„Ukrajinský hudec“ od Jana Štursy

Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě (1880–1925) je dodnes vnímán jako jeden z nejvýznamnějších českých sochařů. U příležitosti stého výročí jeho úmrtí (2. květen) se o tomto umělci nijak výrazně nemluvilo, zájemcům je však připomíná výstava v ostravské galerii. V obecném povědomí zůstala dodnes řada Štursových plastik.

Patří k nim i díla, která vznikla pod dojmem událostí první světové války: sochy Pohřeb v Karpatech a Raněný. Téměř neznámou skutečností je to, že jedna z jeho plastik vytvořených v souvislosti s jeho zážitky z válečného zázemí byla ohlasem pobytu v ukrajinské části Karpat.

Válka na východní frontě se v letech 1914–1915 dvakrát převalila Haličí, tedy územím, které je dnes rozděleno mezi Polsko a Ukrajinu. V této oblasti sloužili v rámci rakouské armády početní Češi. Někteří z nich právě v Haliči byli zajati ruskou armádou nebo k ní přeběhli: takový byl i osud několika českých spisovatelů, např. Jaroslava Haška, Rudolfa Medka nebo Josefa Kopty. Na rakouské straně fronty zůstali jiní autoři, zejména Jaroslav Durych. K výtvarným umělcům, kteří se nakrátko dostali do Haliče jako vojáci, patřil právě tehdy už známý sochař Jan Štursa. Do blízkosti fronty byl vyslán krátce poté, co se v polovině června 1916 oženil.

Štursovým údělem neměl být boj, ale pracovní cesta, při které hledal z pověření vojenských úřadů vhodné místo pro pomník rakouských vojáků různých národností, kteří v Karpatech padli. Štursu doprovázel vídeňský architekt Margold. Oba pobývali po nějakou dobu v městečku Pidhajci v karpatském podhůří a před polovinou července se vydali dál do hor.

Přemístili se přes město Stanislav (dnešní Ivano-Frankivsk) a městečko Halyč do lokality Tuchlja. Cestou byly pořizovány fotografie vhodných lokalit. Karpatská krajina se Štursovi líbila, ve svých korespondenčních lístcích si stěžoval jen na déšť. Nevíme, zda místo pro pomník bylo nakonec vybráno, ale vybudován téměř určitě nebyl z organizačních a finančních důvodů. Zadaný úkol byl však splněn a následoval návrat do Pidhajců, odkud se Štursa na počátku srpna vrátil na Moravu. Brzy poté se zbavil uniformy, protože byl ustanoven profesorem Akademie výtvarných umění jako nástupce známého umělce Josefa Václava Myslbeka.

Štursa v době pobytu ve východní Haliči pilně kreslil lidské typy, které ho zaujaly. V již zmíněných Pidhajcích si namaloval postavu lirnyka – tímto slovem se v ukrajinštině označuje hráč na niněru, dnes pozapomenutý strunný nástroj. Na tomto základě vzniklo v následujících letech několik variant sochy – Štursa pořídil v letech 1917–1919 její bronzovou i dřevěnou variantu (tato verze byla řezána z hruškového dřeva).

O dřevěné variantě díla se asi poprvé stručně zmínil výtvarný zpravodaj obrázkového týdeníku Zlatá Praha, Vojtěch Zelinka. Reprodukci díla představil komentářem pod šifrou A. V. Z. v prvním čísle 40. ročníku Zlaté Prahy, které bylo vydáno 30. listopadu 1922. Zde je socha označena v popisce k reprodukci i v rámci stručného Zelinkova popisu jménem „Ukrajinský hudec“.

Tato skutečnost snad naznačuje, že Štursa si těsně po první světové válce uvědomil převažující jazykově-národní příslušnost oblasti, v níž v r. 1916 krátce pobýval. Ta se na konci r. 1918 přihlásila k myšlence ukrajinské státnosti a bránila se po řadu měsíců polské vojenské agresi. Polská armáda však do července 1919 dokázala východní Halič, přeměněnou v tzv. Západoukrajinskou lidovou republiku, obsadit. Tento osud postihl všechny lokality, které Štursa o tři roky dříve navštívil…

Známý umělecký historik Antonín Matějček, který poprvé popsal v podrobné monografii z r. 1923 Štursův život a dílo, se možná právě z uvedeného důvodu přiklonil k odlišnému, „odnárodněnému“ názvu Štursova díla, který zní „Hráč na niněru“. Ten pak byl používán v pracích o Janu Štursovi trvale až do současnosti. Na původně použitý název se rychle zapomnělo…

Zbývá zmínit se o typu hudebníka, který Štursa zachytil nejprve ve své kresbě a pak v sošné podobě. Lirnyci (niněristé) byli po několik staletí součástí lidové hudební kultury Ukrajiny, a to nejen její západní části, a zčásti i Bělarusi. Jednalo se o potulné, někdy slepé hudebníky, kteří postupně navštěvovali města a vesnice a vydělávali si na život hrou na svůj nástroj a zpěvem. Jejich repertoár byl poměrně bohatý a zachycoval různé typy lidových, nábožných i historických písní. Tento typ provozování písňové produkce existoval ještě několik málo desetiletí poté, co zaujal v Haliči Jana Štursu, postupně však zanikl.

(boz)