Když byl Donbas na čas také na okraji Ostravy…

Komunistický převrat, provedený koncem února 1948 v Československu, otevřel cestu k nastolení principu „sovětského vzoru“ téměř ve všech oblastech tehdejšího života. Vzor to byl v zásadě nedostižitelný, tehdejší Češi a Slováci se však měli aspoň snažit, aby se mu přibližovali. Vzorem byli jak tzv. úderníci typu Alexeje Stachanova, tak některé průmyslové podniky a regiony.

Výše uvedený jev se v některých případech projevil i přejímáním určitých sovětských zeměpisných názvů a jejich užíváním v českém prostředí. V této souvislosti stojí za připomenutí skutečnost, že kolem poloviny 20. století se na Ostravsko „přestěhoval“ jeden z tehdy nejvýznamnějších sovětských průmyslových regionů – Donbas.

Část východního Donbasu (např. město Šachty) byla sice v polovině 20. let přičleněna od Ukrajiny k sovětskému Rusku, jádro regionu však zůstalo nejvýchodnější výspou Ukrajinské SSR. Hlavní centra Donbasu – města Stalino (dnes Doneck) a Luhansk, zůstala součástí Ukrajiny až do r. 2014, kdy se jich zmocnilo Rusko za pomoci dvou trojských koňů – tzv. Doněcké a Luganské lidové republiky. Jako celek však Donbas nebyl Ruskem dobyt dodnes a nepomohly tomu ani více než tři roky masivní ruské agrese proti Ukrajině.

Možnost ukrajinsko-ruské války o Donbas by se lidem žijícím kolem r. 1950 jistě jevila jako naprosto fantastická a nereálná vize. Tehdy se zdály být pozice a jednota Sovětského svazu nezpochybnitelnými fakty. Idea údajně dynamicky se rozvíjejícího Donbasu byla sovětskou propagandou exportována za hranice SSSR jako nevyvratitelný důkaz sovětské mohutnosti a úspěchů. Vůbec přitom nezáleželo na tom, jak vypadaly místní poměry doopravdy – o tom se ostatně mohl málokdo z českého prostředí přesvědčit.

V r. 1949 byla v rámci tzv. první československé pětiletky zahájena výstavba nového mohutného hutního kombinátu v Kunčicích na kraji Ostravy. Celou tuto finančně i organizačně náročnou akci bylo třeba zaštítit nějakým velkým heslem. Jako první je zřejmě úředně „posvětil“ tehdejší krajský tajemník KSČ, JUDr. Vítězslav Fuks (1915–1993) – později bylo jeho příjmení psáno v podobě Fuchs. Náznakem bylo už to, že počátkem května 1949 řekl na krajské konferenci KSČ v Ostravě: „Nechť je otázkou cti každého komunisty Ostravského kraje, aby se také u nás, v našich závodech, v našich hutích, v našich dolech zrodil náš československý Stachanov“. Jmenovaný Rus vytvořil své „nadpřirozené rekordy“ ve třicátých letech právě v dolech Donbasu.

To ale nestačilo. Týž funkcionář, který se na čas stal i členem ÚV KSČ, ohlásil o několik měsíců později na jednom z ostravských aktivů: „Chceme novou, kvetoucí, zelenou Ostravu – postavíme ´československý Donbas´ – mohutný, mohutný…“ Řečníkovi se prý za tuto vizi dostalo výrazného potlesku – tvrdil to aspoň ústřední komunistický týdeník Tvorba v čísle z 26. 10. 1949. Posluchači projevu ani autor příslušné reportáže se zjevně nepozastavili nad tím, že první a druhá část Fuksova horování byly ve zjevném rozporu.

Pojem „československý Donbas“ (případně jen Donbas) se v ostravském prostředí ujal. Přispěl k tomu neustálým opakováním tohoto slovního spojení politicky řízený tisk. O Donbasu v jeho ostravském výměru se ovšem mluvilo i v literatuře posluhující tehdejším politickým trendům. Termín je zmíněn např. v jednom z prokomunistických oslavných opusů poměrně známého básníka Jana Pilaře. Je samozřejmé, že nově zaváděný termín měl být povzbuzením i výzvou pro tisíce brigádníků, kteří pomáhali areál budovat. Na budování se ovšem podíleli také ti, kdo sem byli posláni z trestu nebo sem přišli především s nadějí ve vyšší výdělek.

Je kuriózní, že pravděpodobný tvůrce pojmu „československý Donbas“ se ocitl už v r. 1951 „za katrem“. V době přípravy procesu se „záškodnickou a rozvratnou skupinou“ vedenou Rudolfem Slánským došlo i na krajského tajemníka Fukse. Asi stačilo to, že byl Žid a za války pracoval v londýnském odboji. Byl vyloučen z KSČ a v „menším“ politickém procesu s Marií Švermovou obdržel trest patnácti let vězení. Právě odtud mohl sledovat další vývoj „svého“ Donbasu. Později se sice dočkal rehabilitace a obnovení členství ve straně, z té však byl podruhé vyloučen v r. 1970 za „chybné“ hodnocení sovětské intervence ze srpna 1968.

Vraťme se však k používání termínu Donbas v jeho přeneseném, ostravském významu. Používán byl nejčastěji nepochybně v době výstavby komplexu, který dostal později, coby národní podnik, jméno Nová huť Klementa Gottwalda. Cenou zprávou o tom, za jakých podmínek byl budován a co vše zde hrálo roli v politických a mezilidských vztazích, podal na základě vlastní zkušenosti ostravský autor, novinář Ladislav Bublík (1924–1988). V knize „Páteř“ opatřené podtitulem „Z deníku neznámého brigádníka“ (vyšla v r. 1963), použil Bublík při popisu reálií z počátku padesátých let dosti často jak termínu Donbas, tak tvarů odvozených od tohoto názvu.

Tehdy se snad opravdu nadšení brigádníci v Kunčicích setkávali s lidmi poslanými na stavbu za trest, tedy i s Bublíkem, kteří zde dle dobové frazeologie měli smýt svou vinu. Vždyť „jinak by tě nevylili na Donbas“, i když zase: „to neznáš Donbas, děvucho.“ Mimo jiné až na Prešovsko „přijel náborčík z Donbasu“, ale lidé sem přicházeli i z jiných částí republiky – takže vlastně „nevíme, koho na Donbase máme.“ Mezi kriticky naladěnými lidmi z okolí se ovšem říkalo, že „na Donbase jsou všeci kurvjoři.“ Nehledě na tyto drobné komplikace, věřila část tehdejších budovatelů, že „s tím balvanem donbasáckým dnes hýbáme“ a „tak rodíme Donbas“, protože „my jsme mládež nová, mládež donbasová.“

Snad tento výčet citací z Bublíkovy knihy postačí, abychom uvěřili tomu, že daný termín se na čas vžil. V r. 1963 však už bylo původní organizované nadšení pryč a mluvení o Donbasu už tehdy mohlo působit trochu ironicky. Bublíkův román byl sice brzy otištěn i v ruském a ukrajinském překladu, autor sám však byl v srpnu 1968 málem zlikvidován sovětskými okupanty. Poté se také on stal jedním z lidí pronásledovaných „normalizačním“ režimem.

Vývoj však šel dál logickou a nezvratitelnou cestou. Po r. 1989 nejprve zmizel z názvu Nové huti dovětek „Klementa Gottwalda“ a podnik, těžko se adaptující na nové hospodářské podmínky má být nyní prodán v rámci insolvenčního řízení. Po třech čtvrtinách století sláva „československého Donbasu“ pohasla…

(boz)