Ukrajinský boj s korupcí a „úplně čistá“ Evropa

Významnou epizodou v životě Ukrajiny byly červencové události, související s přijetím dvou nových ukrajinských zákonů. Pro evropskou politickou elitu i žurnalistiku se staly na čas nejpřetřásanější novinkou ze země, která už téměř tři a půl roku vzdoruje ruskému teroru. A tento teror bohužel zcela neoficiálně a přes všechny dosavadní sankce spolufinancují v různém rozsahu některé evropské státy a firmy.

Zákon, který vzbudil odpor, označený číslem 12 414, ukrajinský parlament schválil 22. července většinou 263 hlasů. Výsledkem bylo zrušení nezávislosti Národního protikorupčního byra Ukrajiny (NABU) a Speciální protikorupční prokuratury (SAP). Obě instituce zůstávaly důležitým výsledkem ukrajinského Majdanu z přelomu let 2013 a 2014. Pod tlakem demonstrací, konaných každodenně v několika ukrajinských městech, obnovil týž parlament v poslední den července 331 hlasy nezávislost obou institucí. Předkladatelem obou zákonů byl týž ukrajinský prezident.

Nejsem detailním znalcem ukrajinské politické problematiky a mohu zde proto odkázat především na sérii článků odborně vybaveného a osobně solidního německého novináře Konráda Schullera, který se východní Evropou zabývá již dlouhou dobu. V letech 2004–2018 byl korespondentem deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung v Polsku, Ukrajině a Pobaltí, má tam bohaté konexe a umí polsky i ukrajinsky.

Přiznám se ale, že jako historik nejsem spokojen ani s výkladem Schullera, kterého si jinak vysoce cením. Že by to bylo dáno mou amorálností či hnusným relativismem, plynoucím ze zkušeností historika? Nedovedu si totiž vybavit, že by v dějinách existovala vláda, která by v době války o přežití národa akceptovala působení protikorupční policie a prokuratury, nezávislé na vládě, která by směla bez ohledu na důsledky svých aktivit zasahovat do vládních kruhů. Připomeňme přitom, že ani nejdivočejší antikorupční aktivisté neobviňují Zelenského, že by se obohacoval.

Ano, v dějinách přece jen minimálně jedna výjimka byla. Za francouzské revoluce přezkoumával podobné věci tzv. Výbor pro veřejné blaho a následně nechal „v zájmu revoluce“ popravovat kdekoho, včetně nejvyšších představitelů.... Skončilo to tím, že nejlepší hlavy revoluce zahynuly pod gilotinou, ale vše přežili skrz naskrz korupční poslanci parlamentního "bahna". Republika se přirozeně překlopila do diktatury, a nakonec do císařství, které zničilo Evropu i Francii. Děkuji, ale nic podobného v novém vydání nechci.

Demokratické státy, které v moderní době hrdinsky bojovaly proti smrtícím agresorům (mám na mysli zejména Churchillovu Velkou Británii, imperiální stát s více než mnoha chybami...) takovéto experimenty neprovozovaly. Svou energii koncentrovaly na odražení a posléze porážku protivníka, který až do svého hořkého konce masakroval civilní londýnské a antverpské obyvatelstvo raketami V-2.

Nepochybuji o tom, že mnozí představitelé ukrajinských vládních špiček kradou, přihrávají kšefty kamarádům atp. Ale co třeba Německo, ten nejkorupčnější stát EU? Vždyť i samotný bývalý kancléř je zapleten do tolika megapodvodů, že by to stačilo na monstrproces. Proč se o něj ale snažit, když se nedaří dovést k rozsudku např. ani vedení automobilek, které s výfukovými podvody nadělaly škod za tuším 30 miliard euro? Nezapomeňme také na Francii, kde bývalý prezident běhá s policejním náramkem, protože si nechal zaplatit svoji kampaň od libyjského diktátora.

Pokud odmyslíme různá Španělska, Rakouska, Slovenska, Polska, Uhry a Babišovice, zbývá nám jako skrznaskrz čistý stát v celé Evropě snad jen Itálie, která o něčem jako mafie zatím přece ani „neslyšela“... A tak tedy velmi mravná Evropa to přirozeně nemohla vydýchat a Ukrajinu nakopla: pohrozila Zelenskému odnětím finanční podpory (tím by de facto poskytla nepřímou podporou ve prospěch Ruska) a bylo vyděláno. Na Ukrajině se tedy vše, co se týká protikorupčního boje, vrátilo před 22. červenec.

