Město Sudža, pohraničí Kurské gubernie a Ukrajina v roce 1918

Dne 6. února si připomínáme půl roku od průniku ukrajinských jednotek do Kurské oblasti, jednoho z pohraničních regionů Ruska. Ruským vojákům se ani s pomocí spojeneckých jednotek ze severní Koreje nepodařilo Ukrajince z části tohoto území vytlačit. Přes nevelký rozsah tohoto území je jeho existence jedním ze symbolů Putinova válečného neúspěchu.

Pomezí ukrajinské Sumské a ruské Kurské oblasti je malou částí značně rozsáhlého rusko-ukrajinského pohraničí. Hranice mezi oběma státy sahající od ukrajinsko-rusko-běloruského trojmezí až po Perekopskou šíji spojující Ukrajinu a Krym měří 2295 km, z toho 321 km tvoří mořský úsek. Jedná se o nejdelší hranici mezi dvěma státy na evropském území.

Od r. 2014 a ještě více od února 2022 se Rusko snažilo a snaží tuto hraniční čáru posunout do hloubky Ukrajiny. Následovala nezákonná anexe čtyř ukrajinských oblastí, ačkoli je Rusko dodnes nedokázalo jako celek vojensky ovládnout. Neúspěšné ale zůstaly ruské vpády do Černihovské a Sumské oblasti na severovýchodě Ukrajiny.

Kurská oblast existuje jako správní jednotka Ruska od r. 1934, předtím ale existovala v trochu jiném rozsahu Kurská gubernie. V tomto regionu se v první polovině dvacátého století válčilo dvakrát. Poměrně známá je skutečnost, že na sklonku léta r. 1941 sem pronikly německé nacistické jednotky při svém pokusu pokořit Stalinovu říši. Udržely se tu celkem dva roky a jejich úsilí ukončila v létě r. 1943 velká tanková bitva, která definitivně obrátila poměr sil na této frontě druhé světové války.

Kurská gubernie však byla důležitá i v průběhu r. 1918, tedy v závěru první světové války. Tehdy svádělo boj císařské Německo s mladým ruským bolševickým režimem. Ten se r. 1917 pokoušel zmocnit se znovu Ukrajiny, usilující o co nejvyšší míru nezávislosti. Koncem ledna 1918 byla vyhlášena nezávislost ruské části Ukrajiny, v tu dobu už ale bolševická vojska ohrožovala a poté dobyla Kyjev.

Na počátku února 1918 se Ukrajině, která tehdy už získala dílčí mezinárodní uznání, podařilo uzavřít v Brestu-Litevském mírovou smlouvu s Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem, vzápětí však musela požádat o vojenskou pomoc proti bolševickému Rusku, které už stačilo okupovat značnou část jejího území. Nikdo jiný než Německo a Rakousko-Uhersko nemohl za tehdejší válečné situace takovou pomoc poskytnout.

Německá vojska a početně daleko slabší ukrajinské jednotky bolševiky postupně vytlačovaly na východ a 1. března vstoupily do Kyjeva. Proto odtud musely odejít i jednotky československých legií, které se na čas ne zcela dobrovolně staly pro změnu spojenci bolševických oddílů. Po dalším měsíci, 1. dubna, byly bolševiků zbaveny Sumy, o šest dní později Charkov a na některých místech se německé a ukrajinské jednotky dostaly až za současnou ukrajinsko-ruskou hranici, do Ruska. Tak bylo obsazeno také malé městečko Korenevo (13. 4.) a nedaleká, podstatně větší Sudža, ale také východněji ležící Bělgorod (Bilhorod) nebo Rostov na Donu.

Tato obsazená část Ruska byla zčásti – zejména ve vesnické oblasti – osídlena Ukrajinci, proces jejich národního uvědomování však byl značně zpomalen. Podle sčítání lidu žilo v r. 1897 v tehdejším okresu Sudža 43 % Ukrajinců. V době kolem ruské revoluce z r. 1905 je doložen spor ruských a ukrajinských vesničanů v jiném, koročském okresu Kurské gubernie, který se nachází ještě o kus dále od současné ukrajinské hranice. I tam se ještě dnes hlásí několik set lidí k ukrajinské národnosti.

