Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (11). Zpráva o situaci československého konzulátu v Kyjevě těsně po 21. srpnu

Dosavadní úvahy o přístupu sovětské Ukrajiny k událostem československého roku 1968 postrádaly znalost písemností československého generálního konzulátu v Kyjevě, který měl tehdy za sebou deset let práce. Tato územní odbočka československého velvyslanectví v Moskvě pracovala jako jedna z tehdy jen tří zahraničních misí v Kyjevě. Vedle Československa zde mělo generální konzulát už od konce 40. let 20. století Polsko a až v r. 1967 vznikl obdobný úřad Německé demokratické republiky.

O tom, jak reagoval generální konzulát, vedený Josefem Horákem, na změny v Československu po lednu 1968, jsme psali nedávno. V jarních měsících se situace konzulátu v důsledku nepříznivého postoje sovětského vedení v Moskvě zkomplikovala. Ani další měsíce nepřinesly uklidnění. Písemnosti konzulátu se však dochovaly, jak je dnes známe, v poměrně neúplném rozsahu, a známe tedy jen malé množství podrobností.

Víme, že generální konzul Josef Horák uspořádal 28. května oběd pro vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KS Ukrajiny Ivana Peresadenka a jeho choť. Podle zprávy o této oficialitě se zmíněný stranický činitel vyhýbal rozhovoru o otázkách týkajících se Československa i názoru ukrajinských komunistů na tamní události. Chtěl jen vysvětlit příčinu tamních těžkostí, když Československo patřilo podle jeho názoru k zemím s vysoce rozvinutou ekonomikou. Soukromě vyjádřil myšlenku, že SSSR jistě poskytne veškerou možnou pomoc k vyřešení československých těžkostí a zmínil některé hospodářské problémy tehdejší Ukrajiny. Konzul Horák se také dověděl, že v Kyjevě se brzy bude zřizovat maďarský generální konzulát a že už se pro tento účel upravuje budova.

Necelých pět dní před počátkem okupace Československa vojsky Sovětského svazu a dalších čtyř zemí, 16. srpna 1968, byl generální konzul pozván na návštěvu ukrajinským ministrem zahraničí Dmytrem Bilokolosem (1912–1993). Ukrajina měla své úzce profilované ministerstvo zahraničí od r. 1944 a Bilokolos byl od r. 1966 v pořadí pátým šéfem tohoto resortu. V rozhovoru se zmínil o práci OSN a vyzvedl jednotný postup všech socialistických zemí (mimo Albánie a Kuby) v řešení hlavních mezinárodních otázek. Podtrhl také dobré kontakty delegací Ukrajinské SSR a Československa na půdě OSN a navrhl spolupráci delegací obou zemí v organizaci UNESCO při řešení dvou problémových okruhů. O vnitřní situaci ČSSR se však Bilokolos nezmínil. Toto vpravdě zdvořilostní jednání nenaznačovalo ani v nejmenším nebezpečí blížícího se sovětského vpádu do Československa.

O tom, jaký vliv měly události z 21. srpna na práci kyjevského generálního konzulátu, se dovídáme z třístránkové Zprávy o průběhu srpnových událostí na zastupitelském úřadu Kyjev. Ta ovšem byla datována v ukrajinské metropoli až 8. října 1968, týden po vynuceném odjezdu generálního konzula Horáka, který vyjádřil otevřený nesouhlas se sovětskou okupací a byl ze Sovětského svazu vyhoštěn. Autor zprávy, Horákův dočasný nástupce Jiří Doubrava, který v Kyjevě pracoval už před r. 1968, si jistě byl vědom prekérnosti své situace. Napsal jen o některých skutečnostech a jiné nepochybně zamlčel. Zpráva adresovaná prvnímu teritoriálnímu odboru československého ministerstva zahraničí byla odvezena do Prahy kurýrem. Vzhledem k tomu, že její obsah nebyl dosud znám, dáváme ho tu k dispozici.

„Po srpnových událostech se omezily návštěvy sovětských občanů na minimum, a to jak osobních přátel pracovníků generálního konzulátu, tak i ukrajinských občanů, kteří si podali žádost o přesídlení do Československa. Při setkáních se prakticky všichni veřejní a političtí činitelé, se kterými pracovníci generálního konzulátu udržovali styky, zmiňovali o tom, že velmi rádi na generální konzulát přijdou, ovšem pouze tehdy, když budou pozváni.

Po 21. srpnu do počátku měsíce září pracovníci generálního konzulátu prakticky neodcházeli z úřadu ani večer a dávali informace československým občanům, kteří byli v SSSR služebně nebo jako turisté. Denně jich navštívilo generální konzulát více než sto. V prvních dnech po 21. srpnu, po dohodě se zastupitelským úřadem Moskva, byla snaha, aby českoslovenští občané neodjížděli do ČSSR a nezvyšovali těžkosti československým dopravním orgánům v Čierné nad Tisou. Pokud se jednalo o turisty, kteří do SSSR přijeli vlastními automobily, tak po zjištění situace na hraničním přechodu ve Vyšném Německém jim bylo od 24. srpna doporučováno, aby pokračovali v cestě do ČSSR. Do této doby byla snaha pracovníků generálního konzulátu přesvědčit je, aby svůj odjezd o několik dní odložili.

