Na Pelc-Tyrolce s vysokoškoláky o ukrajinském filmu

Ne každý Pražák asi ví přesně, kde se nachází místo zvané Pelc-Tyrolka. Tam, kde původně stály příměstské usedlosti a odkud se později vyjíždělo autobusem k zoologické zahradě, se dnes nachází areál Fakulty humanitních studií, kam denně míří stovky studentů. I zde se už po několik let učí a diskutuje o Ukrajině.

Nejnověji to dokázal jednosemestrální seminář nazvaný „Ukrajinský film 20. století mezi sovětizací a bojem za udržení ukrajinské identity“, vypsaný profesorem Jiřím Peškem. Na jeho realizaci se podílela ještě profesorova choť Nina Lohmann a autor tohoto krátkého příspěvku. Tvůrce projektu tak navázal na své nedávné přednášky o moderních ukrajinských dějinách, mapující vývoj této země ve 20. a první čtvrtině 21. století.

Jiří Pešek si zasloužil na našich stránkách připomenutí vloni v únoru, kdy slavil životní jubileum. A to nejen proto, že se stal na pražské filosofické fakultě mým trochu starším kolegou, kamarádem a poradcem a později také dlouholetým spolupracovníkem v Archivu hlavního města Prahy. Spíše se hodí říci, že jeho cesta ke zkoumání vývoje i současnosti válkou zkoušené východoevropské země je v jistém smyslu symptomatická pro část české inteligence.

V dobách naší archivní práce, zprvu ještě za časů tupé „normalizace“, považoval Jirka můj zprvu ještě laický zájem o ukrajinskou historickou problematiku nejspíše za jakousi libůstku zděděnou po rodičích a postrádající hlubší smysl. Sám se kromě pražských i celočeských dějin orientoval hlavně na německou problematiku. Až pozdější vývoj, zejména události posledních jedenácti let, ho vedl k jinému pohledu na aktuální ukrajinskou tematiku i její historické předpoklady.

Rozhodující podnět k posílení zájmu o Ukrajinu přinesl počátek Putinovy agrese v únoru roku 2022. Pešek a Lohmannová na ni zprvu zareagovali článkem o tom, „co ukázaly první čtyři týdny Putinovy třídenní války“ – tištěn byl v prvním čísle 24. ročníku sborníku Lidé města. Poté oba připravili dva podrobné cykly přednášek nazvané „Moderní dějiny Ukrajiny do r. 1991“ a „Soudobé dějiny Ukrajiny 1991–2022“. Jiří Pešek kromě toho glosoval vývoj války a postoj německé politiky k Ukrajině i pomoc poskytovanou napadené zemi. Některé z těchto příspěvků jsme měli možnost otisknout, jednalo se např. o cyklus z loňského léta.

Následně se rozvinul hlubší zájem obou učitelů o moderní ukrajinskou kulturu. Výsledkem se stal mj. výše zmíněný seminář. Měl seznámit skupinu převážně českých studentek a studentů prostřednictvím šesti celovečerních, převážně hraných snímků, s vývojem ukrajinského filmu. Vybrána byla významná filmová díla vzniklá na Ukrajině od konce 20. let minulého století do doby o téměř sto let pozdější. Zvolit z širší nabídky šest opravdu významných tvůrců a filmů nebylo snadné. Nakonec dostaly přednost snímky charakterizující tři od sebe oddělená období.

První dvojice zastupovala konec 20. let 20. století (díla „Muž s kamerou“ Dzigy Vertova a „Země“ Oleksandra Dovženka), prostřední se obrátila na díla z 60. let od Sergeje Paradžanova („Stíny zapomenutých předků“) a Jurije Iljenka („Bílý pták s černým znamením“). Dva závěrečné snímky představily tvorbu Kiry Muratovové („Čechovovské motivy“) a Valentyna Vasjanovyče („Atlantida“) vzniklé už v současném století. Každý z těchto filmů vypovídá mnoho o době svého vzniku, i když schopnost vnímat a pochopit tyto skutečnosti se musí zakládat na hlubší znalosti dějin Ukrajiny a cesta k tomu není krátká ani snadná.

Postupovali jsme tak, že po úvodním krátkém seznámení s osobou režiséra či režisérky následovalo promítnutí filmu v původním znění a většinou s anglickými titulky. Závěrečná část každé „akademické čtyřhodiny“ byla věnována diskusi, zaznělo také několik doplňujících referátů. Právě z diskuse, která se vždy po počátečních rozpacích rozvinula, jsme měli asi největší radost. Dodatečné dotazy, nahozená a lehce či výrazně formulovaná vlastní stanoviska prokazovaly, že předvedené filmy vzbudily zájem a nacházely odezvu.

Přesvědčili jsme se tak mezi únorem a květnem o nosnosti tématu, ke kterému jsme přistupovali na počátku projektu sice s nadšením, ale nikoli jako filmoví historici či filmoví vědci. Takováto přehlídka vybraných děl ukrajinského filmu však napoví i „čistému“ historikovi leccos o situaci Ukrajiny v době, kdy vznikala. Téměř stoletá cesta spojující vrcholná díla Dovženkova se snímky Vasjanovyče a jiných současných režisérů vypovídá mnohé o růstu ukrajinských kulturních ambic směrem k co největší míře evropskosti či světovosti. Nezabránila tomu ani skutečnost, že tato snaha byla drasticky brzděna v době tak odporných fenoménů, jakými byly stalinismus a brežněvismus a jakým je v současné době putinismus.

V době mého mládí bývalo vzácností vidět v pražských kinech, o televizi nemluvě, aspoň nějaký ukrajinský film. Ty časy jsou naštěstí ty tam a dnes máme možnost např. díky iniciativě „Kinovarta“ (https://www.facebook.com/kinovarta/?locale=cs_CZ) sledovat jejich větší množství často a na různých místech v Praze i mimo hlavní město. Na našich webových stránkách se ostatně snažíme alespoň občas věnovat také ukrajinskému filmu.

V závěru chci vyslovit naději, že jsme prostřednictvím našeho semináře přivedli určité množství mladých lidí k tomu, aby se o díla ukrajinské kinematografie zajímali soustavněji a poučeněji. To byl ostatně hlavní cíl kursu na fakultě humanitních studií, o kterém jsem zde podal krátkou zprávu a který byl i pro jeho strůjce zdrojem potěšení a poučení.

(boz)