Ukrajina se vrací k dílu dvou svých spisovatelů z Mělníka

Vasyl Koroliv-Staryj: Vybrane – Natalena Koroleva: Šovkova pani

Po únoru roku 2022 bylo možno se obávat velkých problémů vydavatelského života na Ukrajině. Při pohledu z dálky jsme netušili, zda budou k dispozici prostředky pro vydávání nových knížek. Vše se naštěstí vyvinulo úplně jinak. Knižní novinky vycházejí a jsou čteny. Putinovské Rusko je schopno realizovat kulturní genocidu a etnocidu Ukrajinců jen na územích, které okupovala jeho armáda. Mezi tím ukrajinská nakladatelství v prostoru od Užhorodu po Charkov či Odesu pracují a zajišťují průběžně „protiruskou vakcinaci“…

Vedle knižních novinek se objevují také reedice starších literárních prací a ke slovu přicházejí také díla ukrajinských autorů, kteří za první republiky našli nový domov v československé první republice. Pozoruhodné je, že se v tomto případě jedná o literárně tvořící manželský pár, který v Praze vytvořili Vasyl Koroliv-Staryj (1879–1941) a Natalena Koroleva (1888–1966). Na Ukrajině se tito dva svérázní lidé nesetkali a příležitost k navázání vztahu jim nabídla až společná práce v mimořádné diplomatické misi Ukrajinské lidové republiky v Praze. Oba už měli za sebou jedno manželství, zřejmě bezdětné. Vasylovi bylo v té době čtyřicet a Nataleně jedenatřicet let.

Novomanžel už měl za sebou nemalou nakladatelskou a publicistickou činnost: vyvíjel ji v ruské části Ukrajiny před první světovou válkou. V Praze vydal pozoruhodný dětský cestopis „Čmelyk“ (Čmeláček), který obsahuje i partii o Praze a Čechách, ale také propagandistickou brožuru o čelném představiteli ukrajinského národně-politického hnutí Symonu Petljurovi, se kterým se znal osobně od mládí. Tato útlá knížka vyšla v zájmu informování světa v několika jazykových mutacích, mimo jiné i česky.

Oproti tomu o Nataleně Korolevové by před rokem 1919 nikdo neřekl, že se může stát ukrajinsky píšící autorkou. Ještě coby Kovalevska, tedy s příjmením svého předchozího, už mrtvého manžela, vydala v Praze v r. 1919 malý ukrajinsko-český slovníček – snad za Vasylovy pomoci. K prozaické činnosti se odhodlala – také za pomoci manžela – až po několika letech. To už spolu „soutěžili“ a jako ukrajinští prozaici se pak podporovali a doplňovali po dvě desetiletí.

Všimněme si nedávno vydaných výborů prozaických prací obou manželů: vyšly v Charkově a ve Lvově. Knížku Vasyla Koroleva otevírají tři povídky. První je situována na Podkarpatskou Rus, kde Vasyl pracoval ve třicátých letech jako církevní malíř. Čtenáře může zaujmout ohlas ukrajinského skautingu, který se v tomto regionu rozvíjel vedle skautingu českého a maďarského. Další dvě prózy se týkají předrevolučního života na východní Ukrajině. Zobrazují život menších dětí na venkově – jednak v rodině pravoslavného kněze, jednak v rodině učitele.

Těžiště celého svazku však představuje přetisk „Vzpomínek na mou smrt“. Tato tematicky nevšední próza byla autorem sepsána v roce skutečné jeho smrti, vzpomíná zde však v chronologickém pořadí na různé příhody z vlastního – dětského, mladého i pokročilého – života, kdy na něj „sáhla smrt“. Hromadění těchto příběhů může působit ve svém celku na čtenáře poněkud morbidně, vzpomínky si však uchovávají určitou kulturně-historickou cenu: zobrazují život v gogolovské části východní Ukrajiny koncem 19. století, ale mj. i zkušenosti, které autor získal jako novopečený veterinář o něco později v jedné ze zapadlých částí evropského Ruska.

