských dělníků a prodavaček. Zájem Čechů o Ukrajinu ale neoživili. /…/ Sleduji i obecněji se zoufalstvím trend uzavírání se české společnosti do sebe a opovržení až nenávist k evropské integraci, která by se měla výhledově týkat i Ukrajiny. Když to prohrajeme v Kyjevě, budem o krok dál k prohře taky v Praze. Nemůžu nic než držet palec.“

O jedenáct dní později dodal: „Hlavně aby – z blbosti neb cíleně – nezačala občanská válka, vyřešená pak mírovým zásahem sovětských tankistů… Mám strach.“ Víme všichni, kam vývoj směřoval v následujících dvanácti letech a Jirka ho už začal sledovat zcela soustavně. Svědčila o tom jeho ve velkém, po mailu prováděná komentátorsko-osvětová činnost, projevující se mj. posíláním odkazů na pozoruhodné články. Od srpna 2019 psal už i texty pro web Hospodářských novin a některé byly věnovány právě Ukrajině. Vzhledem k informační hodnotě jeho příspěvků jsme přivítali možnost umisťovat je na stránkách „My a Ukrajina“. Poprvé se tak stalo v lednu r. 2020 a další následovaly: připomínám třeba brzkou reakci na začátek velké ruské agrese proti Ukrajině.

Psychický úder způsobený bezohlednou a brutální ruskou agresí vedl Jirku jako spoluredaktora čtvrtletníku Český časopis historický k tomu, že připravil jeho první číslo za rok 2022 jako textově do značné míry ukrajinské – o programovosti tohoto kroku svědčí i úvodní text, který sepsal spolu s Jaroslavem Pánkem. Plnohodnotným autorským činem, který přiřadil Jiřího Peška k ukrajinistům, se stal úvodní článek, který sepsal se svou chotí Ninou Lohmann pro sborník „Lidé města“ pod názvem „Ukrajina: co ukázaly první čtyři týdny Putinovy třídenní války“. Jirka ovšem vytáhl do boje i jako vysokoškolský učitel. Z původní improvizované jednorázové přednášky o dějinách Ukrajiny, včleněné na fakultě humanitních studií mimo program do kursu českých dějin, vznikl postupně celosemestrální cyklus výkladů o historii Ukrajiny 20. století, do kterého se zapojili i další přednášející. V souvislosti s tím, jak postupně rostl Jirkův zájem o ukrajinskou výtvarnou a filmovou kulturu, se podařilo připravit i užitečný seminář o ukrajinského filmu 20. století.

Když se na počátku 90. let pokoušela nevelká skupina odborníků zabývajících se Ukrajinou založit Českou asociaci ukrajinistů, představovali jsme si volné sdružení vědců různých oborů (nejen filologů), ale také novinářů a publicistů. Takovouto organizaci se sice tehdy ani později vytvořit nepodařilo, zkušenost a příklad profesora Jiřího Peška však dokazují, že třicetiletý vývoj přitáhl k Ukrajině neobvykle rozsáhlý zájem českých odborníků prakticky ze všech vědních oblastí. Děkovat za to můžeme mj. právě Jirkovi. Ať jeho neutuchající energie a jasný názor na ukrajinskou problematiku přispívají i v dalších letech k rozvíjení česko-ukrajinských vztahů! A ad multos annos!

(boz)