Ukrajinská literatura a Václav Daněk (1929–2025)

Pěkná, vtipně nazvaná vzpomínková knížka „Kam se poděl Stolkolet“ vyšla v r. 2013. Napsal ji básník, překladatel a literární redaktor pražského rozhlasu Václav Daněk. Umožnil zájemcům nahlédnout do svého tehdy už skoro pětaosmdesátiletého života. Osud mu přidal ještě dalších dvanáct roků. Letos, 25. října, v šestadevadesáti letech, opustil českou literární scénu muž, který se zapsal i do vývoje překládání ukrajinské poezie.

Syn z učitelské rodiny se v dětství, za pobytu v severočeském pohraničí, ocitl ve dvojjazyčném prostředí a vnímal specifika takovéhoto soužití. Léta, strávená za Protektorátu v jihočeském Táboře, ho přivedla k zájmu o východní Evropu a svět ruské literatury. Pilný gymnazista začal postupně pronikat do světa ruské poezie. Jeho zájem nepatřil jen uznávaným veličinám, ale postupně se zaměřil také na mnohé autory, kteří upadli za stalinismu nebo později do nemilosti a stali se ve své vlasti „vnitřními emigranty“.

Dlouholetá práce v literární redakci Československého rozhlasu umožnila Daňkovi popularizovat tvorbu různých světových autorů. Možnost i potřeba propagace nově vznikajících překladů, a to nejen vlastních, ho přiměla ke snaze popularizovat také jiné, podstatně méně známé básnické kultury z prostředí evropských i jiných národů. Pokud se Daněk sám snažil zapojit do překládání, využíval pomoci znalců příslušných jazyků a tvůrčím způsobem s nimi spolupracoval.

Tak byl počátkem šedesátých let přiveden i k zájmu o básnickou tvorbu ukrajinskou. O Ukrajině už leccos věděl. Pozoruhodná je jeho vzpomínka na vlasovce internované po ukončení války v Táboře: považoval je za Ukrajince, zčásti jistě právem. Bohužel nevíme, jak přesně se vyvíjel v poúnorovém období jeho čtenářský zájem o ukrajinské písemnictví. Překládána byla tehdy ve velkém i poezie nízké úrovně, takoví autoři však Daňka nepochybně neoslovovali.

Jeho zájem se však v dalším desetiletí nezaměřil na nové autory z generace ukrajinských šedesátých let – jejich díla začali zpřístupňovat zejména Jaroslav Kabíček a Hana Vrbová. Tito jeho vrstevníci vynikli především jako popularizátoři ruské poezie a orientaci v básnictví ukrajinském jim poskytoval literární historik a kritik Orest Zilynskyj (1923–1976). Platilo to i v případě Václava Daňka, jehož zájem se upnul k autorům starším, konkrétně k poezii první poloviny dvacátého století.

Své překlady vydal ve třech etapách. Na počátku 60. let překladatel se svým výše zmíněným jazykovým poradcem a spolupracovníkem připravili malou antologii z tvorby předního ukrajinského autora Mykoly Bažana. Poměrně útlý výbor nazvaný „Roky“ vyšel v r. 1962. Čteme-li překlady Bažanových básní dnes, těžko se ztotožníme s ideologickým vyústěním řady z nich, zejména těch, které vznikly počátkem třicátých let, v první fázi stalinismu. Zaujme však složitý a velmi bohatý jazyk překladatele, jehož prostřednictvím jsme schopni aspoň zčásti vniknout do bohatého i složitého intelektuálního světa ukrajinského autora.

Zaujme i společně napsaný několikastránkový doslov, kde se překladatel i jeho „mentor“ pokusili „upřímně se vyznat z těch úskalí a problémů, které se při práci vyskytly“. Podíl Daňka a Zilynského na doslovu je zohledněn odlišnou typografickou podobou těch částí doslovu, které jeden nebo druhý napsali.

