Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (12). Pozvání Ludvíka Svobody do Kyjeva

Československo bylo dva měsíce po začátku sovětské okupace ponořeno do nejistoty. Původní naděje v to, že se podaří dosáhnout odchodu okupačních vojsk ze země, zmařila dohoda o jejich „dočasném pobytu“ z 16. 10. 1968, urychleně schválená drtivou většinou poslanců československého parlamentu o dva dny později. Otázka, zda a nakolik bude možno pokračovat v polednových reformách, zůstávala otevřena. Sovětský tlak na obrácení vývoje neustával a v rámci KSČ přibývalo činitelů, kteří se s tímto trendem ztotožňovali.

Za této situace byl 18. října 1968 zaslán z Kyjeva do Prahy zvací dopis československému prezidentovi. V mnohoslovném rusky psaném dokumentu, podepsaném třemi nejvyššími představiteli Ukrajiny (Demjanem Korotčenkem, Petrem Šelestem a Vladimírem Ščerbickým), bylo tradičním stylem poukázáno na význam nadcházejícího 25. výročí osvobození Kyjeva „od „německo-fašistických okupantů“.

Pisatelé neopomněli poukázat na podíl Sovětského svazu na osvobození všech /!/ evropských národů od fašismu, ale především na zásluhy československé vojenské jednotky, které velel právě „Ljudvig Ivanovič“ při osvobození Kyjeva. Událostem z listopadu 1943 byla v textu dopisu věnována značná pozornost. Jeho hlavní část obsahovala pozvání československého prezidenta k účasti na zmíněných oslavách, které byly označeny za „všelidový svátek“. Tyto události z hlediska pozdějšího sovětského výkladu „navěky posvětily naši neporušitelnou jednotu.“ Ludvík Svoboda dostal možnost podělit se v „starodávném a věčně mladém Kyjevě“ „o velikou radost našeho lidu“. Součástí oslav mělo být odhalení pamětního kamene, připomínajícího československé vojáky padlé v Kyjevě.

Oslavy osvobození Kyjeva se v tomto městě konaly každoročně v předvečer oslav tzv. říjnové revoluce, bývaly ovšem jen ukrajinsko-všesvazovou záležitostí. V r. 1968 by získaly Svobodovou účastí do jisté míry mezinárodní charakter. Není třeba zdůrazňovat, komu by to prospělo. Ve světle srpnových událostí nabyly kyjevské oslavy značně specifického rázu. Stalo se to především v důsledku sovětské vojenské okupace Československa z 21. srpna. Československo-sovětské spojenectví bylo touto agresí natrvalo odepsáno v očích podstatné části obyvatel obsazené země.

Je nepochybné, že za popsané situace musel československý prezident považovat svou cestu do Kyjeva za nešťastnou a nevčasnou. Zřejmě se v tomto směru rozhodl už nedlouho po obdržení dopisu z Kyjeva. Odpověď však byla do Kyjeva zaslána až na samém konci října. Právě tehdy vyvrcholily v obou částech Československa oslavy 50. výročí vzniku tohoto státu doprovázené schválením a podepsáním zákona o novém, federativním uspořádání republiky. Ludvík Svoboda se stal při této příležitosti hlavním aktérem coby nejvyšší československý představitel – v té době uplynulo právě sedm měsíců od jeho zvolení prezidentem.

Svoboda pronesl značně rozsáhlý slavnostní projev ve Španělském sále Pražského hradu. Události 28. října 1918 označil za jeden z vrcholů novodobých dějin Čechů a Slováků a ocenil roli Masaryka, Beneše a Štefánika při jeho přípravě. Zmínil se sice také o fenoménu tzv. Říjnové revoluce, ale nepřímo odmítl zjednodušené výklady z padesátých let o tom, že bez ruské revoluce by nebylo nezávislého Československa. Připojil také osobní vyznání o významu 28. října pro celý svůj život.

Den po popsané oslavě odjel prezident spolu s nejvyšším představitelem KSČ Alexandrem Dubčekem, předsedou parlamentu Josefem Smrkovským a premiérem Oldřichem Černíkem do Bratislavy, kde společně podepsali nově schválený zákon o federalizaci Československa. Také zde prezident vystoupil s projevem a po splnění popsaných povinností se několik dní zotavoval mimo Prahu. Kyjevské oslavy byly uskutečněny bez jeho účasti. Zůstává otázkou, zda nejvyšší představitelé Ukrajiny opravdu věřili, že se československý prezident zúčastní. Jistě své pozvání předjednali s moskevským centrem a případný Svobodův pobyt by sovětská propaganda maximálně využila ve prospěch svého výkladu o fenoménu Pražského jara.

Kancelář československého prezidenta připravila odpověď pro představitele sovětské Ukrajiny dne 29. října, tedy uprostřed výše popsaných oslav československých. Ludvík Svoboda poblahopřál k nadcházejícímu kyjevskému svátku a potvrdil své vidění významu bitvy o Kyjev z r. 1943. Zdůraznil, že na ni vzpomíná s pocitem hrdosti, a konstatoval, že „náš společný boj proti fašismu se stal a navždy zůstane dokladem přátelství národů Československa a Sovětského svazu.“. V závěru své odpovědi poděkoval za pozvání na oslavy a sdělil, že požádal delegaci československých účastníků této bitvy, která na kyjevské oslavy přijede, aby „Vám a Vaším prostřednictvím všemu ukrajinskému národu tlumočila k tomuto slavnému jubileu mé srdečné blahopřání a upřímné pozdravy.“

Při porovnání textu dopisu z Kyjeva a odpovědi na něj zjišťujeme, že se jejich jazyk liší jen v detailech. Dopis československého prezidenta je psán v o něco střízlivějším duchu, vyznívá však téměř totožně. Je příznačné, že o srpnových událostech nenajdeme v tomto osamoceném dokladu československo-ukrajinské mezistátní korespondence ani nejmenší zmínku. Není však příliš divu: dne 16. října schválilo Národní shromáždění velkou většinou hlasů mezivládní a potupnou Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky.

Je zajímavé, že v korespondenci předcházející odeslání prezidentova dopisu na Ukrajinu se žádá o pořízení neoficiálního překladu, a to pokud možno do ukrajinštiny. Nakonec však putovala do Kyjeva ruská jazyková verze. Krátký výtah z tohoto prezidentova dopisu, zprostředkovaný Československou tiskovou kanceláří, byl otištěn v Rudém právu 6. listopadu 1968. O den později směřoval pro změnu do Moskvy blahopřejný pozdrav Svobody a dalších tří vedoucích československých představitelů (A. Dubčeka, J. Smrkovského a O. Černíka) k výročí říjnové revoluce, který otiskl stranický deník v plném rozsahu na výraznějším místě své první strany.

Skutečnost, že československý prezident v říjnu roku 1968 nevyhověl pozvání návštěvy Kyjeva, zasluhuje ocenění. Toto rozhodnutí vyniká, jestliže vezmeme v potaz, že zhruba po pěti týdnech cestovala do metropole Ukrajiny k tajnému a „přednormalizačnímu“ jednání se sovětskými představiteli část československého stranického vedení. Československý prezident nebyl ani na této návštěvě. Poté, co zůstal v úřadě i po nástupu Gustáva Husáka do nejvyšší stranické funkce, však absolvoval ponižující a kapitulantskou návštěvu Moskvy a Kyjeva na podzim r. 1969.

(boz)