Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (9). Pouť ukrajinských disidentů do Karpat v červenci 1968

Červencové a raně srpnové týdny představovaly v r. 1968 čas, ve kterém se rozhodovalo o osudu československého pokusu o demokratický socialismus neboli „socialismus s lidskou tváří“. Dobře si to uvědomovali i sympatizanti vznikající a nelegální ukrajinské opozice. Ti sledovali dění v Československu se sympatiemi, ale neskrývali přitom obavy z toho, jak se vůči němu vymezí sovětské komunistické vedení.

Opozičně naladěný divadelní režisér Les Taňuk žil tehdy v Moskvě, kde měl lepší přístup k domácím i zahraničním tiskovinám. Ty ho zajímaly jak v souvislosti s ukrajinskou historií 20. století a problematikou stalinského teroru, tak ve vztahu k aktuálnímu vývoji. Poté, co ztratil zaměstnání v moskevském Divadle mladých diváků, rozhodl se strávit prázdninové měsíce onoho roku na Ukrajině. První červencovou dekádu se pohyboval po Kyjevě, kde oslavil s „blízkými dušemi“ své třicátiny.

V první červencový den do deníku zapsal: „Češi dali Kremlu košem a obrátili se tváří k Evropě, zatímco protilehlou části těla k Moskvě, které se tato pozice vůbec nelíbí. A tak jedni teď volají ´držet a nepouštět!´, zatímco jiní radí upustit trochu páry z kotle, aby se neroztrhl.“ Nato konstatuje: „Nejvíce to všechno prožívají lokajové – ukrajinská, běloruská i  pobaltská /tedy litevská, lotyšská a estonská/ ´elita´. /…/ Její nekorunovaní vůdci si dobře uvědomují, jaký bude jejich osud, pokud Čechům pomůže Bůh“.

Pozoruhodná je i další Taňukova úvaha: „Je jasné, že rok 1968 je v něčem přechodný: nevím jenom, v čem. Láva v sopce se nahřála na teplotu, která si vynucuje její vyvržení. Kam ji Bůh usměrní, koho zničí a koho učiní šťastným, není jasné. Chtěl bych věřit v řetězovou reakci při kácení a pádu starých idolů. Žije ve mně sen o kostkách domina, které se bortí jedna za druhou po prvním, téměř nepostřehnutelném postrčení…“

I v dalších dnech si zapisoval Taňuk zprávy z Československa. Brzy nato, 11. 7. se spolu s manželkou přemístil do karpatského regionu. Letecky se dopravili přes Ivano-Frankivsk do menšího města Kosiv a odtud autobusem do slavné horské obce Kosmač. Zde se setkali podle plánu se skupinou dalších sedmi ukrajinských disidentů, mezi nimiž byl literární kritik a pozdější politický vězeň Ivan Svitlyčnyj a malířka Alla Horská, zavražděná z vůle KGB v r. 1970. Všichni strávili ve východišti další cesty tři dny.

Taňukovi pobývali ve vypůjčeném domku na kraji obce, v sousedství lesa a hor. Zdejší svět se tolik lišil od moskevského i kyjevského, že režisér hned první večer propadl zvláštní představě. Nemohl se zbavit dojmu, že se z okolí za okamžik přiblíží „chlopci“, tedy ukrajinští povstalci z přelomu 40. a 50. let 20. století – tehdy nebyl jejich zápas se stalinismem nijak vzdálenou minulostí. Kontrastem k této vizi bylo nazítří ráno pozorování disneyovské myšky, která na peci s chutí pojídala sýr odložený od včerejší večeře. Taňukovi jí chuť nezkazili…

Kosmačské dny a večery byly naplněny hovory s místním duchovním a s vesničany, ze kterých měl Taňuk ten nejlepší dojem. Připadalo mu, že se jejich prostřednictvím setkal se zvláštní, nepokořenou Ukrajinou a Kosmač se mu zdál být jejím symbolem. Není divu, že účastníci výpravy byli, jak si snadno všimli, sledováni pracovníky KGB, vybavenými černou volhou a gazíkem. Bez ohledu na to se po večerech konal předem dohodnutý diskusní program. K diskusi pod otevřeným nebem Karpat byla připravena dvě témata: „Československo jako doklad hledání nového modelu“ a „Globální futurologie Andreje Sacharova“ (pod tímto názvem se skrývá esej tohoto ruského disidenta z června téhož roku „Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě“). U ohně se však také zpívaly ukrajinské povstalecké písně z přelomu 40. a 50. let, nechyběla však ani ukrajinská verze české písně o kanonýru Jabůrkovi „U kanónu stál“, která zůstala v Haliči velmi populární.