Václav Daněk se pak věnoval opět především ruské poezii, ale Ukrajina z jeho zorného úhlu nevymizela. Připravil např. překlad významné hry Lesji Ukrajinky „Lesní píseň“, kterou na počátku r. 1968 nabídlo pražské Divadlo na Vinohradech. Díky svým častým pracovním cestám do Sovětského svazu se bezprostředně seznámil s kyjevským literárním světem a stal se jednou ze spojek s ukrajinskými autory 60. let. Přivážel mimo jiné do Prahy jejich texty, které se sem dostávaly jen pomalu a výběrově.

Výsledkem jedné takové cesty byl zajímavý rozhlasový pořad z počátku léta r. 1968, věnovaný za asistence herečky Ivy Janžurové právě projevům tehdejší ukrajinské literární tvorby. O dva měsíce později se Daněk musel předčasně vrátit z černomořské dovolené, přerušené sovětským vpádem do Československa. Cestoval přes Kyjev, kde mu ukrajinští spisovatelé poskytli nezbytnou pomoc.

K druhému výboru z díla ukrajinského autora se Václav Daněk za asistence O. Zilynského dostal až v polovině 70. let. Podařilo se jim už vybřednout z bahna a úskalí počínající „normalizace“ a přistoupili podobným způsobem jako před lety k tvorbě dalšího klasika ukrajinské literatury minulého století, Pavla Tyčyny. Václav Daněk o této etapě jejich spolupráce v doslovu napsal:

„V r. 1975 jsme postupovali stejně jako tenkrát před lety. Báseň po básni mi Orest četl v originále a po společném rozboru a výběru mi nadiktoval přesný překlad i s lingvistickými poznámkami. Svou pečlivou spoluprací mi usnadnil nelehký úkol a ušetřil i spoustu času. Knihy se však nedožil. Rukopis jeho nedopsaného doslovu jsem potom proložil formulacemi z edičního návrhu. Takto byl doslov v knize i publikován.“

Je velká škoda, že popsaná spolupráce nemohla z výše uvedeného důvodu pokračovat. Podařilo se mi sice sehnat pro Václava Daňka v druhé polovině 70. let výbor z dalšího výrazného autora Ukrajiny 20. a počátku 30. let, Jevhena Plužnyka, roli kvalifikovaného jazykového a literárního průvodce jsem však převzít nedokázal. Za této situace se Václav Daněk vrátil k přebásňování ukrajinských autorů až po další, tentokrát třicetileté přestávce. Nově ho přivedla k překládání snaha ukrajinistky Aleny Morávkové seznámit české zájemce s tvorbou ukrajinských básníků, kteří našli dočasný útulek v meziválečné Praze.

Výsledkem byl v r. 2004 jeho podíl na přebásnění části díla Jevhena Malaňuka (knížka „Pod cizím nebem“). O čtyři roky později přišla na řadu básnířka Oksana Ljaturynska (výbor nese název „Cesty“). Nakonec, v r. 2018, převedl Daněk do češtiny v „Hlasech dvou básníků“ část díla vrstevníka Ljaturynské Oleksy Stefanovyče, který stejně jako Malaňuk i Ljaturynska uzavřel svou tvorbu po druhé světové válce v USA.

Jen krátký výklad o podílu Václava Daňka na zpřístupňování ukrajinské literatury v českém prostředí snad naznačil, že se v jeho případě nejednalo o zájem krátkodobý a náhodný. Daněk se zařadil mezi autory, které vedl k této snaze nefalšovaný zájem o literární a kulturní oblast, která zůstává v českém prostředí i dnes stále ještě popelkou. Konstatovat to lze bez ohledu na rostoucí počet překladů z díla současných autorů, zejména prozaiků. S ukrajinskou literaturou 19. a většiny 20. století se stále ještě nedokážeme úspěšně a na základě jasného programu „popasovat“ – a je to škoda.

(boz)