Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (7). Československý konzulát v Kyjevě mezi roky 1967 a 1968

Není obecně známé, že v metropoli tehdy sovětské Ukrajiny působil od druhé poloviny padesátých let československý generální konzulát. Faktickým převzetím agendy československo-ukrajinských vztahů měl odlehčit značně vytíženému velvyslanectví Československa v Moskvě, kterému byl podřízen. Kyjevský generální konzulát byl personálně obsazen jen pěti osobami, ale zadané úkoly plnil.

Činnost tohoto konzulátu, který byl v Kyjevě zřízen v pořadí jako druhý po konzulátu polském, byla spjata převážně s tímto městem, jen občas mohli pracovníci vyjíždět do provinčních lokalit. Mezi stálé úkoly konzulátu patřilo zastupování občanů Československa přítomných na Ukrajině a propagace Československa pomocí tiskových konferencí, výstav i přednášek, ale i zapůjčováním filmů institucím, které projevily zájem.

Důležitým úkolem bylo i vyřizování žádostí ukrajinských zájemců o vystěhování do Československa. Zmínit lze ještě excerpování ukrajinského tisku pro pražské ministerstvo zahraničí. Specifickým úkolem zůstávalo udržování kontaktů s ukrajinskými bohemisty a slovakisty – odborníky jazykovědného a literárněvědného zaměření. Konzulát uskutečňoval také dohled nad československými vysokoškoláky studujícími na Ukrajině a udržoval kontakt s polským a východoněmeckým konzulátem v Kyjevě.

Úřad vedl ve sledované době už čtvrtým rokem generální konzul Josef Horák (1923–1990) za pomoci vicekonzula Jaroslava Doubravy (1915–?). Přestože se jednalo o osoby s určitými diplomatickými zkušenostmi, jejich postavení v rámci československé diplomacie bylo jistě druhořadé.

Čteme-li písemnosti podepsané generálním konzulem Horákem v době, kdy v Kyjevě vykonával svou funkci, máme většinou pocit, že jeho zprávy o dění na Ukrajině jsou formulovány zcela v duchu tehdejší funkcionářsko-ideologické „novořeči“, občas však problesknou zajímavější informace. Doložit to lze i v dokumentech z přelomu let 1967 a 1968, uložených v pražském Archivu ministerstva zahraničních věcí. Příkladem může být Zpráva č. 10 o průběhu oslav 50. výročí VŘSR na Ukrajině, psaná dne 23. 11. 1967. V úvodu se dovídáme, že každý občan sovětské Ukrajiny vyslechl nejméně 2–3 přednášky věnované oslavám „Velkého října,“ ale po chvíli čteme: „Z krátkých rozhovorů s různými lidmi lze soudit, že mnoho lidí bylo poněkud zklamáno tím, že toto slavné jubilejní výročí padesáti let existence sovětské moci nebylo konkrétně vyjádřeno opatřeními dokumentujícími zvýšení životní úrovně. Spatřují rozpor mezi uváděnými úspěchy posledních let a skutečnou životní úrovní v porovnání s ostatními zeměmi“.

Horákův text pokračuje slovy: „I když je vysoce oceněno přijaté opatření strany a vlády ze září 1967, týkající se některých sociálních otázek (minimálních mezd, důchodů pro válečné invalidy apod.), mnozí lidé očekávali zlepšení v zásobování novým zbožím a snížení maloobchodních cen, především u průmyslového zboží (oděvů, obuvi). Místo toho došlo u některých jednotlivých druhů zboží neoficiálně ke zvýšení, např. u dámských svetrů z 50 na 60 rublů. Pokud jde o potravinářské zboží, nedošlo celkem k žádným změnám – mouka nebyla přidělena přes závody a byla v posledních dnech před svátky přímo v prodeji, bylo více nových druhů alkoholických nápojů, více džemů apod. Mnozí lidé očekávají, že možná dojde k většímu prodeji širšího spotřebního zboží v souvislosti s 50. výročím vzniku Ukrajinské SSR (25. 12.). V souvislosti s tímto určitým zklamáním, že nebylo slněno jejich očekávání, mnozí tito lidé docházejí k závěru, že oslavy 50. výročí proběhly do značné míry formálně.“

