„Odcházení“ Václava Havla, Anton Pavlovič Čechov a Ukrajina

Dne 18. prosince vzpomínáme už čtrnáctého výročí úmrtí posledního československého a prvního českého prezidenta. Obě funkce vykonával postupně v průběhu více než třinácti let. Nemá smysl nijak zvlášť zdůrazňovat, že Václav Havel zaujímá významné místo v dějinách českých vztahů s mnoha evropskými i zaoceánskými státy. Ukrajina hrála v této souvislosti neposlední a postupně rostoucí roli.

Toto konstatování platilo nejen do počátku r. 2003, kdy se Havel stal svérázným „mimopolitickým soukromníkem“. Vrátil se v té době i ke své tehdy už čtyřicet let staré roli divadelního autora. V r. 2007 vydal poslední hru opatřenou symbolicky a zároveň tak trochu „autobiograficky“ názvem „Odcházení“. V tomtéž roce se hra dočkala premiéry a hrála se i na jinojazyčných scénách (také v Rusku). Později byla dokonce zfilmována, a to samotným Václavem Havlem.

Hlavní postavou této pětiaktové hry je končící prezidentský kancléř Rieger, ve kterém sedmdesátiletý autor v podstatě vykreslil sebe sama a některé okolnosti svého odcházení z nejvyššího úřadu, který v Česku existuje. Drama zaujme mimo jiné tím, že si pohrává s motivy jiných dramat, na která tak trochu mezi řádky odkazuje. Prvním z nich je „Král Lear“ Williama Shakespeara, druhým „Višnový sad“ Antona Pavloviče Čechova a třetím „Konec hry“ Samuela Becketta.

Nás bude zajímat druhá zmíněná hra, kterou slavný ruský dramatik dokončil v krymské Jaltě na sklonku r. 1903, v předposlední rok svého života. Václav Havel nenapsal pouhou parafrázi této oblíbené a často inscenované ruské divadelní hry. Je to drama přibližující ironicky mnohé prvky politického slovíčkaření a kariéristické dravosti či místy až podlosti, které se rozmohly v českém politickém světě, aniž by tomu mohl Václav Havel zabránit. Promítlo se do ní jistě mnoho autorových osobních zkušeností.

Námětem dramatikova závěrečného díla se stalo odcházení více než sto let a mnoho set kilometrů vzdálené od reálií „Višňového sadu“. Místo děje sice není v ruské hře specifikováno, ale z okolností vyplývá, že jím byla nejspíš oblast severovýchodní Ukrajiny, přesněji řečeno okolí dnes oblastního města Sumy, kde žil spisovatelův bratr a kde Čechov několikrát pobýval. V příslušné vile na okraji města Sumy bylo kolem r. 1960 zřízeno spisovatelovo muzeum – snad funguje i dnes, přestože ruská vojska dlouhodobě a nemilosrdně devastují nepříliš vzdálené okolí.

Děj Čechovovy hry směřuje nemilosrdně k nezbytnému odchodu majitele i dalších obyvatel z rodové usedlosti, která podlehla nemilosrdné finanční spekulaci. Tu doplnila jako souběžný jev nemilosrdná likvidace višňového sadu v bezprostředním sousedství. Při využití tohoto motivu nehrál roli jen zájem Václava Havla o Čechovovu osobnost a tvorbu. Ve svých zápiscích z léta r. 2005 totiž někdejší český prezident, tehdy už vystřídaný Václavem Klausem, zmiňuje zřejmě nezbytné, časově předcházející vykácení sadu ve svém venkovském sídle Hrádečku.

Touto základní analogií se však určitá blízkost „Višňového sadu“ a „Odcházení“ nevyčerpává, protože dějištěm Havlovy hry je právě sad u vily, ze které hlavní hrdina, kancléř Rieger, musí i se svými blízkými odejít. Ve chvílích, kdy se tak děje, je ve hře předepsán zvuk motorové pily a padajících stromů a těsně před koncem se autorův hlas, spoluúčastnící se představení z reproduktoru, na Čechovův „Višňový sad“ přímo odkazuje. Už předtím se slovo „višně“ v textu Havlovy hry vícekrát opakuje, ale mluví se v ní také o verstách jako délkových jednotkách. Havel také záměrně zmiňuje konkrétní osoby, které jsou ve Višňovém sadu zmíněny – Jepichodova a Ragulinovy.

