Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (14). Esej spisovatele Vasyla Zemljaka o Češích

Budoucí historický výzkum upřesní, jakou míru ohlasů vyvolal pokus o československé reformy z r. 1968 na Ukrajině. Zajímat nás bude především prostředí tamní inteligence. Touto otázkou jsme se v někdejším cyklu nazvaném Před padesáti lety vícekrát zabývali a upozornili jsme na postoje některých osobností.

Nejčastěji jsme psali o divadelním režiséru Lesjovi Taňukovi, který zaznamenal své okamžité reakce na stránkách pečlivě vedených deníků. O postojích zdánlivě jen mlčících tvůrců nevíme, protože si netroufali dát je najevo. Zatím většinou neznáme prameny, ve kterých by byly skryty navenek utajované názory těchto lidí. Dnes zde chci upozornit na krátký, ne zcela snadno vyložitelný, ale zajímavý ukrajinský text, který vznikl právě v roce osmašedesátém. Publikován byl ale až s časovým odstupem.

Ukrajinský prozaik Vasyl Zemljak (1923–1977) se narodil ve venkovském regionu na jihozápadě Ukrajiny – dnes je jeho rodiště ve Vinnycké oblasti. Svým původem se spisovatel řadí k potomkům jedné z českých vystěhovaleckých skupin, která zakotvila v této části východní Evropy už před sedmdesátými lety 19. století, tedy před obdobím velkého českého vystěhovalectví na severněji ležící Volyň.

Vasylův otec Sydir (Sidor) Vacek žil s řadou jiných Čechů v obci Mykolajivka. Mezi tamními obyvateli se vyskytovala např. příjmení Jarošek nebo Suchomel. Vackovu synovi bylo do úředních dokumentů zapsáno příjmení v zkomolené podobě Vacyk. Matka budoucího autora byla Ukrajinkou a česky se nenaučila. Její vliv zjevně vedl budoucího autora směrem k ukrajinskému národnímu vědomí a ke snaze tvořit v tomto jazyce. Zemljak se přitom učil několik let v české menšinové venkovské škole. Také později si uchoval základní znalost češtiny. Na pohřbu svého otce mluvil nejen ukrajinsky – k otcovým krajanům („zemljakům“) se obrátil i ve své druhé rodné řeči.

Místo v ukrajinské literatuře si Vasyl hledal od poloviny padesátých let minulého století právě pod pseudonymem Zemljak. Podle svědectví současníků patřil k sečtělým a vzdělaným autorům. Možná znal i ruský překlad prózy slovenské autorky Margity Figuli „Babylón“. Zemljakův nejznámější román „Lebedyna zhraja“ (Labutí hejno), vydaný v r. 1971, popisuje metodou svérázného poetického realismu život ukrajinské provinční obce, označené právě jménem Vavilon (Babylón).

Text knihy je zasazen do dvacátých let 20. století, kdy se postupně upevňovala na většině ukrajinského území sovětská moc. Kniha i její pokračování nazvané „Zeleni Mlyny“ přinesla autorovi, ovšem až posmrtně, ukrajinskou státní cenu a byla zfilmována známým hercem a režisérem Ivanem Mykolajčukem. Také film vzbudil pozornost, a to nejen na Ukrajině. Doplňme ještě, že „Labutí hejno“ se v roce autorovy smrti dočkalo českého překladu, který připravila Zdenka Koutenská.

Dosud uvedené údaje nenaznačují žádnou zřetelnou vazbu na památný rok 1968, k té se však nyní dostáváme. V r. 1983 byl v kyjevském sborníku připraveném na Zemljakovu počest publikován z autorovy pozůstalosti i kratičký esej nazvaný „Moudrost Čechů“. Později byl přetištěn v souboru autorových spisů. V obou případech byl uveden rok 1968 jako datum vzniku. Přitom se však nedovídáme přesnější dataci, ani se neuvádí, za jakých okolností vznikl. Pro zajímavost zde vkládáme náš vlastní český překlad Zemljakovy úvahy.

Vasyl Zemljak – Moudrost Čechů

„Čechové se vždy vyznačovali střízlivým rozumem, rozvážností a prozíravostí. Dá se říci, že jejich charakter byl od narození ovlivněn tím, že považovali za nesmysl a nešvar upadat do extrému tam, kde to není diktováno jako otázka života či smrti. Celé dějiny Čechů od nejstarších dob dokazují, že si dokázali zachovat duchapřítomnost při nejnebezpečnějších životních zvratech, které by se mohly ukázat jako fatální, ne-li smrtelné. Je třeba být opravdu moudrým národem, aby se podařilo projít tisíciletím, uchránit se proti řadě impérií, počínaje tím římským, a zachovat si při tom celou svou národní svébytnost a neopakovatelnost.

