České Vánoce arménské emigrantky v ukrajinské povídce

Vánoční období, které uzavřelo předchozí rok, máme za sebou, část pravoslavných národů přitom oslavila tyto svátky podle svých tradic až v šestý lednový den. Platí to i v případě větší části Arménů, tedy těch, kteří jsou vyznavači národní, tzv. apoštolské církve. Mnoho Arménů žije přitom odedávna mimo svoji vlast, v rámci rozsáhlé diaspory, která byla a je zastoupena také na ukrajinském území.

Arménie je oddělena gruzínským a tureckým územím od Černého moře, za nímž se rozkládá Ukrajina. Nic z toho však nebránilo usazování Arménů v západní části Ukrajiny už od středověku. Vytvořili a dlouho si uchovávali významnou hospodářskou pozici a udrželi vlastní náboženskou víru. V pozdější době se arménská migrace stala fenoménem obecně evropským a nakonec celosvětovým. Vždyť arménského původu byli tak známí kulturní činitelé jako zpěvák Charles Aznavour nebo prozaik William Saroyan.

Téma našeho článku je však spojeno s existencí málo známé skupiny arménských emigrantů, kteří našli po bolševické revoluci útočiště v Masarykově Československu. Sešli se zde s Rusy, Ukrajinci, Bělorusy, Gruzíny, ale také s méně známými Kalmyky, vyznavači buddhismu. O arménské emigraci a jejích představitelích v Československu se však ví poměrně málo.

Pochopitelný byl dlouhodobý zájem Ukrajinců o Armény. Vždyť šlo rovněž o národ, který se snažil osvobodit od cizí dominance, v tomto případě nejen ruské, ale i turecké. V českém prostředí a v českém jazyce to potvrdil za první světové války sociolog a naciolog Hyppolit Boczkowski. Tento Polák z Ukrajiny, který se z vlastní vůle stal na české půdě Ukrajincem, otiskl koncem r. 1916 v měsíčníku Naše doba dvacetistránkovou studii „Arméni a arménská otázka“.

Zhruba o deset let později napsala kratší povídku o smutném konci osamocené arménské emigrantky žijící v Čechách ukrajinská spisovatelka Natalena Koroleva. O této autorce, která žila od poloviny dvacátých let na okraji města Mělník, jsme zde psali častěji. Dnes se zde budu věnovat právě této celkem marginální a málo známé povídce nazvané „Svjatvečir“ (Svatvečer). Otištěna byla v r. 1928 v ukrajinském ženském časopise Žinoča dolja, vydávaném v karpatském městečku Kolomyja, tedy v části Ukrajiny začleněné tehdy násilně do Polska.

Děj prózy je poměrně jednoduchý. Osamocená Arménka, paní Zacharjanc, žije už dva roky jako „ruská běženka“ v nejmenovaném českém městečku – mohl by to být i Mělník, kde žila autorka v době, kdy povídku sepsala. Stará Arménka pobírá nevelký důchod po manželovi a přivydělává si výukou ruštiny, o kterou mají zájem některé místní mladší dámy. O Vánocích (nejpíše tedy 6. 1.) mluví ve svém pokojíku sama se sebou a vyčítá si, že odešla do emigrace. Vánoce neslaví, jen si prohlíží několik ohmataných fotografií, které jí zbyly po útěku z rodné země – jsou na nich zachyceni její nejbližší. Kromě těchto snímků jí zůstalo jen několik drobných předmětů, které si schovávala, aby s ní byly pohřbeny. Patřila k nim ozdoba hlavy zvaná tasekravi.

Tak plyne pro starou Arménku osamělý Svatvečer. Probírá jen, nikoli poprvé, osudy všech těch, kteří ji opustili – jsou mrtvi nebo žijí tak daleko, že s nimi ztratila spojení. Manžel Sandro a syn Georgij padli jako vojáci carské armády za první světové války, dcera Soňa zahynula už dříve jako bojovnice za cíle první ruské revoluce. Další dceru Tamaru naučil její muž – výše postavený Gruzín – pohrdání vůči Arménům. Další syn, David, se jako inženýr dostal do Ameriky. Tam se přejmenoval na Davida Zacha, oženil se s Američankou. S Armény už nechce mít nic společného a posílá matce občas nějaký ten dolar coby almužnu s několikaslovným komentářem. Nejmladší dítě, syn Sandro, se kvůli vlastní kariéře poturčil. Nikdo z rodiny paní Zacharjanc tedy nezůstal opravdovým Arménem, natož aby bojoval za zájmy a budoucnost vlastního národa…

Popsané úvahy přerušuje snový příchod starší ženy v rozedraných šatech. Vdova ji považuje za žebračku nebo osobu zbavenou rozumu a chce se podle toho zachovat. Ukazuje se však, že tato žena symbolizuje její Matku – Vlast – Arménii. Ta vyčítá staré paní jako národní zradu právě asimilaci jejích dětí, sloužících zájmům jiných národů. Upozorňuje zároveň na osobní vinu pan Zacharjanc v této věci a stěžuje si, že „mé děti se mne zřekly, dokonce mne ani nepoznávají a dělají hanbu samotnému mému jménu“. Vyčítá paní Zacharjanc, že nenaučila své děti, aby žily s úctou ke svým předkům a projevovali takovou úctu Arménii po celý život i ve smrti?

Stará emigrantka se v duchu brání nařčením slovy: „Cožpak není právem matky, aby přála svým dětem lepší život a lehčí osud? Neměla jsem snad právo snažit se ze všech sil, aby mé děti se nestaly obchodníčky či pasáčky? Aby nebyly jen postavičkami z anekdot nebo bytostmi, které jen předstírají, že jsou lidmi, přitom si však vždy vyslouží jen pohrdání všech ´velkých´?“ Tato argumentace nepomáhá a rozrušení staré Arménky narůstá – hned poté k ní přichází náhlá smrt.

Závěr povídky je prostý a smutný. Když na druhý den domácí vyrazili dveře, našli arménskou paní ležet na podlaze s krvavou louží u úst. Zprvu vznikla domněnka o loupežném přepadení, z Arménčina pokoje však nic nezmizelo a cizí zavinění se nepotvrdilo. Reakce paní domácí na nalezení těla a několika předmětů kolem něj byla vyjádřena slovy: „Ježíšmaria! Tak ona to byla Židovka! Tak takoví jsou tihleti lidé – prý ´Rusové´ a ´Slované´!

Také tehdy, zhruba před sto lety, bylo v Čechách velmi mnoho podobných „znalců“ evropského Východu a ruské koloniální říše. Díky „profesionálnímu“ vyhodnocení situace, které provedla paní domácí, byla stará Arménka pohřbena bez rukopisného textu arménské modlitby, který uchovávala, bez svého růžence i závoje na židovském hřbitově. Jak se ukázalo, nikdo vlastně nevěděl, ze které země přišla a jakou víru vyznávala.

Jak vidíme, jedná se o povídku řešící na pozadí vánočních svátků problém asimilace příslušníků malých a ohrožených národů. Natalena Koroleva při psaní této povídky nepochybně myslela také na Ukrajince…

(boz)