Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (6). Užhorodský spisovatel o potřebě hlubších československo-ukrajinských vztahů

Výraznou roli v životě Ukrajiny kolem roku 1968 hráli její spisovatelé, a to zejména ti, kteří otevřeně kritizovali stav politického života a jazykové situace ve své zemi i nedostatečnou míru její svrchovanosti v rámci Sovětského svazu. V další části našeho cyklu budeme sledovat příběh ze života významného prozaika Zakarpatské Ukrajiny Ivana Čendeje (1922–2005), který je spjat právě s rokem Pražského jara.

Prvních šestnáct let života prožil ještě v Československu, ale většinu života prožil v podmínkách sovětského státu. První svou prozaickou knihu vydal v r. 1955 a další rychle následovaly. Byl členem komunistické strany a díky tomu se mu podařilo zaujmout výrazné místo v zakarpatské sekci Svazu ukrajinských spisovatelů. Citlivě však vnímal různé nedostatky v životě sovětské společnosti. V šedesátých letech začaly jeho problémy s ideologickým dohledem, které se vystupňovaly po vydání knížky povídek Bereznevyj snih koncem r. 1968. Čendej zde kriticky zachytil řadu jevů ze života tehdejšího Zakarpatska.

Rok 1968 byl pro Čendeje zvlášť těžký. V noci z 9. na 10. leden zahynul jeho dvacetiletý syn jako oběť autonehody. Pro rodiče byla určitým ulehčením možnost několikatýdenní cesty do Československa. Pobývali především v Karlových Varech, měli ale možnost navštívit i Plzeň, Tábor, Prahu, Prešov a Humenné. Stali se bezděčnými svědky nástupu Alexandra Dubčeka a počátku tzv. obrodného procesu v Československu a s těmito dojmy se vrátili do Užhorodu.

Se zkušenostmi získanými během této návštěvy jistě souvisí vznik Čendejova dopisu předsedovi a osmi (!) tajemníkům vedení Svazu spisovatelů Ukrajiny. Proč bylo ve spisovatelském svazu tolik tajemníků, je otázkou – mamutí spisovatelská organizace, která měla kolem 800 členů, si to však zřejmě mohla dovolit. V zásadě byli tajemníky autoři privilegovaní, zastupující různé generační skupiny. Nejstaršího z tajemníků, Petra Panče (1891) dělilo od nejmladšího, básníka Vitalije Korotyče (1936), plných 45 let. Někteří z nich byli nakloněni pokračování v reformách sovětského systému, část patřila stále více do konzervativního brežněvovského tábora.

V případě Čendejova dopisu šlo v zásadě o jakýsi vnitřní dokument, jehož obsah nebyl určen veřejnosti, postupně se však dostal do širšího čtenářského okruhu a pak i do zahraničí. Mnichovský literárně-společenský měsíčník Sučasnisť otiskl tento dokument v prosincovém čísle téhož roku 1968 bez uvedení jména pisatele i bez uvedení data. Dopis však vznikl někdy v březnu nebo v dubnu, tedy v době, kdy už byly změny v Československu vnímány různými vrstvami sovětských občanů poměrně výrazně.

Čendejův dopis nebyl vysloveně protestním, ale spíše kritickým dokumentem, který v konkrétních souvislostech a s odkazy na autorovy zkušenosti poukazoval na nedostatečnost vztahů ukrajinských spisovatelů a jejich svazu se zahraničím, zejména se sousedními i vzdálenějšími socialistickými nebo lidově-demokratickými státy. Velkou konkrétní roli zde hrálo právě Československo. Svědčí o tom už skutečnost, že autor začíná vzpomínkou na setkání delegací československých a ukrajinských spisovatelů, které se odehrálo v pohraničních regionech obou států skoro o deset let dříve v říjnu 1958.

Čendej, který byl tehdy zastoupen jako jeden z mladších autorů v ukrajinské delegaci, si po uplynutí téměř deseti let stěžuje, že přes velká slova vyslovená na podzim r. 1958 nebylo učiněno skoro nic ve prospěch realizace tehdejších prohlášení o dalším sbližování literatur Československa a Ukrajiny bez ohledu na jiné její tehdejší zahraničně-politické aktivity a hospodářský význam. Od tohoto argumentu vede cesta k deseti stížnostem a požadavkům na zlepšení situace.

