Dvojí české znovuzrození Nikoly Šuhaje: půlstoleté výročí

Jméno Nikoly Šuhaje (1898–1921), rodáka z karpatské vsi Koločava, je dnes mnohem více známo v českém prostředí než na Ukrajině. S podobným „mezinárodním literárním“ paradoxem se lze samozřejmě setkat častěji a vždy stojí za to zkoumat, o čem všem může svědčit. V každém případě si Čechy i Morava pozdního karpatského zbojníka svérázným způsobe přivlastnily.

Prostřednictvím tohoto jména a symbolu dodnes doznívá jinak už hodně vzdálená vzpomínka na kdysi nejvýchodnější část Československa a dnes nejzápadnější část Ukrajiny. Zasloužil se o to především slavný román Ivana Olbrachta „Nikola Šuhaj loupežník“, kterému je už téměř sto let – poprvé vyšel v r. 1933, jedna z kapitol, nazvaná Koliba pod Holatýnem, však spatřila světlo světa už o rok dřív. Zbojnický příběh ze země, které se občas říkalo „československý Orient“, si uchoval překvapující míru životnosti. Zatím poslední knižní vydání z r. 2018 bylo přinejmenším třicáté. Na Ukrajině i v samotné Zakarpatské oblasti je zájem o skutečný Šuhajův život i jeho literární zpodobení podstatně slabší. O jedné z nedávných publikací k tomuto tématu jsme před časem psali.

Nikola Šuhaj tedy díky Olbrachtovi vstoupil do jakéhosi druhého života. Těsně po druhé světové válce, v r. 1946, vzniklo jeho nepříliš úspěšné filmové zpracování. Tato verze šuhajovského příběhu je dnes právem zapomenuta, jinak je tomu ale v případě dvou jeho hudebně-dramatických zpracování z r. 1975. Vše ale začalo již o rok dříve díky tehdy ještě začínající zpěvácké dvojici – Haně a Petru Ulrychovým. Jak Petr Ulrych uvádí, určitou inspirací pro něj byla rozhlasová četba z Olbrachtova románu v podání známého herce Jana Třísky.

Ulrychovi natočili v r. 1974 ve spolupráci se známým orchestrem Gustava Broma a jeho cimbálovou muzikou v brněnském studiu Československého rozhlasu gramofonovou desku Nikola Šuhaj loupežník. Inspirace většiny z třinácti písní dílem Ivana Olbrachta byla jednoznačně dána. Nikdo jiný před sourozenci Ulrychovými se o hudební zpracování této tematiky nepokusil. Nešlo o písňové převyprávění příběhu, ale o využití hlavních jeho epizod, soustředěných kolem postav koločavského Nikoly a jeho milé Eržiky.

Díky zvolenému hudebnímu pojetí se deska dočkala velmi příznivého až nadšeného přijetí. Prosadila se mezi jinými hudebními alby a získala koncem roku díky týdeníku Mladý svět nově udělovanou cenu Bílá vrána určenou pro nejobjevnější gramofonovou nahrávku populární hudby různých žánrů. Už předtím označil tuto desku známý hudební kritik Jiří Černý v měsíčníku Melodie za jeden z vrcholů tehdejší české pop-music.

Není divu, že se brzy objevila snaha o převedení cyklu písní o Nikolu Šuhajovi na divadelní prkna. Nejprve se o to pokusil známý slovensko-český režisér Ján Roháč v pražském Divadle Ateliér. Premiéra této šuhajovské hudební hry se uskutečnila 17. března 1975 a jedním z tahounů převyprávěného příběhu se stal Pavel Landovský coby četnický strážmistr Šroubek. Souběžně připravilo jinou podobu příběhu, opět s písněmi Petra Ulrycha, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové – premiéra se uskutečnila 24. května 1975. Tiskem vyšla tato verze s předstihem už v březnu 1975 v pražském nakladatelství Dilia. Jako autoři jsou uvedeni Petr Ulrych a Bohumil Nekolný, v podtitulu byla uvedena autorská spolupráce dcery Ivana Olbrachta Ivany Zvěřinové a Bohuslava Formana.

Souběžně však vznikal další šuhajovský divadelně-hudební projekt v prostředí brněnského Divadla Na provázku. Jeho spolutvůrci se stali režisér Zdeněk Pospíšil, tehdy zakázaný a nevydávaný spisovatel a disident Milan Uhde a hudební vědec i skladatel Miloš Štědroň. Příběh tohoto asi nejslavnějšího zpracování, ve kterém Nikola Šuhaj po více než půlstoletí ožil, popsalo několik lidí, kteří byli přitom, největší pozornosti však zasluhuje svědectví Milana Uhdeho. Začlenil je do své rozsáhlé memoárové knihy „Rozpomínky (Co na sebe vím)“, která vyšla v Brně v r. 2013.

