Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (15). Jak vnímal ukrajinský režisér onen rok v lednu a jak v prosinci

V těchto dnech tomu bylo už osmapadesát let od chvil, kdy byl v Praze zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandr Dubček. Sesazení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného z uvedené funkce otevřelo cestu k zrození fenoménu Pražského jara. Zmenšující se skupina pamětníků má příležitost znovu vzpomínat na všechno, co následovalo. A my se po celý rok budeme dále věnovat československo-ukrajinskému kontextu tehdejších událostí, který byl zanedbatelný jen zdánlivě.

Upozornili jsme už několikrát na význam deníků ukrajinského divadelního režiséra a teatrologa Lese Taňuka, který žil tehdy ne zcela dobrovolně v Moskvě. Psal je pravidelně od počátku r. 1956 (tehdy mu ještě nebylo ani osmnáct). V dalších desetiletích svými záznamy zaplnil kolem 220 dosti rozsáhlých sešitů. Zajištění souborného vydání tohoto pramene vnímal Taňuk na sklonku života jako svou důležitou povinnost. V době vydání dvojí podoby výběru z deníkových zápisů v letech 2003 a 2004 už asi přemýšlel o zdánlivě těžko realizovatelném záměru vydat své zápisy v plném rozsahu.

Plánovaná edice byla rozpočtena do šedesáti svazků a vycházela pod názvem „Tvory. Ščodennyky bez kupjur“ (Dílo. Deníky bez vynechávek). První díl vyšel v r. 2011 a další poměrně rychle následovaly. Po autorově smrti se vydávání ujala Taňukova vdova s dcerou. Tak se do r. 2021 podařilo uskutečnit ediční a vydavatelský projekt vzbuzující respekt: celá řada dosáhla rozsahu 49 svazků (včetně několika svazků přinášejících rejstříky). K dispozici tak máme zápisy pokrývající téměř čtvrtstoletí, tedy dobu do r. 1979.

Pro podrobnější představu uvedu, že záznamy o roce 1968 včetně opisů autorovy soukromé korespondence jsou zahrnuty ve svazcích 20-23. Tyto čtyři díly, obsahující vždy zhruba jedno čtvrtletí, mají celkový rozsah 2 830 stran. Také záznamy z r. 1967 jsou vydány ve čtyřech svazcích, zatímco bilance r. 1969 byla skromnější (dva svazky). Pokud jde o rok 1968, zhruba čtvrtinu rozsahu zaplňují přílohy: různé texty a dokumenty, které Taňuk považoval za zajímavé. Ne vždy se tyto dodatky týkají právě roku 1968, dokládají totiž Taňukovu tehdejší četbu.

Politický neklid v Československu vnímal Taňuk už před lednovým nástupem Alexandra Dubčeka do nejvyšší funkce v rámci KSČ. Tak 14. 12. 1967 si zapsal: „Češi si myslí, že dny Novotného jsou sečteny, a kdyby nebylo Moskvy, už by tam gryfonům usekali pazoury.“ Citované konstatování je přitom vloženo do úvah o vnitřním zápase v sovětské komunistické straně a končí řečnickou otázkou, nakolik sovětské stranické konzervativce vylekal vývoj v Rumunsku a Československu.

Taňuk se ve sledované době zamýšlel nad střetnutím těchto konzervativních kruhů, jasně reprezentovaných Brežněvovým vedením, s mladšími a liberálnějšími silami. V zápisu orientovaném s výhledem do celého nového roku uvedl: „Absolutně souhlasím: pokud jsou opravdu možné nějaké změny, zahájí je inteligence. Nikoli liberálové z ÚV KSSS nebo komsomol. Ten je jistě vzdělanější, ale znalosti nejsou synonymem politické vůle. Proto to bude právě inteligence: muži ducha. Hlavním nebezpečím zůstává konflikt ideologií: vzniká však solidarita světového vědeckého a uměleckého myšlení, která, ať chceme nebo nechceme, tento konflikt ovlivňuje, a to směrem ke kompromisu.“

Dále Taňuk uvažuje takto: „Vznikla a šíří se idea otevřené společnosti. Je pravda, že u nás to zní zatím jen jako pohádka, ale svět se před tím nikde neschová. Existují dvě možnosti: buď atomová katastrofa nebo tzv. konvergence. Záchrana spočívá v rozšíření informačních kontaktů, v odstranění strachu ze zahraničí, v odmítnutí slepoty politických hlupáků – a kolik jich jenom je! Jsem ale rád, že jsem našel v Moskvě tak velký počet rozumných a odvážných lidí. Ano, nacházíme se v předvečer změn, a to změn k lepšímu!“

Toto všechno je ovšem prolínáno úvahami o situaci v Rusku a na Ukrajině po politických procesech s opozičními intelektuály, uskutečněnými v r. 1967 – Taňuka viditelně zneklidňoval osud uvězněného Vjačeslava Čornovola.

