Část ukrajinských vědců dnes pracuje v České republice

Česko-ukrajinské vztahy vstoupily v důsledku současné ruské agrese do kvalitativně zcela nové fáze. Projevuje se to i přítomností řady představitelů/ek ukrajinské vědy v Praze i v jiných centrech české vědecké práce. Můžeme se zde setkat s představiteli nejrůznějších vědeckých oborů, a to nejen humanitních. Už proto není snadné zjednat si o této problematice dostatečně široký přehled.

Vedení české akademie věd umožnilo od března 2022 práci v jejích ústavech více než padesátce Ukrajinek a Ukrajinců. Napomohl tomu program Researchers at Risk Fellowship. Příchod všech těchto odborníků vytvořil podmínky pro koordinaci jejich činnosti. Důležitým krokem vedeným tímto směrem se stal vznik Česko-ukrajinského vědeckého spolku. Představa o jeho potřebě se objevila v červnu 2023 a 27. září téhož roku se proběhla ustavující valná hromada.

Po dva roky vedl tuto organizaci filosof Volodymyr Volkovskyj, nedávno ho v této funkci nahradila právnička Natalija Isajeva. Více informací o cílech a činnosti této sjednocující struktury lze nalézt na stránkách vedených převážně v angličtině (https://czuss.cz/). Už počátkem října 2023 se uskutečnilo jednání prvního kulatého stolu, jehož hostitelem se stal pražský Slovanský ústav. Tam se také čas od času konají veřejné přednášky ukrajinských odborníků, kteří se snaží prezentovat výsledky své činnosti. Považují za povinnost přesvědčit české zájemce o tom, že dokázali náležitě využít pomoci, kterou jim Česká republika poskytla. Jde jen o to, aby nalezli dostatek osob ochotných naslouchat.

Výsledky činnosti představitelů humanitních věd shrnuje také nedávno vydaný sborník „Ukrajinská věda žije!“ Vydání se ujalo pražské nakladatelství Academia ve spolupráci se Slovanským ústavem. Všech sedm studií otištěných v téměř čtyřsetstránkovém sborníku je sice psáno ukrajinsky, každá z nich je však opatřena poměrně obsáhlým českým resumé. Věk autorů sborníku, pokud se dá zjistit, kolísá mezi 39 a 61 lety. Většina jejich statí se týká různých aspektů česko-ukrajinských vztahů s důrazem na období meziválečné první republiky. V závěru knihy najdeme obsáhlý seznam využité odborné literatury a téměř dvacetistránkový osobní rejstřík. O této knize budeme ještě referovat podrobněji.

V souvislosti s dosud uvedenými informacemi je možno znovu připomenout, že činnost ukrajinských vědců v českém prostředí není jevem, který by se zrodil teprve v posledních letech. První projevy tohoto fenoménu nacházíme už v poslední čtvrtině 19. století, kdy na pražských vysokých školách začali vyučovat dva výrazní odborníci – lékař a chemik Ivan Horbačevskyj a fyzik-elektrotechnik Ivan Puljuj. Postupně zaujali významné akademické funkce a stali se svědky dočasného exodu obyvatel západní Ukrajiny (v tom i vědců), vyvolaného ofenzivou carské armády směrem na západ od počátku první světové války.

Zatímco Puljujovu činnost přerušila smrt v lednu 1918, profesor Horbačevskyj, v kontextu česko-ukrajinských vztahů důležitější, zůstal v pražském prostředí aktivní ještě po další čtvrtstoletí. To už se však v Praze a jinde v Čechách objevily desítky představitelů různých odborných disciplín, kteří na ukrajinském území, ať v podmínkách sovětského nebo polského státu, nemohli plně uplatnit své znalosti a schopnosti. Především ve dvacátých letech se uplatnili na ukrajinských vysokých školách, zřízených v Praze a Poděbradech. Někteří z nich, např. historik Dmytro Dorošenko, uplatnili své práce i na stránkách českých odborných časopisů, většině z nich se to však nepodařilo.

Jestliže práci těchto vědců věnují jejich současní následovníci pozornost (v zmíněném sborníku to dokládají studie Volodymyra Volkovského a Olhy Ďoloh), měla by být větší pozornost věnována i velmi aktivním korporacím meziválečného období, především Ukrajinské historicko-filologické společnosti, ale také organizacím lékařů a právníků a nadstavbové Ukrajinské vědecké asociaci – všechny tyto organizační subjekty našly své sídlo v Praze.

Neméně pozoruhodné bylo uskutečnění dvou ukrajinských vědeckých sjezdů v Praze. Tato víceoborová odborná fóra se uskutečnila v letech 1926 a 1932. Počet účastníků a věcně velmi bohatý program těchto akcí může i dnes zaujmout. Bude ale třeba zkoumat také interakce českých odborníků a jejich tehdejších emigrantských hostů, míru vzájemného porozumění a zájmu nebo jevů opačných.

Přítomnost ukrajinské vědecké práce v Praze a jinde v českých zemích byla v každém případě jevem paralelním s existencí neméně bohatého literárního a výtvarného života českých Ukrajinců v meziválečném a zčásti ještě protektorátním období. Po r. 1945 už něco takového nebylo možné a většina ukrajinských vědců nebo adeptů vědecké práce své dosavadní útočiště před příchodem Sovětské armády opustila. Většina z nich si nemohla být jista, že by si uchovali možnost pokračovat ve svých výzkumech a publikační činnosti.

Ti, kteří přece jen zůstali (mimo jiné v důsledku svých rodinných vazeb), se už prezentovali nikoli jako ukrajinští vědci, ale jako čeští odborníci ukrajinského původu (pokud se k němu chtěli otevřeně hlásit). Ztratili většinou kontakty s dále fungujícími centry ukrajinské vědy. Uvést lze v této souvislosti např. značně zasloužilého archeologa a znalce především přemyslovského období, Ivana Borkovského.

Kontakt s ukrajinským prostředím, a to v některých případech i s exilovým (západoevropským a severoamerickým), si dokázali udržet přes všechny překážky jen ukrajinisté: především odborníci zkoumající starší i současnou ukrajinskou literaturu. Základ tehdy nepočetné skupiny ukrajinistů tvořily osoby ukrajinské národnosti. Bylo to důležité i v dobách pro Ukrajinu velmi nepříznivých, konkrétně v 50. a 70.–80. letech minulého století. Pokud tehdy přicházeli nějací vědci z Ukrajiny, přispěly k tomu jejich rodinné vazby, v mnoha případech se však jednalo o osoby, které měly na české půdě podpořit politizovanou „marxistickou“ vědu. Úspěšnost takového zadání však zůstala poměrně malá.

Současní ukrajinští vědci, které třicet let po osamostatnění Ukrajiny přivedla válečná vlna na území České republiky, mají tedy na co navazovat. Nejsou to už představitelé sovětského myšlenkového světa a mají blíž k Evropě a k nám. V úplně odlišných podmínkách než dříve mohou šíře a hlouběji reprezentovat různé stránky minulého i současného života své země. Jedná se o velký úkol nejen vědecký, ale také kulturní a politický. Zároveň jde o závazek, důležitý i z hlediska budoucích perspektiv Ukrajiny a jejího budoucího mírového života. Jistě platí i v tomto případě, co jsme na našich stránkách konstatovali před více než osmi měsíci o úkolu zdejších ukrajinistů.

(boz)