Německá vojska a ukrajinské oddíly dále nepostupovaly, pronikat dále do hloubi Ruska nemělo smysl – nejen proto, že v podstatě bylo dosaženo tehdejší rusko-ukrajinské jazykové či dialektové hranice, ale i proto, že část místních sympatizantů s bolševiky se pokoušela o partyzánský odboj. Nakonec se v blízkosti korenevského nádraží sešly 4. května trojčlenné delegace Ruska a Německa – obě se tvářily, že zastupují ukrajinské zájmy, ať už to měla být Ukrajina podporovaná Německem nebo probolševická, spojená s Ruskem. Ukrajinští představitelé však u zmíněného jednání přítomni nebyli. Zástupcům obou stran se podařilo dohodnout smlouvu o příměří, sepsanou německy a rusky, která vstoupila v život následujícího dne.

Kromě zastavení bojů se parlamentáři dohodli o zřízení poměrně dlouhé neutrální zóny široké 10-40 km, která měla od sebe oddělit severní část rusko-ukrajinského pohraničí. V této „zemi nikoho“ neměly operovat žádné bojové jednotky a neměly zde být prováděny rekvizice. Z hlediska dnešního stavu vymezovala ukrajinskou stranu této neutrální zóny města Novhorod Siverskyj, Hluchiv a Kupjansk, z druhé strany dnes ruská města Starodub a Sudža.

V následujících měsících se uskutečnila zdlouhavá rusko-ukrajinská vyjednávání o navázání diplomatických a obchodních vztahů, stanovení vzájemné hranice a dalších otázkách. Dílčím výsledkem se stala ukrajinsko-ruská mírová smlouva z 12. 6. 1918, ve které se však hraniční problémy dořešit nepodařilo: obě strany měly na tento problém značně rozdílné názory. Ukrajinská vláda nicméně přijala 17. srpna rozhodnutí o administrativním připojení části území osídleného většinou nebo zčásti Ukrajinci, k sousedním ukrajinským správním jednotkám. Pro část obyvatelstva, která nechtěla žít v bolševickém systému, bylo toto rozhodnutí výhodné.

Popsaný stav přetrval do počátku listopadu r. 1918. Poté, co se císařské Německo zhroutilo a kapitulovalo, odvolalo bolševické Rusko platnost brestského míru a připravilo se k dalšímu útoku na Ukrajinu, ze které se německé jednotky postupně stahovaly. Bolševici vystupovali formálně nadále jako zastánci a ochránci Ukrajinské socialistické sovětské republiky a na svém území připravili vedení její komunistické strany i dočasnou „dělnicko-rolnickou“ vládu.

Paradoxně se právě městečko Sudža stalo mezi koncem listopadu a závěrem prosince 1918 sídlem zmíněné vlády, kterou bolševické Rusko ustanovilo krátce předtím v Rusku. Teprve později se mohla tato loutková vláda Ukrajiny podřízená bolševickému Rusku přestěhovat na dnešní ukrajinské území. Sudža samotná byla ještě v r. 1919 místem bojů jednotek bílého a bolševického Ruska a dočasně sem pronikly také oddíly anarchistického atamana Nestora Machna.

Tady naše dnešní líčení může skončit, ačkoli k určitým posunům rusko-ukrajinské hranice, tedy hranice dvou bolševických a poté už svazových republik docházelo až do r. 1925. To se dělo v širším kontextu upřesňování hranic těchto základních republik SSSR. Můžeme však doplnit vyprávění o dočasném začlenění Sudži a okolí do ukrajinského státu ještě jedním detailem. V tomto městě se v srpnu 1893 narodil Ukrajinec Ivan Lychoďko. V ruské předrevoluční armádě dosáhl hodnosti poručíka, pak se dal do služeb té ukrajinské a zůstal jí věrný až do konce ozbrojeného zápasu Ukrajiny v r. 1920. Dodatečně byl povýšen na podplukovníka, žil v polské části Volyně a za druhé světové války se zúčastnil nového ukrajinského odboje. Neví se ani, zda zahynul v r. 1943 nebo 1944.

V Rusku, jedno zda stalinském, brežněvovském či putinovském, nedostala ukrajinská menšina šanci na přežití. V Sudži žilo v r. 2020 jen 56 Ukrajinců (1 % obyvatelstva), v okrese Sudža jich zbylo 342 (také jen 1 %). Ukrajinská armáda tedy vstoupila v srpnu 2024 na plně poruštěné území. Ukrajinská armáda tedy vstoupila v srpnu 2024 na plně poruštěné území, ze kterého však většina obyvatel byla úřady evakuována.

(boz)