Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (10). Kyjevský konzulát v době vrcholícího Pražského jara

Československý konzulát působil v Kyjevě od r. 1958 jako instituce, která spolu s konzulátem leningradským pomáhala plnit úkoly velvyslanectví v Moskvě. Konzulát kyjevský mohl sice v osudovém osmašedesátém roce vzpomínat desátého výročí vzniku, ale na jeho činnosti se to nijak neprojevilo. Tehdejší dění se dostalo do prudkého pohybu, který si nikdo nedovedl na počátku r. 1968 ani ve snu představit…

V článku, který tomuto současnému tematicky předcházel, jsem se pokusil vysvětlit situaci konzulátu právě v prvních třech měsících r. 1968. Jeho nepočetní pracovníci se postupně ocitli v situaci, kdy se dovídali o začínajícím reformním hnutí v Československu, nevěděli však zas tak příliš mnoho. Museli přitom hledat způsob, jak o dění informovat zainteresované osoby v Kyjevě. Jednalo se jak o pracovníky z vedení a aparátu Komunistické strany Ukrajiny (de facto nesamostatné ukrajinské sekce Komunistické strany SSSR), tak o představitele podniků či kulturní a vědecké sféry.

Užitečný souhrn některých aspektů ukrajinského vnímání polednové československé situace přinesla obsáhlá „Zpráva o některých poznatcích a projevech na Ukrajině k současné situaci v ČSSR“ z 20. 5. 1968, zaslaná čsl. konzulem v Kyjevě, Josefem Horákem, pražskému ministerstvu zahraničí. Text zprávy, uchované tak jako jiné citované prameny v pražském Archivu ministerstva zahraničních věcí, hovoří o zvyšujícím se zájmu o překvapivé novinky z Československa a zamýšlí se nad zdroji, ze kterých Ukrajinci čerpají informace. V dokumentu se uvádí:

„Proces probíhající v ČSSR od lednového pléna ÚV KSČ je sledován velmi pozorně i na Ukrajině. Dá se říci, že se v průběhu minulých pěti měsíců zájem o události u nás stále více stupňuje, a to úměrně informacím, které se objevují z mála oficiálních zpráv v sovětském tisku, /z/ našeho tisku, o který je velký zájem a není k sehnání, z poslechu našich rozhlasových zpráv a Svobodné Evropy v ruštině, z dopisů našich lidí, kteří udržují přátelské kontakty se sovětskými lidmi aj. Tato různorodost zdrojů, z nichž některé jsou pochybné (hlavně zahraniční rozhlas), a skutečnost, že sovětský tisk v podstatě neinformoval o obsahu dění u nás, vytváří mezi lidmi různorodé názory a závěry a nutno říci, že mnohdy zásadně nesprávné.“

Generální konzul konstatoval na základě osobních poznatků, že „absolutní většina vyjadřuje vážné obavy o vývoj u nás, zvláště z hlediska zachování socialistické společnosti a bratrského vztahu k Sovětskému svazu.“ Zároveň naznačil, že hodnocení situace je rozporné a nejednoznačné. „Menší část, hlavně z řad inteligence, vyjadřuje sympatie s děním (odbyrokratizováním a demokratizací řízení na všech stupních, odstraněním systému všemohoucnosti ´načalstva´ a jejich /!/ privilegií, především stranického aparátu apod.).“

Podstatná byla ale jiná skupina obyvatel. Jak psal Horák, „druhá část má celkem kritický postoj k událostem u nás. Diví se pojmu demokratizace socialismu, protože socialismus sám o sobě je nejdemokratičtějším uspořádáním, nesouhlasí rovněž s pojmy /jako/ svoboda projevu, což dokazují na příkladech některých nesprávných článků v našem tisku a relací v Čs. rozhlase, názorech mezi naší mládeží (studenty), zrušení tiskového dohledu apod. Situaci považují za stále vážnou a diví se, proč strana nevystupuje ostřeji proti formujícím se antisocialistickým silám, které vystupují mj. pod hlavičkou nových spolků a organizací.“ Jak dále zpráva uvádí, „někteří jednotlivci dokonce vyjádřili názor, že Sovětský svaz nemůže nechat ´padnout´ ČSSR, a to za jakoukoliv cenu – i /ozbrojeného/ zásahu – vzhledem k velikým obětem, které sovětský lid přinesl za osvobození Československa.“

