Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (5). Když bylo „sovětské Ukrajině“ padesát let…

Často se vracíme v úvahách o roce 1968 k otázce tehdejší situace Ukrajiny a míry její spoluúčasti v evropském dění. Význam této rádoby republiky, prý „na věčné časy“ včleněné do Sovětského svazu, byl sice v rámci Sovětského svazu značný, její státnost však zůstala fiktivní. Nakolik byla u nás Ukrajina vnímána pár týdnů před tím, než se události v Československu daly do pohybu směrem k tzv. Pražskému jaru?

Tu dobu paradoxně charakterizovaly okázalé oslavy 50. výročí tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, pořádané v SSSR i jinde ve světě. V Československu se tehdy už slábnoucí režim prezidenta Novotného snažil vytvořit zdání naprosté loajality Čechů a Slováků k sovětské říši. Tomuto cíli byla podřízena nabídka knižních novinek a psaní novin i časopisů, ale také skladba rozhlasových a televizních programů. Celé toto poněkud panoptikální dění se odehrávalo na pozadí odporu velké části spisovatelské obce proti komunistické moci a ve stínu brutálního zásahu proti pražským studentům (tzv. strahovské události).

Dojem „ruskosti“ událostí z listopadu 1917 zvýrazňovaly také Dny ruské kultury konané v r. 1967 dlouho a ve velkém rozsahu na celém československém území – jejich termín byl pochopitelně zvolen v návaznosti na výročí ruské revoluce. Export tehdejšího Brežněvova „rusského miru“ a jím preparované politické a kulturní tradice se střetával s velmi odlišným duchem tzv. „zlatých šedesátých“ let.

Je velmi těžké zjistit, jak se k tehdejšímu Sovětskému svazu a ke snaze o další rozvíjení československo-sovětských vztahů stavěla česká veřejnost. Tzv. říjnová revoluce byla v českém prostředí vnímána v každém případě jako událost přednostně ruská, která postupně nalezla nejednoznačný ohlas u dalších národů někdejší carské říše. Český zájemce však neměl mnoho šancí dovědět se o tom, jaký vztah zaujali Ukrajinci, Bělorusové či národy Pobaltí a Zakavkazska k převratu, který bolševici uskutečnili v Petrohradě a pak i v Moskvě a jiných městských centrech.

Podrobnější a co nejpravdivější informace o ukrajinských poměrech nemělo k dispozici příliš mnoho znalců – platilo to jak o aktuální situaci roku 1967, tak o poměrech v r. 1917. Málokdo věděl, že v Kyjevě byl pokus o bolševický puč ve dnech 8.–13. listopadu zneškodněn, také za pomoci československých legionářských jednotek. Vládu nad městem a velkou částí Ukrajiny si tehdy ještě uchovala Centrální rada – ukrajinský předparlament. Právě ona vyhlásila 20. listopadu Ukrajinskou lidovou republiku, která měla být výrazně autonomní součástí příštího, demokratického ruského soustátí. Tato představa se však právě kvůli ruským bolševikům a jejich ukrajinským sympatizantům uskutečnit nemohla.

V r. 1967 se velké oslavy půlstoletí ruské revoluce konaly i na sovětské Ukrajině, zatímco vzpomínat na Ukrajinskou lidovou republiku se otevřeně nesmělo. Povinné bylo okázalé slavení jiného, „menšího“ padesátiletého výročí. Kolem Vánoc byl v Kyjevě i jinde připomenut vznik sovětské Ukrajiny odvozovaný historiky od rozhodnutí sjezdu probolševických sovětů Ukrajiny v Charkově. Na oslavy tohoto výročí zavítal do ukrajinské metropole i tehdejší nejvyšší představitel sovětských komunistů Leonid Brežněv. Jen velmi stručně o tom referoval během Vánoc český komunistický deník Rudé právo.

Místo přisuzované Ukrajině v československo-sovětských vztazích na konci éry Antonína Novotného umožňuje trochu lépe poznat publikace vydaná v průběhu listopadu 1967. Jejím autorem byl tehdy začínající publicista Slavomír Ravik, vlastním jménem Pejčoch (1932–2020). Patřil k reformně orientovaným činitelům a dostal se do bližšího kontaktu s ekonomem a politikem Otou Šikem, kterému dělal v r. 1968 i tiskového tajemníka. Ideologické oddělení tehdy bezalternativního Československého svazu mládeže ho pověřilo přípravou publikace, která měla u příležitosti 50. výročí VŘSR pojednat o tradicích a aktuálních problémech československo-sovětských vztahů.