Poté však následuje opět apoteóza úspěchů dosažených sovětskou Ukrajinou a v závěru zprávy čteme: „Všechny úkoly a uváděná fakta ukazují, že Ukrajinská SSR bude představovat stále důležitější centrum ekonomické, vědeckotechnické i kulturní. /…/ Z hlediska současného stavu a perspektiv dalšího plánovaného rozvoje ve všech oblastech bude Ukrajinská SSR představovat stále důležitější oblast i z hlediska zájmů ČSSR, což by měly naše příslušné orgány (hlavně zahraniční obchod) vzít v úvahu.“ Zde je třeba doplnit ještě další skutečnost, která vyplývala ze zpravodajství konzulátu směrem do Prahy: nově zřízený generální konzulát Německé demokratické republiky se programově snažil pracovat ve směru rozvíjení obchodních vztahů se sovětskou Ukrajinou. K plnění podobného úkolu nebyl konzulát československý z personálního hlediska vybaven ani připraven.

Na počátku r. 1968 si mohli i v československém konzulátu v Kyjevě myslit, že nový rok se nebude příliš lišit od předešlých. V tradičním duchu byl pojat ale i jediný tištěný projev generálního konzula z tohoto roku: novoroční pozdrav ne pouze ukrajinským, ale obecně sovětským ženám, otištěný v časopise Raďanska žinka. Pročítáme-li plán práce konzulátu, nacházíme v něm především společensko-politické události jako uspořádání večeří pro ukrajinského viceministra zahraničí Poljanyčka, pro šéfa mezinárodního oddělení ÚV KSU Peresadenka a pro vedoucí pracovníky dvou kyjevských divadel. Zajištěna měla být také setkání se šéfem osvětové společnosti Znanňa, chemikem Fedorem Ovčarenkem a se zemědělským odborníkem Tereščenkem.

Bouřlivý vývoj v Československu vnesl do naplánovaných záměrů výrazné korektivy. Pracovníci konzulátu se museli pokoušet vysvětlovat na základě informací z Československa změny v politice KSČ a v československé společnosti, neměli však často k dispozici potřebný rozsah informací. Prvním dokladem zájmu o československé polednové dění byla tříhodinová návštěva někdejšího partyzánského velitele Vsevoloda Klokova (1917–2004), rodáka ze Sibiře. Ten se stal za své bojové zásluhy vedoucím pracovníkem Historického ústavu a členem-korespondentem ukrajinské akademie věd. Proměnil se tak na řadu poválečných desetiletí v územně ukrajinského režimního historika. Dělal si nároky na to, aby zaujal v československo-ukrajinských vztazích výrazné místo.

Tříhodinové setkání s ním se uskutečnilo na generálním konzulátu 13. 3. a Klokov se pokoušel získat od generálního konzula podrobnější informace a přimět ho i k vyjádření osobního názoru na aktuální dění. Zpráva o rozhovoru byla podána z Kyjeva do Prahy ministerstvu zahraničí 15. 3. 1968. Klokov se prý zajímal o poslední události od lednového pléna: „I když uvedl, že bližší informace žádné nemá, z rozhovoru a hlavně z dotazů vyplynulo, že některé zprávy má (pravděpodobně z poslechu zahraničních rozhlasů a zahraničního tisku). Zajímal se, o co u nás v principu jde, v jakém smyslu chápat demokratizaci z hlediska strany a společnosti, o co půjde v akčním programu, když strana má jasný program, zda se dají předpokládat třeba i dílčí změny ve vztahu k Sovětskému svazu. Z hlediska těchto zásadních otázek měl řadu konkrétních dílčích otázek.“