Boj proti korupci je v ukrajinských podmínkách veden aktivně i na občanské úrovni. Situace není pro laika zcela přehledná. Podstatné je, že jedním z hybatelů červencové kauzy byl i Vitalij Šabunin, čtyřicetiletý podnikatel a vůdčí duch Centra odporu proti korupci, které se zrodilo už v r. 2012. To se pro změnu snaží dohlížet na činnost dvou výše jmenovaných státních protikorupčních organizací. Je paradoxní, že Šabunin může už po nějakou dobu (přikázal mu to přece velitel jeho jednotky!!) kombinovat působení na protiruské frontě v Charkovské oblasti s důležitou rolí při vyšetřování kruhů kolem Zelenského a vůbec ve vládě.

Dovedete si představit, že by třeba generál Patton občas na frontě opustil své vojáky a odskočil si vyšetřovat do Washingtonu, jestli ve vládě neprobíhá korupce a jestli by nebylo potřeba zatknout některého ministra? Obávám se, že by v takovém případě do Plzně v r. 1945 nikdy nedorazil. Co z hlediska historika znamená, že něco podobného je možné na Ukrajině? Určité armádní kruhy, napojené na opoziční strany (tedy strany, o nichž Schuller říká, že jsou financovány ukrajinskými oligarchy), si takto udržují možnost držet v šachu vládu. Ta, aby si zajistila potřebnou parlamentní většinu, a tedy i legislativní a jiný vliv na armádu, musí parlamentní většinu (jako se to dělá všude v Evropě) řádně financovat.

Někdo usoudí, že to není vůbec pěkné a zvolá FUJ! Bohužel je taková praxe obvyklá ve všech zemích a jen výjimečně se daří provést politický život nebezpečnými peřejemi bez nějakých mimořádně hnusných úkazů tohoto typu. Vést strašnou obrannou válku úspěšně, ale zároveň v souladu s předpisy a morálními pravidly skrz naskrz prokorumpované Evropy je ovšem možné jen v dětských knížkách... Nebo se tedy „podaří“ tuto válku prohrát – se všemi fatálními důsledky, v tomto případě nejen pro Ukrajince, ale i pro celou Evropu.

Můj moudrý přítel Zdeněk Hojda před časem publikoval studii o významném podílu židovských obyvatel Prahy při skutečně všelidové a velmi nezdolné obraně pravobřežní části města proti Königsmarckovým Švédům na sklonku třicetileté války, v roce 1648. Vedle řady významných židovských obranných činů (jejich obětavé hasičské oddíly hasily požáry i zápalné střely...) mne zaujal zejména poučný příběh z konce obléhání. Pražské posádce začal katastrofálně docházet střelný prach a užuž to vypadalo na kapitulaci.

Na poradě velení města byl tento problém předložen zástupcům všech skupin, které se na obraně podílely, tedy i pražským židům. Ti řekli, že se to pokusí vyřešit. A opravdu: druhého dne přivalili na direkci několik sudů prachu, který pak mužům v první linii vystačil až do poslední hodiny bojů. Kde je vzali??? Jako nejpravděpodobnější se jeví, že ho koupili od obléhatelů.... S nimi tedy zřejmě preventivně udržovali (nepochybně korektní) obchodní vztahy. Bylo to morální ve smyslu etických kodexů EU? Nesporně ne. Bylo to hnusně předražené? Obávám se... Ale Praha nepadla a nebyla Švédy vypleněna!

A tak bych Evropě a zejména Ukrajině ze srdce přál, aby se přestalo moralizovat a komplikovat tím Ukrajincům boj proti ruským agresorům. Není to celé příběh o dobrotivých bohatýrech, ale to tak v dějinách nebylo prostě nikdy. Je dosti pravděpodobné, že až Ukrajinci "vyhrají", ať už v jakémkoliv měřítku, bude Zelenskyj i jeho strana Služebnice lidu „odvolena“ a odvelena od moci. Chopí se jí v tom případě konkurence... jako v Británii po druhé světové válce. Tam pak labouristé rychle zruinovali, co mohli, a posléze předali opět vládu Churchillovi, ať s tím něco udělá. Tak to totiž v dějinách chodí.

P. S.

Mimochodem: Budu-li věřit spisovateli Filipu Jánskému (občansky palubnímu střelci Richardu Hausmannovi), tak vojáci 311. (československé) bombardovací peruti anglického letectva pytlačili v mezidobí mezi bombardovacími misemi v anglických lesích za použití ukradené munice... A zůstali přes toto frapantní porušení britských zákonů dodnes mými hrdiny.

(jip, red. boz)