Užhorodský spisovatel žádal postupně 1) zajištění účasti spisovatelů z východoevropských zemí na sjezdech spisovatelů Ukrajiny, 2) možnost uskutečnění sympozia překladatelů z ukrajinštiny do jiných jazyků na Ukrajině, 3) zavedení jazykových kursů pro zájemce z řad zahraniční ukrajinistů ať v Kyjevě či jinde, 4) zřízení instituce, která by zajišťovala rozšiřování ukrajinských knih a tisku v zahraničí, 5) uskutečnění sympozia ukrajinských „pokrokových spisovatelů“ ze zahraničí, zejména z východoevropských zemí, na Ukrajině, 6) uvolnění dovozu ukrajinských knih a periodik, vydávaných v Československu a Polsku, na Ukrajinu, 7) zvětšení kontaktů ukrajinských a československých spisovatelů u příležitosti desátého výročí deklarace z r. 1958, 8) usnadnění kontaktů zakarpatské oblastní spisovatelské organizace s ukrajinskými spisovateli Prešovska, 9) vydání antologie ukrajinské poezie a prózy vznikající v Československu, na Ukrajině, 10) vydání dvou almanachů prací jak ukrajinských, tak maďarských autorů působících v Zakarpatské oblasti.

Čtyři body se výslovně týkají Československa, pět dalších se rovněž vztahovalo také k ukrajinsko-československým vztahům. V tomto směru je dopis jakýmsi pokračováním v úsilí, které bylo v prostředí českých ukrajinistů vyvinuto na počátku 60. let. Čendej opakovaně poukazuje na to, že jinde jsou podobné požadavky jako uskutečnění sjezdu překladatelů z příslušné národní literatury nebo konání jazykových kursů pro zájemce ze zahraničí běžnou praxí, a uvádí v této souvislosti příklady i z Polska a Československa.

Zjevná je autorova nespokojenost s nečinností formálně existujících institucí (např. zahraniční sekce Svazu spisovatelů Ukrajiny), zároveň si je ale vědom, že realizaci některých bodů by byla potřebná spoluúčast ukrajinského ministerstva kultury nebo ukrajinské Společnosti pro kulturní svazky se zahraničím. Zároveň Čendej poukázal na přílišnou míru centralizace zahraničně-politických vztahů sovětských spisovatelů (samozřejmě měl na mysli rozhodující roli Moskvy) a se smutkem poukazuje na to, že Ukrajině hrozí jakási „periferijščyna“.

Osvěžujícím způsobem působí mírně ironická pasáž dopisu poukazující na zprávu moskevského deníku Pravda z 26. 12. 1967. Mluvilo se v ní o setkání tří set otužilců, tzv. mrožů, z celého SSSR, uskutečněném v běloruské metropoli. Čendej ji komentoval slovy: „Rád bych věřil, že dnes, v době mnohých shromáždění, porad, zasedání a konferencí, by setkání ukrajinistů z Ukrajiny i zahraničních zemí bylo neméně potřebné a užitečné než ⸴konference otužilcůʽ v Minsku – musíme ovšem v dobrém oněm ,mrožůmʽ závidět.“

Z hlediska Čendejových úvah nás může nejvíce zajímat jeho žádost o rozšíření kontaktů s představiteli československé literatury. Čendej totiž v tomto případě odkazuje přímo na tištěné závěry čtvrtého sjezdu československých spisovatelů z poloviny r. 1967. Učinil to v době, kdy čeští spisovatelé získali zpět publikační svobodu, pozastavenou po sjezdu z r. 1967, a kdy začaly vycházet Literární listy. Požadovat za této situace hlubší vztahy s československými spisovateli bylo poměrně odvážné.

Je nepochybné, že se o tomto dopisu mluvilo mezi jeho adresáty, veřejně se o něm nejednalo ani v ukrajinském spisovatelském prostředí a už vůbec ne na nějakém širším, tedy nejspíše stranickém fóru. Čendejovy návrhy samozřejmě padly pod stůl – „doba jim nepřála.“ V posrpnovém období to platilo dvojnásobně. Čendej možná sám předpokládal takovýto výsledek. Jeho osud se v r. 1969 zkomplikoval z jiných důvodů – kvůli své kritizované knize „Bereznevyj snih“ byl nakonec vyloučen z komunistické strany a po několik let měl ztíženou možnost publikování svých prací. Na přelomu 80. a 90. let se však dočkal zadostiučinění a stal se dokonce jedním z držitelů ukrajinské státní, Ševčenkovy ceny za literární tvorbu.

V závěru si můžeme připomenout dva zápisy z nedávno vydaného deníku Ivana Čendeje. V r. 1967 si zapsal: „O růstu spisovatele nesvědčí jen jeho dílo, dokumentován je také růstem počtu jeho nepřátel.“ Z roku 1969 pak pochází zápis: „Pohyb v literatuře není možný bez svobody myšlení, bez rizika a bez odvahy.“ (1969)

(boz)