Ve vícekrát zmíněné ruské hře se mluví také o několika ruských a ukrajinských městech, která souvisejí s životem účinkujících postav. Dvakrát je zmíněn i východoukrajinský Charkov. Václav Havel si v této souvislosti přímo vypůjčil jeden obraz. V jeho dramatu vzpomíná Osvald, pomocník v Riegrově domácnosti, jak „plné vozy sušených višní vozili kdysi do Charkova“.

Vlastní Havlovou inovací spojenou se jménem téhož města je epizoda, ve které „politoložka a multikulturní sociopsycholožka“ Bea Weissenmüttelhofová připomíná Riegrovi, že sad jako symbol kulturní tradice a krajiny byl kdysi zmíněn v jeho vlastním projevu právě v Charkově. Je to jedna z připomínek Riegrovy někdejší činnosti, netýká se však bezprostředně osudů prezidenta Havla. Ten při svých návštěvách Ukrajiny Charkov na rozdíl od Kyjeva, Lvova a několika jiných míst nenavštívil. Nemohl samozřejmě tušit, jak ruská agrese proti Ukrajině toto téměř pohraniční město poničí…

Připomeňme ještě, že se Václav Havel od čechovovské inspirace na jednom místě odpoutal a přiblížil se zároveň k bolavému bodu ve vztazích postsovětské Ukrajiny k západnímu světu i České republice. V posledním dějství hry se někdejší náměstek Klein a Riegrův nástupce rozhovoří o svých „bohulibých“ záměrech ohledně využití někdejší Riegrovy vily. Podle jeho představ tam vznikne mj. erotický klub vedený „nejmenovaným zkušeným odborníkem, který má v té branži už dlouho skvělé jméno a ohromné zkušenosti z mnoha zemí.“ Klein k tomu hned nato připojuje pozoruhodnou větu. „Stovky ukrajinských děvčat mu vděčí za vše.“ Tady nacházíme sice epizodický, ale tehdy zřejmě nejaktuálnější odkaz na ukrajinskou tematiku.

Vnímání ukrajinské tematiky Václavem Havlem má jistě významnější konstanty, které neztrácejí ani dnes aktuálnost. Myslím ale, že má smysl upozornit i na takovouto drobnost. Je tomu tak i proto, že osobnost A. P. Čechova je spjata s Ukrajinou mnoha vazbami, danými už tím, že se narodil v městě Taganrog u Azovského moře. Taganrog byl mimochodem v první polovině dvacátých let 20. století dočasně začleněn do území sovětské Ukrajiny a teprve druhotně přičleněn k území republiky ruské. Mezi spisovatelovými předky byli etničtí Ukrajinci a odborníci nacházejí v jeho díle nejen další věcně ukrajinské motivy, ale dokonce zjevné jazykové ohlasy. Čechov sám konstatoval, že v dětství mluvil ukrajinsky.

V bohatě dochované Čechovově korespondenci najdeme doklady určitého pochopení pro ukrajinofilskou propagandu pěstovanou v poslední čtvrtině 19. století, ale třeba i takovýto citát z jeho korespondence, charakterizující tu část Ukrajiny, kterou výrazněji poznal: „Kromě přírody mne na Ukrajině zaujal všeobecný dostatek, zdraví lidových vrstev, vysoký stupeň rozvoje místního rolníka, který je rozumný, náboženský, střízlivý, morální a vždy veselý a sytý.“ – Všechny tyto okolnosti charakterizující život A. P. Čechova i děj jeho poslední hry nemohl samozřejmě Václav Havel znát, lze je však označit za zajímavé „zákulisí“ poslední jeho hry.

(boz)