Dočteme se zde mimo jiné, že návrh na scénické zpracování Olbrachtova díla se zrodil na jaře r. 1974 v představách režiséra Zdeňka Pospíšila. Milan Uhde, oslovený v této věci, nebyl původně tímto návrhem nadšen, ale postupně svůj názor změnil. Pustil se do psaní hry, i když věděl, že nebude hrána pod jeho jménem, a přistoupil i na to, že texty písní, které do ní vložil, budou vydávány za ukázky moravské, slovenské a ukrajinské lidové poezie. Jejich zhudebnění se s úspěchem podjal už zmíněný Milan Štědroň.

Pokračující práce na textu muzikálu, jehož název vykrystalizoval do neobvyklé podoby („Balada pro banditu“) byla komplikována tím, že už zmíněná Olbrachtova dcera Ivanka, majitelka autorských práv, nesouhlasila s některými pasážemi hry. Ty byly podle jejího mínění v rozporu s duchem a vyzněním díla jejího otce. Proto byli tvůrci hry donuceni k neobvyklému manévru. Přestali předstírat, že jim jde o adaptaci díla slavného spisovatele. Chystaná hra byla nakonec postavena na materiálech českého tisku, který o Šuhajovi psal, a vazba na Olbrachtovo dílo tím byla popřena.

Předávání tohoto Uhdeho díla režisérovi muselo navíc probíhat v téměř konspiračních podmínkách a Milan Uhde se ani nemohl účastnit premiéry, která se uskutečnila v Brně 7. dubna 1975 – pozván byl až na patnáctou reprízu, kde byl jako autor textu uveden Zdeněk Pospíšil. Stejně jako jiní diváci byl jistě překvapen invenčností divadelního provedení, v němž excelovali Miroslav Donutil a Iva Bittová. Uhde si však nemohl být úplně jist, že text předvedený herci je úplně totožný s tím, co sám napsal. Uhde vydal vlastní, mírně přepracovaný text, až o čtvrtstoletí později, v r. 2001, ve sborníku „Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou“.

Mezitím vzniklo koncem 70. let také filmové zpracování Balady, která se hrála v dalších desetiletích na mnoha českých i moravských divadelních scénách. Samostatně, i mimo toto zpracování, žijí dodnes některé písně z „Balady pro banditu“. Totéž ovšem platí i pro písně Petra Ulrycha z jeho zpracování šuhajovské legendy, která se nakonec stala základem muzikálu „Koločava“.

V tomto krátkém článku jsem mohl upozornit jen na hlavní aspekty letošního padesátého výročí znovuzrození Nikoly Šuhaje v moravském a zároveň celočeském prostředí. Hudební i divadelní historici napíší v budoucnu o tomto tématu desítky stran naplněné podstatně zasvěcenějšími rozbory. Nás může na závěr tohoto stručného výkladu zaujmout ještě otázka po historickém zasazení a smyslu tohoto fenoménu. Souběžný vznik dvou nepochybně vzájemně si konkurujících dramatických zpracování Olbrachtova karpatského příběhu je totiž fenoménem značně překvapivým.

Všechny tyto pokusy představovaly svéráznou odpověď na dusivou atmosféru tzv. normalizace, která už bez zábran dusila společenský a kulturní život v Československu po sjezdu KSČ a parlamentních volbách, uskutečněných v r. 1971. Chtěla omračovat svými úspěchy jako otevření první linky pražského metra v r. 1974 a pražských obchodních domů Kotva a Máj o rok později. Atmosféru roku 1975 dotvářely oslavy 30. výročí tzv. osvobození většiny Československa Sovětskou armádou a Československá spartakiáda uskutečněná po desetileté přestávce. Významnými událostmi byla i smrt exprezidenta Antonína Novotného a konec prezidentského období Ludvíka Svobody, kterého nahradil v květnu 1975 Gustáv Husák. A na druhé straně tu byl otevřený dopis Václava Havla právě Gustávu Husákovi z 8. 4. 1975 a represemi následované provedení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích 1. listopadu téhož roku.

V tomto neradostném ovzduší se pochopitelně dočkaly příznivého ohlasu oba netradičně pojaté pokusy o oživení Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka a písně, které byly jejich součástí. Dvojí příběh o zbojníkovi, nemalou měrou vytržený z původního prostředí a časových vazeb, se stal výrazem touhy po svobodě, spravedlnosti a lásce…

(boz)