Mluvím o tom s tím větší hrdostí, protože tento národ znám od dětských let: vyrostl jsem a žil mezi Čechy, znám jejich jazyk, obyčeje a kulturu. V tomto případě se jednalo o moravské Čechy, kteří se před více než stovkou let ocitli na Ukrajině a dodnes žijí v české vsi Mykolajivka ve Vinnycké oblasti. Mezi Čechy je tato obec známá spíše jako Holendry, podle názvu železniční zastávky. Z těchto Čechů pocházel můj otec, matka je Ukrajinka.

Miluji Ukrajinu a považuji se odjakživa za Ukrajince, ale nikdy nezapomínám na Čechy. Když přijíždím do rodné vsi, cítím se být téměř pravověrným Čechem. Mimochodem, absolvoval jsem s vyznamenáním českou sedmiletku, ačkoli jsem do páté třídy neuměl česky mluvit – žili jsme tehdy v ukrajinské vesnici.

Vždy mne u Čechů fascinovalo ojedinělé a podivuhodné umění chránit a bránit své. Myslím, že i v tom spočívá jejich moudrost, která se skládala po kapkách, jako vzniká jantar z kapiček smůly. Moudrost se neobjevuje náhle, je to proces dlouho trvající a těžký. Moudrost se hromadí během celých století.

Češi se jako jedni z prvních stali obětí německého fašismu. Začalo metodické, téměř matematicky propočítané ničení národa a uvolňování životního prostoru pro „árijskou rasu“. Pomoc přišla z východu. Armádní sbor generála Svobody prošla prvním bojovým křtem na Ukrajině a vstoupilo do něj mnoho českých Ukrajinců. Je dobře známo, co přišlo později. Češi a Slováci se ocitli v centru světového historického dění spolu s Rusy, Ukrajinci a Poláky. Postoupili tak výrazně kupředu, že jiné národy jim téměř nestačily… Nesvědčí to snad o střízlivém rozumu? Není právě toto rozvážnost, prozíravost a moudrost?“

Při čtení tohoto jistě až příliš krátkého a útržkovitého textu si lze klást otázku, při jaké příležitosti vznikl a jaké bylo jeho určení. V r. 1968, kdy byl napsán, mohl být sice při nějaké příležitosti pronesen nebo si jej autor napsal jen pro sebe. Teoreticky mohl vzniknout u příležitosti připomínky 25. výročí bitvy u Sokolova či boje o Kyjev. Zde v březnu a listopadu 1943 poprvé vystoupila po boku Rudé armády československá vojenská jednotka vytvořená v SSSR. Obou událostí bylo v r. 1968 na Ukrajině vzpomínáno, cílem oficiálních oslav mělo být ale především podtržení tradice československo-sovětských vztahů a důležitosti jejich uchování.

Zemljakův text, možná jen nedokončený či nedotvořený zlomek, je však zbaven jakékoli oficiálnosti a pompéznosti. Nemluví se v něm vůbec o revoluci, socialismu, komunistické straně či o „přátelství na věčné časy“, jako to bylo běžné při oficiálních oslavách. Je to prosté a stručné oslavení českých předností a vlastností, které autor zjevně obdivoval. Nemluví o tom sice, ale možná některé z nich postrádal u vlastního, tedy ukrajinského národa.

Důležité je však to, že text byl napsán v roce, kdy sovětské sdělovací prostředky dštily na tehdejší české politické a kulturní představitele oheň a síru. Bylo tomu tak před Srpnem, ale i po něm. Ačkoli byl esej možná jen soukromým projevem „pro domo sua“, je zjevné, že se z tehdejšího špinavého proudu sovětské propagandy jasně vymyká. Přes všechnu útržkovitost je v něm patrný obdiv k Čechům. Možná bylo jeho příčinou také soudobé dění v Československu. Autor se o něm ve svém krátkém eseji sice nezmínil, ale můžeme jeho text v tomto směru domýšlet a vnímat jej svérázný jinotaj. Snad se o jeho vzniku v budoucnu dovíme přece jen více…

(boz)