Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (16). Smrt Jana Palacha a slovenští Ukrajinci

Sebeupálení Jana Palacha v lednu roku 1969 bylo jednou z hlavních událostí první zimy po sovětské okupaci Československa. Čin, který měl zastavit další postup „normalizace“ se nedočkal trvalé odezvy a povzbudil nakonec prosovětské síly, aby dokončily svou špinavou práci. Tato skutečnost, kterou byla tehdy zprvu jen těžko představitelná, samozřejmě nijak nezmenšuje význam obětování se pražského universitního studenta.

Palachova manifestační sebevražda vyvolala ohlas nejen v celém Československu, ale všude ve světě. Platí to také v případě Ukrajiny. Upozornili jsme tu už dříve na několik bezprostředních či poněkud pozdějších reakcí básníků z Ukrajiny nebo v ukrajinském exilu. Zpráva o tragické pražské události však v nemenší míře zasáhla i československé Ukrajince, žijící hlavně na severovýchodním Slovensku.

O této specifické skupině jsme se v našem cyklu zmiňovali zatím jen sporadicky. Také ona byla po celé období let 1968 a 1969 aktivním spoluúčastníkem československých událostí a prožila krátké období nebývalé míry svobody a hodláme jí letos věnovat v našem cyklu více pozornosti.

V době dočasné demokratizace reagovali slovenští Ukrajinci na podněty z Prahy či Bratislavy a pokoušeli se jich využít ve svém regionu, kde se nahromadila řada tíživých problémů. Především příslušníci tamní inteligence a mladé generace vnímali nejen tyto problémy, ale kriticky se stavěli k vývoji za československo-sovětskou hranicí, k níž území Východoslovenského kraje bezprostředně přiléhalo. Ukrajinci žijící v Československu se tak stali daleko podstatnějšími účastníky československo-sovětských vztahů, než by se mohlo při letmém pohledu zdát.

Ohlasy událostí z počátku r. 1969 v regionu obývaném východoslovenskými Ukrajinci nám zprostředkují dvě tamní ukrajinská periodika. V Prešově, kde tehdy samozřejmě dominoval slovenský živel, bylo zároveň sídlo ukrajinské národně-kulturní organizace, nakladatelství i divadla. Činnost vyvíjela také ukrajinská stanice Československého rozhlasu. Tisk reprezentoval především týdeník Nove žytťa (Nový život) a vedle něj měsíčník se specifickým názvem Družno vpered. Oba názvy přežívaly v této podobě z r. 1951, kdy byly nově zřízeným tiskovým orgánům nejspíše přiděleny politickými orgány, které o jejich vzniku rozhodly.

Měsíčník Družno vpered reagoval na dění s pochopitelným zpožděním. O reportáži známého karikaturisty Fedora Vica popisující návštěvu zimní Prahy se zmíním jindy. V tomto článku se soustředím na několik reakcí výše zmíněného ukrajinského týdeníku na smrt Jana Palacha. První reakce na zprávu o Palachově oběti přineslo čtvrté číslo Nového žytťa dne 24. ledna 1969.

Charakteristický je už titulek úvodního článku nazvaného „Nastal smutný čas…“ Jeho autor, zřejmě Stepan Kočuta, konstatoval, že by bylo velmi falešné vnucovat lidem myšlenku, že Jan Palach nemusel zemřít. Zdůraznil protestní charakter jeho smrti a konstatoval, že v souvislosti s touto událostí existuje jiná možnost než pouhé lamentování nebo lomení rukama. Aspoň část dluhu „vůči tomu, který už není mezi námi“, lze splnit podle jeho názoru tak, že je třeba „být na straně pravdy, mít jen jednu lidskou tvář a být čestným a spravedlivým – protože takový byl i Jan Palach.“

Dnes, mimo svůj původní kontext, mohou taková slova působit jako příliš obecná a bezobsažná, v tehdejší době však měla svou hodnotu. Podobným způsobem se tehdy vyjadřovaly písemně nebo ústně tisíce Čechů i Slováků, ale také Ukrajinců. V této souvislosti nás může zajímat jednání konference „ukrajinsko-rusínské mládeže“ v Prešově, uskutečněné 24. 1. 1969. Delegáti tohoto shromáždění založili po skoro ročních přípravách novou mládežnickou organizaci, která měla sloužit zájmům studentů i jiných mladých lidí hlásících se k jejich vlastní národnosti.

