Český atomový fyzik František Janouch a černobylská havárie

Nedávno jsme vzpomněli devětatřicátého výročí havárie v černobylské atomové elektrárně, která se nachází u dnes opuštěného města Prypjať severně od Kyjeva. Tato událost výrazně poznamenala první fázi politické kariéry sovětského vůdce Michaila Gorbačova a signalizovala rostoucí problémy Sovětského svazu. Jeho definitvní zhroucení následovalo po necelých šesti letech.

K černobylským reáliím měl z Čechů nejblíže známý atomový fyzik František Janouch (1931–2024). Sovětské reálie znal už dříve: vysokou školu vystudoval v Leningradě v první polovině padesátých let dvacátého století. Měl tedy dost možností vnímat podstatu i průvodní jevy tamního režimu. Po návratu do Československa působil v ústavu v Řeži u Prahy a zapojil se do demokratizačních snah roku 1968. Pro své názory byl také postižen vyhazovem na počátku „normalizace“ a čtyři roky se snažil dále bojovat s husákovským režimem.

V r. 1974 zvolil z nezbytí cestu do politické emigrace a usadil se i s rodinou ve Švédsku. V rámci československého exilu sehrál významnou roli jako publicista, od r. 1978 vykonával mimo jiné funkci předsedy Nadace Charty 77. Sborník k Janouchovým pětaosmdesátinám byl s ohledem na tyto skutečnosti nazván s využitím aforistické improvizace spisovatele Jiřího Gruši „Bez Františka Janoucha ani moře nešplouchá.“

Na tomto místě se stručně dotkneme vztahu Janoucha k černobylské tematice. V orientaci nám může pomoci větší soubor jeho statí z r. 2011, nesoucí neobvyklý název „Myslím zeleně, a proto volím jádro“. Zde je otištěna i Janouchova první a bezprostřední reakce na černobylské události. Svou úvahu „Jak spolehlivé jsou sovětské jaderné elektrárny?“ napsal ve švédské metropoli v prvních čtyřech dnech května 1986, druhý týden po havárii.

Zde mimo jiné konstatoval, že „Sovětský svaz znovu dokázal, že je zemí, kde i nemožné se může stát možným“, konstatoval nemožnost diskuse o různých technických koncepcích a modelech v SSSR a v závěru uvedl, že „Sovětský svaz může stěží zajistit na svých jaderných elektrárnách stejný stupeň bezpečnosti provozu, jaký je požadován od elektráren na Západě“.

Dalších deset let sledoval Janouch ohlasy a dopady černobylské katastrofy z dálky, od počátku devadesátých let však ve značně změněné konstelaci. Sovětský svaz se rozpadl a neradostné černobylské dědictví připadlo Ukrajině. Česká republika mezitím mohla začít samostatně rozhodovat o vlastním přístupu k dalšímu rozvoji jaderné energetiky. Názory na řešení této otázky se rozcházely a v diskusích zaznívaly zcela protichůdné názory.

Janouch zůstal i v nových podmínkách stoupencem jaderné energie a energetiky. Vnímal přitom rizika spojená se stavem jaderných reaktorů nejen na Ukrajině, ale také v Rusku, jak dokazuje např. jeho stať „Tikající bomba“ ze září 1995. Černobylské tematice se Janouch nejvíce přiblížil brzy poté, v letech 1996–2000. V tu dobu vykonával v Kyjevě funkci evropského zástupce ředitele projektu „Science and Technology Center in Ukraine“.

Brzy po přesídlení do ukrajinské metropole navštívil černobylskou elektrárnu podruhé. Bylo to v letech, kdy se připravovalo definitivní odstavení dvou zbývajících černobylských reaktorů z provozu, elektrárna však na část výkonu nadále pracovala. Výsledkem nově získaných zkušeností bylo Janouchovo „Přemýšlení po cestě z Kyjeva do Černobylu a zpět do Kyjeva přes čtvero pohraničních přechodů a Slavutyč,“ psané zčásti v Kyjevě a zčásti opět ve Švédsku.

Zde už je pohled na různé aspekty následků černobylské katastrofy a na její mnohonásobné využívání a zneužívání vyslovován na základě poměrně důkladné znalosti ukrajinských vnitropolitických a ekonomických reálií. Uvedl jmenovitě např. to, že „černobylská politika ukrajinské vlády je problematická, ale není to vina jenom Ukrajiny,“ která problém dostala do vínku své nezávislosti…

Janouch znovu navštívil elektrárnu, umístěnou v mrtvém městě Prypjať, v červnu 1997, protože tehdy sem přijel i prezident Václav Havel. Ten naléhal na zařazení této položky do třídenního programu své oficiální návštěvy Ukrajiny. Stal se vůbec prvním zahraničním státníkem, který se do tohoto místa vypravil. Asistoval prezidentově besedě s ředitelem elektrárny a pomohl upřesňovat překlad jeho ruských výkladů a odpovědí na Havlovy otázky do češtiny. Místy byla totiž tato terminologická sféra poněkud nad síly oficiálního prezidentova tlumočníka.

Až do konce svého kyjevského pobytu se pak František Janouch vracel v krátkých časových příspěvcích k otázce, „co s Černobylem“. Zastával názor, že elektrárna by neměla být zavřena, protože to prý způsobí Ukrajině velké problémy. Vývoj však kráčel opačným směrem, a tak musel Janouch v deníku Právo z 15. 12. 2000 konstatovat: „Dnes nastane poslední hodina Černobylu.“ Přesně o rok později v návaznosti na uzavření elektrárny konstatoval v titulku jiného článku, že „ukrajinská energetika je před zhroucením“. Můžeme být rádi, že se nic podobného nestalo, a to ani v době tříleté ruské agrese proti Ukrajině.

Také později, už po přechodu do nového tisíciletí, hájil Janouch vytrvale nezbytnost jaderné energetiky a vedl v této věci soustavný spor s názory představitelů Strany zelených i jinými odpůrci „jádra“. Asi naposledy se dotkl černobylských reálií v rozhovoru pro kyjevský deník Děň, vedený s publicistou Milanem Syručkem v dubnu 2006. Zde se v závěru vrátil k myšlence, že černobylská katastrofa byla především havárií komunistické ideologie než havárií jaderných technologií a že nelze s odkazem na Černobyl brzdit tento typ technologického rozvoje na Západě.

Někdy použil Janouch slova „Černobyl“ jen v rámci polemiky, např. v r. 2010, kdy se uvažovalo o stavbě jaderných bloků u obce Blahutovice. Tehdy se vymezil proti odpůrcům tohoto projektu titulkem „Strašení Černobylem je demagogie.“ Větší práce o problematice černobylské elektrárny však Janouch už nenapsal. Nemůžeme říci dostatečně přesně, zda a nakolik některé své názory přehodnotil či nikoli.

Znalosti většiny obyvatel České republiky a dalších zemí zůstanou při hodnocení přínosů či nebezpečnosti jaderné energie na laické úrovni. Je otázkou, z jakých důvodů se rozhodnou pro janouchovské argumenty či proti nim. Nic na tom asi nezmění ani epocha umělé inteligence. Při hodnocení přínosnosti odborných názorů Františka Janoucha sice zůstáváme stát bezradně, hodilo se však připomenout, že tento český odborník zasáhl do diskusí o černobylské katastrofě poměrně výrazně. Bude však vhodné se za čas vrátit i k jeho hodnocení ukrajinské problematiky jako takové na základě zkušeností, kterých nabyl za pobytu v Kyjevě před více než čtvrtstoletím.

(boz)