Malé svědectví o síle ukrajinského sborového zpěvu

Smíšený pěvecký sbor Ukrajinské lidové republiky vznikl na počátku roku 1919, v době války Ukrajiny o nezávislost. V originále zněl jeho název „Ukrajinska respublikanska kapela“. Čeští posluchači ji poznali půl roku po ukončení první světové války, tedy na jaře r. 1919, a reagovali nadšeně. Část členů sboru nepokračovala v r. 1920 v jeho cestě z Evropy do severní Ameriky, ale zvolila za své další působiště Československo.

Úspěch někdejšího sboru v Československu jsme si připomněli před šesti lety na koncertu obdobného hudebního tělesa, které se pokusilo cestu někdejší „kapely“ určitým způsobem zopakovat. Nyní máme možnost seznámit se s historií a úspěšným účinkováním původního sboru na malé, ale obsažné výstavce v pražském Klementinu. Jedná se o další z akcí pražské Slovanské knihovny. Ta po loňských oslavách stoletého jubilea pokračuje v úsilí o propagování ukrajinské kultury, aniž by přitom zapomínala na všechny ostatní. Nově vytvořená výstava je rozsahem menší než předchozí, která připomínala už zmíněné jubileum – také tehdy s odkazy na ukrajinistikou složku své činnosti.

Současnou výstavu pomohl uspořádat kyjevský Ústav Mykoly Leontovyče, dnes vysoce hodnoceného ukrajinského hudebního skladatele. Velmi důležitou zásluhu o uskutečnění výstavy si získala kyjevská historička Tina Peresuňko, šéfka výše zmíněného ústavu. Ta věnovala tomuto tématu v minulých letech mnoho badatelského úsilí a na výstavce můžeme vidět dvě její knížky o „kapele“.

Vystavené exponáty zajistila v nemalé míře Slovanská knihovna. Měla co nabídnout, protože v r. 1945 sem byla přesunuta dochovaná část při náletu zničeného ukrajinského muzea, které fungovalo na pražské Pankráci. Právě tam uchovávali velké množství dokladů o činnosti ukrajinského sboru vedeného Oleksandrem Košycem. Je zajímavé, že jeden exponát ze sbírek „Slovanky“ přešel z výstavy k jejímu jubileu do té současné. Mám na mysli zajímavou mapu Ukrajiny, na které jsou pečlivě zobrazeni téměř všichni její sousedé, kteří na mladou republiku těsně po první světové válce útočili z východní i západní strany.

Někdy v té době a za popsané situace se vydal na pouť z Kyjeva do Evropy pěvecký sbor Ukrajinské lidové republiky. Řada jeho členů, angažovaných za tímto účelem v metropoli Ukrajiny i v její západní části, opouštěla Ukrajinu (v naději na to, že je to jen dočasné) s obavami z ofenzivy ruských bolševiků a jejich domácích sympatizantů. Jejich cesta do československé metropole byla složitá a nepříliš optimisticky působící.

Už první vystoupení sboru, uskutečněná v Praze v květnu 1919, následovaná poté koncerty v osmi dalších městech Čech i Moravy, však sklidila úspěch. Ukázala, že tato forma kulturní diplomacie byla zvolena dobře. Čeští hudební kritici i laičtí návštěvníci koncertů vnímali skutečnost, že v tomto případě přišla od východu, z málo známé Ukrajiny, opravdová hodnota nebo přímo umělecké zjevení. Tuto skutečnost dokládá první část výstavky prostřednictvím zarámovaných plakátů, fotografií, pamětní knihy sboru i dalších památek, získaných nejenom z fondů Slovanské knihovny. Přístup českého prostředí k takto prezentované části ukrajinského kulturního dědictví ukazuje na výstavce obsáhlá reakce hudebního skladatele Jaroslava Křičky.

Cenná je však i druhá část expozice, sledující cestu sboru západní Evropou a poté severní Amerikou a Mexikem – teprve poté činnost této kulturní instituce v polovině dvacátých let skončila. Zvýšená pozornost je věnována sbormistru Oleksandru Košycovi, jehož životní cesta skončila v září r. 1944 v kanadském Winnipegu. V souvislosti s působením sboru v USA přichází na výstavce ke slovu také podrobnější informace o vánoční písni zvané Ščedryk, která se nejvíce zapsala do povědomí tamního publika. V nové, anglické textové úpravě byl Ščedryk amerikanizován a jistě zbaven původního kouzla.

Matné a mnohdy zkreslené povědomí o ukrajinském původu písně se sice zachovalo, zůstává však otázkou, zda z toho vzešel nějaký konkrétní užitek. V každém případě je i dnes v ukrajinském prostředí patrná snadno pochopitelná snaha o využití trvající popularity této písně. Právě ona také motivovala název současné klementinské výstavy a jakési její logo, představované čtyřmi vlaštovkami umístěnými na notových linkách. Symbolizují úvodní tóny Ščedryku, jehož popularita nabyla v uplynulých letech na síle.

Výstava, kterou lze shlédnout v chodbě za vrátnicí pražského Klementina do 23. května, je potěšující kulturní událostí, znovu upozorňující na jeden z důležitých prvků česko-ukrajinských vztahů dvacátých let 20. století. Tato dočasná připomínka činnosti a úspěchů pěveckého sboru ukrajinské republiky zároveň připomíná badatelské úkoly, se kterými bude třeba se vyrovnat. Patří mezi ně co nejúplnější evidence dokladů o působení „kapely“ v Čechách a na Moravě v roce 1919, především recenzí a zpráv uveřejněných v tehdejším tisku.

Jako neméně důležité se jeví sledování osudů těch členů obdivovaného sboru, kteří působili v Československu po zbytek života a v rámci možností pomáhali rozvíjet sborové umění, nebo se uplatnili v operních a jiných divadelních kolektivech jak v Čechách a na Moravě, tak v meziválečné Podkarpatské Rusi. Jména sbormistrů jako Platonida Ščurovska-Rossinevyč a Oleksa Prychoďko, nebo zpěváka a herce Romana Kyrčiva by měla být připomínána, protože propojují sto let staré ukrajinské kulturní snahy s těmi, které se dnes v nemalé míře přenesly na české území.

(boz)