Obrátit se touto cestou a prostřednictvím mladých propagandistů právě na mládež bylo potřebné. Rozšiřující se turistický ruch totiž přiváděl do země, „kde zítra již znamená včera“, mnoho mladých. Ti vnímali rozpory mezi tím, co se v Československu o „zemi osvoboditelce“ tradovalo, a jejím reálným, v mnoha ohledech problematickým stavem. Protože sovětský „přítel nejvěrnější“ měl a musel zůstat přítelem „na věčné časy,“ bylo nutno zpracovávat k tomuto cíli pokud možno inovativním způsobem mladé lidi. Šlo o to přesvědčit mladé, že SSSR (včetně Ukrajiny) je zemí, „na kterou se můžeme vždy spolehnout“.

Autor se pokusil splnit zadání přípravou stočtyřicetistránkové knížky nazvané poměrně nevábně „ČSSR a SSSR“ a opatřené podtitulem „Fakta o československo-sovětských vztazích“. Publikace vyšla v říjnu 1967, ještě před strahovskými událostmi, v nepříliš velkém nákladu 10 000 výtisků a svazovým aktivistům byla k dispozici zdarma.

Ravik v úvodu uvedl mimo jiné, že chce „zauvažovat nad podílem, který sovětský stát sehrál a sehrává v našich vlastních moderních dějinách“. Mělo se tak stát už ne prostřednictvím „růžových brýlí revolučního romantismu“, ale zároveň bez příklonu „k druhému extrému“, tedy příliš kritickému přístupu k sovětským reáliím. Nepopírá, že i takový postoj se mezi mládeží vyskytoval. Snažil se užít ve čtyřech kapitolkách neotřelý způsob výkladu, což se podařilo jen zčásti. Přišly přitom ke slovu i ukrajinské reálie.

Při výkladu o hospodářských vztazích byla např. uvedena skutečnost, že nejen v Rumunsku, ale i na sovětské Ukrajině trpělo obyvatelstvo v r. 1947 hladem, ale SSSR přesto dodal Československu potřebnou pšenici – právě na úkor hladovějících Ukrajinců. O této skutečnosti v předchozích dvaceti letech československá i sovětská propaganda zarytě mlčela, ač s motivem sovětské potravinové pomoci soustavně pracovala.

Ravik poukázal také na význam dovážení železné rudy z okolí ukrajinského Kryvého Rohu, zpracovávané zejména ve Východoslovenských železárnách. Nezamlčel, že tyto rudy mají nízký obsah železa, ale to se prý podaří v budoucnu vyřešit. Tím by, jak uvedl, „padla i poslední námitka adresovaná ještě dnes sovětským rudným dodávkám.“ O hutní výrobě Ukrajiny a dodávkách plynu z této země se psalo i v předešlé Ravikově brožuře „My a oni“ z r. 1966, která témuž auditoriu nabídla srovnání československé a západní ekonomiky (v této knížečce byl výše uvedený Ota Šik přímo zmíněn).

Vedle dodávek železné rudy, už několik let fungujícího ropovodu Družba a „staré energetické linky“ mezi oběma zeměmi měl Ravik pro rozvíjení vztahů se SSSR další argument: zprovoznění 520 kilometrů dlouhého plynovodu Bratrství dne 1. 7. 1967. Touto cestou proudil pak do Československa ukrajinský zemní plyn, opět na úkor obyvatelstva dodávající země. To si mohlo ještě dlouho nechat o plynofikaci jen snít.

Poslední zmínka v tomto oddílu se týkala významu základní československé železniční magistrály, která spojovala republiku se sovětskou pohraniční stanicí Čop, územím Ukrajiny a posléze i s Moskvou.

K Ukrajině se ale vztahovaly také četné zmínky v kapitole o československo-sovětských vztazích od dob Kyjevské Rusi či zaporožských kozáků až po doklady z doby od konce 18. století do let po druhé světové válce. Zazněla zde jména obecně známá, např. Josef Dobrovský, F. L: Čelakovský, J. S. Machar, z hudební oblasti byli zmíněni Leoš Janáček, Otakar Ševčík či Václav Talich. Místo zde našla i zmínka o dlouho zamlčované bitvě u Zborova a o účasti Čechoslováků v bojích s hitlerovskou armádou na ukrajinském území za druhé světové války.

Žádné jiné svazové republice kromě Ruska a Ukrajiny se v brožuře Slavomíra Ravika nedostalo srovnatelného místa. Tato zapomenutá knížka dnes představuje zajímavý doklad o tom, že ukrajinská tematika byla v ojedinělých případech v rámci komplexu československo-sovětských vztahů vnímána i prezentována. Nemuseli přitom o ní hovořit jen ukrajinisté, v jejichž případě to patřilo do „popisu práce.“ To se týká i historika Vladimíra Hostičky, o jehož činnosti se zmíníme někdy příště.

(boz)