Máme-li hodnotit postoj československých občanů v uvedené době, lze říci, že naprostá většina se chovala ukázněně. Vyskytly se ovšem také případy, že někteří jednotlivci, kteří byli na návštěvě u sovětských přátel, podlehli v důsledku nedostatku informací z ČSSR informacím ze sovětského tisku a rozhlasu. Tito jednotlivci obvykle přišli na generální konzulát společně se svými sovětskými přáteli a naše informace, které jsme čerpali z československého rozhlasu, u nich vyvolaly překvapení. Pracovníci generálního konzulátu vždy zdůrazňovali, že nemáme přímé spojení s ústředím, a informace, které jim dáváme, jsou čerpány z československého legálního rozhlasu nebo v několika případech ze zastupitelského úřadu Moskva. Zajímavá byla reakce sovětských občanů. Někteří souhlasně přikyvovali hlavou, ale většina nás přesvědčovala, že to jsou informace kontrarevolučních ilegálních rozhlasových stanic.

V období, kdy bylo československým občanům doporučováno, aby odložili cestu do ČSSR, požádal generální konzulát sovětskou stranu o pomoc s ubytováním československých turistů do té doby, než budou uvolněny pohraniční přechody do ČSSR. Žádosti sovětská strana vyhověla a generálnímu konzulátu není znám případ, že by naši občané nebyli ubytováni nebo že by jim byl pobyt na Ukrajině ztěžován.

Z rozhovorů se sovětskými občany lze učinit závěr, že není jednoznačný názor na události vyvolané vstupem vojsk pěti států do Československa. Část sovětských občanů zastává názor, že vstup vojsk do ČSSR byl nešťastný a nesprávný politický krok. Je to podle jejich slov nedocenění situace v Československu ze strany vedoucích činitelů Sovětského svazu, který se na velmi dlouhou dobu odrazí v poměru národů Československa a Sovětského svazu. Vyjadřovali názory, že tento nešťastný krok byl učiněn proto, aby bylo zabráněno demokratizačnímu procesu v ČSSR, kterého se ostatní socialistické státy bojí.

Názor druhé skupiny sovětských občanů je ten, že od ledna se do čela demokratizačního procesu dostala kontrarevoluce, a proto SSSR a ostatní socialistické státy nemohly připustit rozdělení socialistických států. Vyjadřují přesvědčení, že československý lid správnost zásahu spojeneckých armád pochopí odstupem doby a bude souhlasit s tímto internacionálním činem. Další skupina sovětských lidí v důsledku nedostatečné informovanosti kolísá a povětšině je bez vlastního názoru.

Když do Kyjeva přivezli mrtvé sovětské vojáky z ČSSR, pracovník ministerstva vnitra Ukrajinské SSR při rozhovoru roztrpčeně a s přesvědčením odsuzoval špatnou práci strany a vlády ČSSR, která zapříčinila nutnost příchodu spojeneckých armád a ztrátu životů sovětských vojáků. Současně ale nesouhlasil s postupem, jakým byl vstup armád do ČSSR proveden. Je přesvědčen, že mohla být nalezena jiná forma, která by nevyvolala spontánní odpor československého lidu.

Manželka syna význačného představitele Ukrajinské SSR při náhodném setkání prohlásila, že mnoho sovětských občanů nedovede pochopit to, co se v ČSSR stalo. Sovětský lid vždy považoval Československo za nejvěrnějšího přítele a rovněž považoval ČSSR za jediný socialistický stát, který pod vedením komunistické strany pevně stojí na pozici socialismu. Nyní se veškerá tato víra zhroutila. Sama osobně má dojem, že není vše tak, jak se v SSSR píše, ovšem je pevně přesvědčena, že po Lednu muselo v ČSSR dojít k vážným nedostatkům a chybám. Po vysvětlení stanoviska ÚV KSČ a vlády ČSSR k polednovému období prohlásila, že vstup vojsk do ČSSR byl zřejmě neuvážený, a to hlavně z hlediska československého lidu, který ve svém celku měl dobrý poměr k SSSR a tímto činem byl tento poměr značně narušen.

V dalším rozhovoru se zmínila o tom, že pokud jí je známo, nikdo z vedoucích představitelů Ukrajinské SSR se přímo nevyjádřil k otázce odchodu vojsk z ČSSR. Zastávají názor, že normalizace jde velmi pomalu a úplné uspořádání hospodářského, politického a kulturního života v ČSSR si podle jejich názoru vyžádá dosti dlouhého období. S tím současně připomínají to, že ne dost energicky jsou odstraňovány z československého tisku a rozhlasu nesprávné názory, a to normalizaci ještě ztěžuje.“

Je pochopitelné, že Doubravův text vycházel z reálií daných tzv. moskevským protokolem (resp. diktátem) z konce srpna 1968, vyhýbá se tedy termínu „okupace“ a nevyjadřuje k ní vlastní stanovisko. Doubrava vykreslil hlavní směry práce konzulátu za krajně nenormálních podmínek vytvořených vpádem sovětských vojsk do Československa a pokusil se naznačit složitost hodnocení tehdejší situace.

Zaujme informace o nejednoznačnosti reakcí československých občanů zastižených okupací na Ukrajině, ale i neoficiálních a jmenovitě neuvedených, ale relativně vysoce postavených osob z ukrajinského prostředí, které s konzulátem udržely kontakt. Jejich vyjádření, jak je patrné, nelze označit za jednoznačné a nekritické schválení toho, co uskutečnilo Brežněvovo vedení v Československu. Rádi bychom samozřejmě věděli o situaci na konzulátu více, zatím je však třeba smířit se s tímto dodatečným, neúplným a opatrně napsaným dokumentem…

(boz)