Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (13). Kyjevské oslavy z listopadu 1968 a československá delegace

Situace v okupovaném Československu byla na přelomu října a listopadu roku 1968 velmi složitá. Ultrakonzervativní, prosovětské síly se v rámci KSČ už zcela zjevně připravovaly k odvetě za svou jarní porážku a snily už o převzetí moci. Musely na ně sice čekat ještě půl roku, ale o to více pak svého úspěchu využily k nastolení ponižujícího „normalizačního“ režimu.

Psali jsme tu už o tom, že se prezident Ludvík Svoboda rozhodl nevyužít pozvání k návštěvě Kyjeva. Měl asistovat oslavám 25. výročí osvobození města od německé okupace, které znamenalo ovšem jen obnovení stalinské diktatury. Bojů, které vyvrcholily ve dnech 3.–6. 11. 1943, se zúčastnilo vedle asi 200 000 sovětských vojáků různých národností také více než 3500 československých vojáků. Třicet z nich padlo a osmdesát bylo raněno.

Do ukrajinské metropole byla poslána „jen“ delegace Československého svazu protifašistických bojovníků. Tvořili ji příslušníci zahraničního vojenského odboje doby druhé světové války, kteří se v r. 1943 do Kyjeva opravdu probojovali a pokračovali v boji proti německým jednotkám i v následujících týdnech v okolí města. Hostitelem skupiny se stal kyjevský městský výbor Komunistické strany Ukrajiny.

Československou delegaci vedl jeden z významných představitelů československé armády, generálplukovník Miroslav Šmoldas (1917–2003), povýšený do uvedené hodnosti o měsíc dříve. Do dubna 1968 byl jedním z náměstků československého ministra obrany, pak se stal generálním inspektorem ČSLA a v březnu 1970 byl v rámci začínající „normalizace“ odsunut do vojenského historického ústavu a pak do demilitarizovaného pásma mezi oběma korejskými státy. Později napsal a vydal v r. 1985 autobiografii „Před námi Praha“. Nebyl to na podzim r. 1968 bezvýznamný armádní představitel.

Více vypovídá o pobytu delegace v Kyjevě přípis tamního generálního konzulátu, opatřený č. 1036/68 a datovaný v Kyjevě 14. 11. Dovídáme se z něj, že delegace přijela do Kyjeva 4. listopadu a pobyla tam do 9. 11. Přímo ze Šmoldasova tehdejšího svědectví víme, že se jednalo o velkou, pětadvacetiletou skupinu. Zajímavé bylo její složení: vedle vedoucího v ní bylo zastoupeno po osmi Češích, Slovácích a zakarpatských Ukrajincích. Bylo tím výrazně zdůrazněno národnostní složení československé jednotky nasazené do bojů o Kyjev. Právě zakarpatští Ukrajinci tvořili dlouho většinu příslušníků československé jednotky bojující po boku Rudé armády. Čechů, Slováků a příslušníků jiných národností bylo zprvu podstatně méně.

Program pro hosty z okupované země organizoval kyjevský městský výbor komunistické strany Ukrajiny. Zahrnoval večer k 25. výročí osvobození ukrajinské metropole, vzpomínku na 51. výročí říjnové revoluce, návštěvu závodu Maxima Gorkého i jednoho z kolchozů, zařazena však byla i beseda s místními válečnými veterány. Za určité vyvrcholení bylo možno označit odhalení skromného pomníku československým vojákům, kteří při osvobozování Kyjeva padli.

Ve zprávě konzulátu najdeme také podrobnou charakteristiku projevu, který generál Šmoldas pronesl. Mluvilo se v něm mj. o událostech od ledna, kdy „naprostá většina československého lidu pod vedením KSČ se snažila napravit chyby z padesátých let“. Šmoldas podtrhl, že všechen lid se plně postavil za lednové usnesení ÚV KSČ a dal všechny síly k odstranění všeho toho, co bylo nenormální a nedůstojné v rozvoji společnosti. Všechny chyby, které se navršily za dvacet let, zapříčinily vážnou a nebezpečnou situaci, která poškozovala vážnost socialistických idejí a oslabovala důvěru a operativnost KSČ.

Současně podle Doubravova přípisu ukázal na to, že je samozřejmé, že tohoto celonárodního hnutí využily i zbytky bývalé buržoazie a snažily se toto hnutí využít pro svoje cíle. Podle tohoto resumé „strana a lid byl a je přesvědčen, že má tolik síly k tomu, aby zabránil jejich snaze a upevnil postavení ČSSR v socialistickém táboře.“ Vše vyústilo do Šmoldasova konstatování, že pohled na události v Československu může být samozřejmě různý, „což nakonec potvrdil vstup vojsk pěti států do ČSSR“. Podle Doubravy pak následovala slova: „My se snažíme pochopit obavy našich přátel a rozumným způsobem dokázat, že Československo stojí a vždy stálo na straně socialistického tábora. Důkazem toho je odhodlání Československa plnit do posledního písmene moskevskou dohodu.“

Jak hodnotit tento projev? Nelze ho označit za plně kapitulantský, neboť ještě hájil polednový vývoj, obsahoval však i řadu ústupků, které s sebou přinesl necelý čtvrtrok následující po sovětské invazi. V roce 1969 se už mluvilo o těchto událostech v českém a slovenském prostředí podstatně jinak a zbaběleji.

Přidáváme ještě Doubravovo hodnocení pobytu delegace: „Projev /Šmoldasův/ byl několikrát přerušen potleskem a ve srovnání s ostatními projevy přijat nejlépe. Podobným otevřeným způsobem vystoupil Šmoldas i ostatní členové delegace při ostatních setkáních s ukrajinským lidem. Delegace udělala hodně práce k objasnění situace v Československu, o čemž svědčí mj. i to, že mnoho osob, se kterými generální konzul udržuje styky, při setkání s pracovníky konzulátu hodnotilo všechna vystoupení velmi kladně. Hlavně podtrhovali otevřenost a upřímnost ve vysvětlování událostí v ČSSR.“

Jiné svědectví o návštěvě poskytl sám generál Šmoldas těsně po návratu z Kyjeva armádnímu listu Obrana lidu. Uvedl mj.: „Byli jsme velmi dobře přijati. Pečovali o nás na skutečně nejvyšší úrovni. Pokud jsme hovořili se sovětskými lidmi, jsou hluboce přesvědčeni, že zásahem 21. srpna našemu lidu velmi pomohli. Při všech setkáních velmi upřímně zdůrazňovali, že nám i sovětští lidé i nadále budou pomáhat, jak budeme potřebovat.“ I tato slova lze označit za jakési lišácké vyhnutí se podstatě tehdejších československo-sovětských vztahů. Nemluví se sice ještě o „internacionální pomoci“, jak to bylo za čas zavedeno a vynucováno, ale zcela se rezignuje na zdůrazňování toho, čím sovětský vojenský zásah byl a co nedobrého Československu přinesl v osmičkovém roce i po dalších dvacet let.

Výročí bitvy o Kyjev věnoval ostatní český tisk na počátku listopadu 1968 jen střídmou pozornost. Odbojářský čtrnáctideník Hlas revoluce skončil svůj text slovy: „Přátelství spolubojovníků zpečetěné krví má nesmírnou cenu. Jeho čistotu je však třeba chránit i v dobách pozdějších.“

Čistota přátelství? Co z ní zbývalo tehdy a co v dalších letech a desetiletích?

(boz)