Konzul Horák se snažil vysvětlit mu nebo odpovědět na všechny položené otázky, ale musel konstatovat: „V celém rozhovoru bylo cítit, že tito sovětští soudruzi mají obavy, aby se vývoj v ČSSR nezvrhl jiným směrem, a dokonce si prý /Klokov/ kladl otázku, zda tu nejde trochu o obdobu událostí v Maďarsku v r. 1956. Na závěr rozhovoru poděkoval za podané informace a vyjádřil osobní uspokojení nad tím, že současný proces vyvolaný a řízený ÚV KSČ směřuje k upevnění socialistické společnosti u nás a že ve vztazích k SSSR se v principu nic nezmění. Řekl, že se zajímá o situaci u nás nejen ze svého osobního zájmu, ale že je často dotazován dalšími soudruhy. Beseda se s. Klokovem znovu potvrdila, že mezi sovětské lidi postupně stále více pronikají informace o současném procesu v ČSSR, přestože v SSSR nejsou zveřejňovány, a že se o dění u nás značně zajímají. Dá se předpokládat, že se na nás budou taktéž stále více obracet.“

Pracovníci generálního konzulátu se zároveň snažili na jaře r. 1968 více než dříve informovat o některých konkrétních problémech politického a sociálního života na Ukrajině. Jako příklad může posloužit zpráva generálního konzula Horáka o stavu a problémech výchovné práce mezi ukrajinskou mládeží z 8. 4. 1968, vypracovaná mj. na základě poznatků z osobních rozhovorů s některými mládežníky. Jsou zde registrovány problémy komsomolu v práci se studentskou skupinou.

Horák mj. konstatoval, že „orgány Komsomolu vystupují jako reprezentanti mládeže a o vlastní aktivitě mladých lidí lze těžko mluvit. /…/ Mnozí komsomolští funkcionáři se do určité míry bojí mezi studenty chodit, přestože mezi nimi je nejvíce komsomolců. Studenti vždy žádají více informovanosti o vnitřních i zahraničních otázkách, na které nedostávají dostatečné odpovědi. V současné době se velmi podrobně zajímají o problémy v ČSSR a v Polsku.“ Dodejme, že právě tam došlo na počátku r. 1968 k rozsáhlému protestnímu hnutí vysokoškolské mládeže.

Konzul si také všiml zastaralosti některých organizačních a pracovních metod a konstatoval, že nelze žít jako v době velkých staveb socialismu a Pavlíka Morozova. „Celý život je příliš přeorganizovaný /…/ Existuje /…/ rozpor mezi oficiálně organizovanými a skutečnými zájmy mládeže. Tento problém je však těžko řešitelný /…/ i když je stále snaha tlumit vše ´moderní´, co vybočuje z rámce tradiční klasické národní nebo sovětské kultury, život si ji prakticky postupně vynucuje. Jako příklad je uvedena plánovaná celosvazová soutěž big-beatových skupin z r. 1967, která se měla konat v Moskvě, ale byla přeložena do Kyjeva a tam se nakonec sjelo více souborů včetně moskevských, leningradských a jiných.“

„To dokazuje, že sovětská mládež má stejné zájmy jako mládež v jiných zemích a že nechce být nikterak izolována,“ říká československý konzul a v závěru konstatuje: „Pokud jde o kulturní a duchovní potřeby mládeže, zůstává zatím mnoho nevyřešeno. Nejsou spojovány individuální zájmy se zájmy společenskými a tyto jsou řešeny více méně shora, organizačně a administrativně. Celý život mládeže je tradičně a podle dosavadních zvyklostí vměstnán do určitých rámců, které sice lze dílče /!/ vylepšovat, ale ze kterých nelze vyjít bez zásadního řešení.“

Jak je patrné, uvolňující se atmosféra doby Pražského jara se určitým způsobem projevila i v práci československého generálního konzulátu v Kyjevě. Budeme mít ještě příležitost sledovat, jak tento proces pokračoval až do osudových událostí srpna roku 1968.

(boz)