Pak tu byla ještě třetí skupina: „Další menší část hlasů /!/ pak zastává názor, že věří v sílu KSČ a hluboké kořeny přátelství mezi našimi národy a že je třeba počkat, jak se bude situace dále vyvíjet. Tyto názory vyplývají jednak ze stupně informovanosti a na druhé straně z jejich postavení – úseku práce a zastávaných funkcí (aparát strany, vládní orgány apod.).“

Konzul Horák si byl vědom toho, že podrobnější informace o Československu získává z moskevských zdrojů ukrajinský stranický aparát. Jak napsal do Prahy, dověděl se, že koncem dubna zprostředkoval takové informace účastníkům stranického aktivu nejvyšší představitel ukrajinských komunistů, Petro Šelest: „I když prý oddělil vývoj u nás od vývoje v Rumunsku, přesto prý charakterizoval události v ČSSR jako vážné, které bude třeba i nadále pečlivě sledovat. V tom smyslu se měl odvolat na stanovisko vyjádřené na jedné z porad s. Kadárem v souvislosti s událostmi v MLR v r. 1956.“

Horák v této souvislosti uvedl, že „tyto zprávy se nepodařilo blíže ověřit ani získat podrobnější informace. Ukrajinští soudruzi se rozhovorům vyhýbají.“ Uvažoval, zda je to výsledek pokynu shora nebo důsledek strachu, zároveň však poukázal na to, že někteří pracovníci redakcí nebo hospodářského úseku konzulát navštěvují a žádají o vysvětlení situace v Československu. „Někteří z nich však dávají i takové otázky: co soudíme o dalším vývoji v jiných socialistických zemích, co si myslíme o situaci v Sovětském svazu a zda se domníváme, že podobný proces bude probíhat i u nich atd. Domníváme se, že někteří z nich potřebují tyto informace pro záznamy pro stranické a jiné orgány.“ Horák se však v této souvislosti obával nebezpečí, že informace podané konzulátem budou překrucovány.

Jako tradičně uspořádal konzulát 7. května společenský večer na počest 23. výročí osvobození Československa. Podle zprávy poslané do Prahy byl zájem o tuto akci mimořádný: dostavilo se mimo jiné sedm ministrů ukrajinské vlády. Horák uvádí některé kritické názory, se kterými se setkal v ukrajinských stranických kruzích. „Pokud jde o některé styky a nedostatky, ke kterým v ČSSR dříve došlo a které se v současné době řeší, vyjadřují někteří soudruzi podiv. Např. nemohou pochopit, proč naše strana neřešila otázky rehabilitace již před deseti lety podobně jako v Sovětském svazu, kde prý rehabilitace byla důsledně vyřešena. To považují za vážnou chybu naší strany, jejíž důsledky se nám prý znásobeně projevují dnes a mohou být i zneužity.“ Jeden z vedoucích funkcionářů KSU upozornil na údajné nesprávnosti v projevu předního politika KSČ doby Pražského jara, Josefa Špačka, na konferenci o odkazu Karla Marxe konané počátkem května v Berlíně, které se zúčastnil, podrobnosti však neuvedl.

Svůj přehled Horák uzavřel konstatováním, že „ve všech rozhovorech se pracovníci generálního konzulátu snaží odpovědět na všechny dotazy a vysvětlovat otázky ve smyslu závěrů ÚV KSČ /i/ projevů našich představitelů v rozsahu našich znalostí a informovanosti“. Zároveň uvedl, že osvětová činnost konzulátu je de facto brzděna. Zpráva o jeho činnosti z doby o více než měsíc pozdější v podstatě opakuje květnové hodnocení: „Podmínky činnosti generálního konzulátu se vlivem událostí v ČSSR ztížily. Styky s ukrajinskými soudruhy se zmenšily, tato situace nás do značné míry izolovala.“ K určitému zlepšení prý došlo až po květnovém plénu ÚV KSČ. Objevily se prý některé příznivější hlasy, v postoji ukrajinské strany vůči konzulátu se však nadále střetala snaha o částečné omezení jeho působení na veřejnost, zatímco ukrajinské úřady pořádají akce připomínající tradici přátelských vztahů „mezi našimi národy“.

Ne vše je z těchto relací do Prahy jasné, řadu věcí si možná generální konzul nechal pro sebe. I tak je ale zřejmé, že situace konzulátu byla nesnadná a že jeho pracovníci byli donuceni k značnému lavírování. Nelze přitom pochybovat o tom, že jeho pracovníci vnímali dočasnou demokratizaci a jiné projevy doby Pražského jara pozitivně – stejně jako všichni ostatní Češi a Slováci však nemohli tušit, jaký bude nakonec jejich výsledek.

(boz)