Dne 15. 7. se svérázní turisté vydali výš do hor – přes Mykulyči a Vorochtu se dostali do světa polonin a dorazili do huculské obce Jaremče. I nadále byli sledováni z dálky vozy tajné policie, její příslušníci však bezprostředně nezasahovali. Vzali si na mušku jen Ivana Svitlyčného, který se snažil v horských obcích sehnat starší literaturu z doby před sovětskou okupací této části Ukrajiny. Dvakrát byl zadržen a část nalezených tisků mu byla zabavena.

V Jaremči turisté strávili několik dní, vyplněných poslechem rozhlasu. Moskevské vysílání ostře napadalo např. nejvyššího představitele Národní fronty Františka Kriegela a ministra vnitra Josefa Pavla – sovětská propaganda už tehdy šířila nehorázné lži o přípravě koncentračních táborů pro československé komunisty a o údajné roli CIA v československých událostech. Bylo však možno zachytit např. i vysílání západoněmeckého rozhlasu, který podobné výmysly snadno vyvracel.

Kudy vedla cesta z Jaremče a kdy dorazili rekreanti do Lvova, deník neprozrazuje – v západoukrajinské metropoli byl Taňukem pořízen deníkový záznam až 23. 7. Ve Lvově bylo mnoho duchovních souvěrců Taňuka, Svitlyčného i ostatních. Není divu, že se mu tam dostal do ruky třeba deník Mladá fronta (přečetl si zde manifest Dva tisíce slov) a týdeník Literární listy. Uvažuje o pracích Ivana Svitáka a Miroslava Jodla, které si zde přečetl a potvrdil si zde názor o katastrofické povaze sovětského hospodářského systému, který podle jeho názoru Ukrajině vysloveně škodil. Kdosi ze známých mu slíbil také některou z prací Oty Šika.

Pro Taňuka bylo překvapením setkání s ukrajinistou Pavlem Muraškem ze slovenského Prešova, který předtím pobýval se svými studenty v jihoukrajinské Odese. Taňuk, který se pokoušel s Muraškovou pomocí umístit aspoň něco ze svých textů v tisku východoslovenských Ukrajinců, viděl celkem jasně nebezpečí budoucí sovětské intervence do Československa. Optimističtěji naladěný Muraško se tomu divil a odmítal takovou vývojovou variantu. Jeho argument, že Brežněvův Sovětský svaz si nemůže intervenci dovolit, protože musí myslet na svůj obraz v očích světové veřejnosti, se po necelém měsíci rozplynul.

Taňuk uvažoval před odjezdem ze Lvova také o tom, kde konkrétně uschovat exemplář „Dvou tisíc slov“ – soudil, že by bylo zločinem nezachovat takový dokument pro budoucnost, a to „už pro tu naši, ukrajinskou“. Nakonec si text odvezl do volyňského města Luck, kde žili jeho rodiče a kde strávil část srpna a odkud se přemístil na zbytek měsíce do Kyjeva. Jeho popis tamních reakcí na intervenci z 21. srpna jsme zde už popsali vloni.

Záznamy deníku Lese Taňuka, obsažené v 22. dílu jeho souborného mnohasvazkového vydání z r. 2012, jsou dalším dokladem toho, jak výrazně myšlenky Pražského jara v ukrajinském prostředí rezonovaly, ač to nemohlo přinést trvalý pozitivní efekt. Také tento ohlas přispěl k tomu, že sovětské vedení se nakonec intervenci rozhodlo uskutečnit a přimělo k účasti na ni čtyři vazalské státy z vlastní sféry vlivu. Události československého roku 1968 se bohužel řídily neúprosnou logikou…

(boz)