Poté následuje partie tematicky česká (zhruba v rozmezí stran 255–304), která působí jako tříšť vzpomínek a záznamů velice různorodé ceny. V náznaku se popisuje pobyt manželů v Bechyni, Úvalech (v domku zvaném Psí bouda) a především na Mělníce. Jen ojediněle jsou zmíněny v souvislosti s ním některé z tehdejších českých osobností (poslanec Myslivec, senátorka Plamínková), ale najdeme i kratičkou zmínku o malíři Gabrielu Maxovi nebo odkaz na výrok jeho známějšího kolegy Jana Preislera.

Větší hodnotu mají v rámci této části autorovy úvahy o nejednoznačném postavení ukrajinských emigrantů v českém prostředí. Dočítáme se zde, že jejich ne vždy dokonalé vlastnosti či způsob vystupování emigrantů nejednou ovlivňovaly postoj Čechů k nim, ačkoli existovaly i pozitivní výjimky. Koroliv zároveň nezapomíná na doklady přízně „českého srdce“ v případě vstřícného chování mělnických sousedů. Došlo třeba občas i na pozvání „na husu“.

Je škoda, že toto Korolevovo dílo nebylo před prvním vydáním z r. 1942 dobře zredigováno, aby se odstranily stopy občasné autorovy nervnosti, osobní zaujatosti a určitého pobožnůstkářství. Zároveň se domnívám, že by bylo možná důležitější vydat v budoucnu autorovy drobnější a ucelenější vzpomínky, otištěné kdysi v časopisech a kalendářích a popisující dobu ukrajinské revoluce let 1917–1919. Lze předpokládat, že jejich čtenářská i pramenná hodnota by byla vyšší.

Přejděme k výboru z díla Nataleny Korolevové. Tento svazek je uveden textem jedné z krátkých autobiografií autorky – tato byla psána už po skončení druhé světové války. Těžištěm svazku jsou dvousetstránkové beletrizované vzpomínky na pobyt autorky v kyjevském dívčím institutu někdy na počátku 20. století. Dalších padesát stran si vyžádaly redakční vysvětlivky k této memoiristické práci.

Následují čtyři kratší prózy, z nichž dvě mají zřetelný vztah k českému prostředí. Próza „Storinka z knyhy“ (Stránka z knihy, na s. 258–286) vyšla časopisecky v r. 1932. Děj je situován do první poloviny dvacátých let. Zprvu se týká autorčina pobytu v českých provinčních lázních – neudává se sice jejich jméno, ale z kontextu plyne, že se jednalo o jihočeskou Bechyni. Největší pozornost je věnována tamnímu tehdy poloprázdnému františkánskému klášteru.

Autorka si z jeho knihovny vypůjčila jeden ze starých tisků, jehož latinský text překládala z vlastního, ale poškozeného svazku do ukrajinštiny. Jednalo se o spisek sv. Tomáše Kempenského a Natalenin překlad vyšel v r. 1923 ve Lvově. Poté se děj přenáší na okraj jiného města a opět vyčteme z kontextu, že se jedná o Mělník. Jak to však u Korolevové bývá, jádro děje je ponořeno do mysticko-vizionářského ovzduší, které už nemá s českými reáliemi nic společného.

Kratší povídka „Vidhuky“ (Ohlasy, na s. 287–296), původně vydaná v r. 1926, je specifickou marginálií z pražského prostředí. Námětem je autorčino setkání s nejmenovaným katolickým kanovníkem – znalcem dějin staré Prahy i kulturních památek. Také do jejich rozhovoru vstupuje nakrátko polomystický vzpomínkový prvek – oba hovořící mohli být přece kdysi někým úplně jiným a snad se setkali jako soudce a odsouzená při kterémsi autodafé. Klást ovšem takovou událost na některé z pražských náměstí, jak to činí autorka, je historickým nesmyslem. Z tohoto hlediska vyvolává povídka rozpaky a zanechává k rozluštění jen zajímavou hádanku: nemohl být oním kanovníkem, tak dobře se orientujícím v umění a dějinách, dodnes uznávaný historik Antonín Podlaha?