Jednání představitelů ukrajinské mládeže je dokumentováno v druhém čísle čtyřstránkové přílohy „Nového žytťa“ určené mladým a nazvané „Ton“. Číslo z 31. ledna obsahuje hned na horním okraji úvodní strany jeden z nápisů, který se po smrti Jana Palacha objevil na Václavském náměstí: „Jaká je to doba, jejímž jediným světlem je hořící tělo?“ O zemřelém studentovi se zmínil v úvodním slově proneseném na konferenci jeden z jejích organizátorů, student a začínající básník Milan Bobak. Ten uvedl, že „tak hrdinský čin mohl uskutečnit jen takový člověk, který miloval svůj národ, jeho kulturu a tradice.“ Palachova oběť ovlivnila i další jednání konference, jejíž delegáti přijali jako jeden ze závěrečných dokumentů, hned po dopisu adresovaném prezidentu Ludvíku Svobodovi, písemné poselství určené matce Jana Palacha.

V tomto dopise čteme mimo jiné: „Dovolte také nám, ukrajinsko-rusínské mládeži Československa, aspoň tímto způsobem zmenšit Vaši bolest způsobenou tragickou, ale hrdinskou smrtí Vašeho drahého syna Jana. /…/ Vychovala jste syna, který pro nás zůstane bratrem i příkladem dobrého studenta, dobrého kamaráda a velkého vlastence. /…/ Dovolte, abychom Vás ujistili svou oddaností a věrností ideálům, za které tak odvážně, ale tragicky zápasil Váš syn.“

Je velmi pravděpodobné, že Palachova maminka, tehdy zcela zlomená žalem, tento ani jiné podobné dopisy nečetla, to však nesnižuje hodnotu takovéhoto dokumentu. Přitom se Palachovo jméno objevilo v příloze „Tonu“ ještě jednou, v příspěvku podepsaném značkou I. K. a nazvaném „Fakel nomer 1“ (Pochodeň č. 1). Tou pochodní byl samozřejmě míněn Jan Palach, který se tak v dopise informujícím o svém záměru sám označil.

Autor ukrajinského článku nejprve uvedl stručný výčet zpráv o dění v osmi světových zemích na počátku r. 1969 a poté přešel k úvahám o rozporuplném vývoji československé mládeže a jejího hnutí i nálad po druhé světové válce. Svůj výklad ukončil následujícími slovy: „Sotva se najde člověk, kterého by se nedotkla bolestně smrt Jana Palacha. Cožpak tento protest není vlastenectvím? Neprojevil snad svou smrtí lásku k vlastnímu národu a zemi? A kolik takových mladých hrdinů u nás máme? Nemáme se jimi snad pyšnit?“ Jak autor dále napsal, „Praha se stala symbolem světové mládeže. Svou solidaritu projevují mladí ze všech koutů světa. S Prahou dnes soucítí každý“.

Dovídáme se od něj i to, že se v den pohřbu konala smuteční akce také v Prešově: v den Palachova pohřbu bylo zrušeno představení místního slovenského divadla. Před jeho budovou byly zapalovány svíčky, na zdech visely smuteční věnce a viditelné bylo vzrušení všech přítomných. Ukrajinský autor ukončil svůj článek větami naplněnými dobovou, téměř mesianistickou náladou: „Něco musí přijít, něco velkého se musí stát. Ano, svět se dal do pohybu. Svět se stal součástí revoluce mladých. Protože ti nechtějí žít podle starých zákonů a obyčejů a nechtějí se řídit právem silnějšího vůči slabšímu. Dožadují se pravdy, ale pravdy prosté a nepřekroucené, světa bez násilí a nenávisti. A v prvních řadách těchto revolucionářů zaujal čestné místo věčně mladý, jednadvacetiletý Čech – Jan Palach.“

Tak tehdy pohlíželo do budoucnosti daleko větší množství československých občanů v prostoru od německé až po sovětskou hranici, dočkali se však něčeho úplně odlišného. Do jejich životů nepřišlo nic velkého, ale právě naopak – něco hodně malého a nepěkného. Za necelý čtvrt rok bylo dosazen do funkce předáka československých komunistů Gustáv Husák a ti, kteří věřili ve smysl Palachovy oběti, se většinou museli přikrčit, odvolávat, přizpůsobit své životy „normalizačnímu“ režimu a v menším či větším rozsahu sloužit novému režimu. Takový osud se samozřejmě nevyhnul ani slovenským a českým Ukrajincům a ani tomuto tématu se v našem cyklu nevyhneme.

(boz)