V Taňukových záznamech z úvodních dní r. 1968 se o Československu ještě nemluví – první kratší zmínka je zapsána před polovinou ledna. Obšírnější je záznam z 3. února. Taňuk se téměř básnicky zmiňuje o „krásné vzpouře“, jejíž vůně se donáší na Ukrajinu z dalekých českých polí. Je prý třeba se radovat z toho, že i na Ukrajině jde vývoj tímto směrem, nikoli směrem opačným – už proto, že touha po změnách je patrná v rámci celé Evropy. „Snad je tato potřeba nové kultury, nových vztahů a nové otevřenosti univerzální potřebou mladé generace,“ zapsal si.

Na převratné československé události začal Taňuk ve svém deníku soustavněji reagovat od března 1968 a jeho zájem neustal ani v měsících následujících po srpnové okupaci. Zprávy o dění v Československu a komentáře k němu však na stránkách deníku až do sklonku roku – roku přestupného, jak autor vícekrát zdůraznil, jako by v této skutečnosti hledal zvláštní význam – nenacházíme. Vyhodnotit vývoj Taňukových názorů může jen speciální odborná studie. Stručně lze říci, že autorovy naděje a nálady stále více kolísaly jak pod dojmem zpráv o vojenské okupaci Československa, tak v souvislosti s výrazným „utahováním šroubů“ v Ukrajině a celém SSSR. Původní optimismus se téměř beze zbytku rozplynul, ač určitá naděje spojená s širším časovým kontextem zůstala.

Zhodnocení celého roku 1968 provedl Taňuk v zápisu z 26. 12.: pět posledních dní roku nemohlo už nic změnit. Zapsal si: „Rok to byl strašlivý. Rok zvratu. Rok definitivní ztráty iluzí, rok loučení s idealismem, kterého jsem se tak dlouho nechtěl odříci. Doba telecí radosti a víry /tzv. hnutí šedesátých let v Ukrajině/ zůstala kdesi vzadu: je odříznuta tanky, které byly vyslány na Prahu. V době existence kyjevského Klubu tvůrčí mládeže /v první polovině 60. let/ jsem upřímně věřil v možnost vybudování komunismu. Nenáviděl jsem ty, kteří kazili a mrzačili ideu: doufal jsem, že tak upřímných a věřících jako jsem byl já, je více. Že jde jen o to vyrvat komunismus (ten ideový) z rukou stalinských zmetků, morálních idiotů a zdegenerovaných popů stranické ideologie, kteří jen imitovali to skutečné a pravdivé.“

Závěrečné hodnocení pokračuje slovy: „To, co nestihl vykonat Chruščov, to dokončily anekdoty /myšleny jsou jistě ty politické, protirežimní/. A co nedokázaly anekdoty, to dotáhly a dodrtily tanky v Praze. Skřípění jejich pásů naslouchala celá Evropa – podlézavá a ulekaná Evropa, která už nejednou ustupovala od svých ideálů, kterými se tak pyšní! – Zmetci, idioti a degeneráti jsou aktivnější, zatímco našinec-inteligent pokládá za lepší přečkávat všechno jakoby v noře. Dnes chápu, že doba naivity skončila. Před námi se tyčí cynicky a po zuby ozbrojené monstrum – fašismus jako systém, fašismus jako norma, fašismus jako podstata ideologie, přesněji řečeno idolologie.“

Takto charakterizoval Taňuk sovětský režim, ve kterém byl nucen žít. Uvedeným zdrcujícím a nesmiřitelným konstatováním, ke kterému přispěl osud československých reforem výraznou měrou, končí závěrečný sešit jeho záznamů z roku 1968. Naděje z jeho počátku byly beze zbytku zklamány a rozdrceny.

(boz)