Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (4). České a slovenské filmy na Ukrajině koncem 60. let

Jedním z hlavních ukazatelů změny společenských nálad v Československu koncem 60. let se stal vedle vývoje umělecké literatury a vydavatelské politiky také stav filmové produkce. Poněkud zjednodušující termín „zlatá šedesátá“ bývá vztahován často právě k tomuto kulturnímu fenoménu. Mnohé filmy z druhé poloviny šedesátých let jsou dodnes neobvykle živým svědectvím a neztratily na působivosti.

Ukrajina nabídla ve 20. letech minulého století zajímavé náběhy v oblasti hraného i dokumentárního filmu. Další desetiletí, charakteristická dočasným triumfem stalinismu, však naděje v úspěšný rozvoj ukrajinského filmu zmařila. Centralizace kultury uvnitř SSSR navíc ztížila výhledy ukrajinské kinematografie také v období destalinizace, jmenovitě po nástupu brežněvismu.

Na Ukrajině se kromě toho v 60. letech 20. století nedostatečně rozvíjela filmová věda a publicistika. Evidentní byl nedostatek filmového tisku. V českém prostředí bylo k dispozici nejméně pět periodik, která z různých hledisek informovala o filmové produkci, v mnohonásobně větší Ukrajině vycházelo jediné. Jednalo se o rozsahově skromný měsíčník „Novyny kinoekranu“ (Zprávy filmového plátna), který vycházel na šestnácti stranách jako příloha časopisu „Mystectvo“, publikovaného šestkrát ročně.

Autoři i čtenáři filmového měsíčníku si museli s pouhými šestnácti stránkami měsíčně vystačit (český měsíčník „Film a doba“ míval v té době téměř 60 stran). „Novyny kinoekranu“ mohly za této situace jen stěží konkurovat ruským filmovým časopisům, které vycházely častěji a měly k dispozici větší počet stran. Právě o to ale samozřejmě šlo – ruská periodika byla v rámci SSSR vždy zvýhodněna vůči jinojazyčným. I tak však „Novyny kinoekranu“ neměly nouzi o čtenáře a vycházely ve velmi slušném nákladu až 380 000 výtisků.

Do tohoto miniaturního rozsahu se musely vejít zprávy o sovětské kinematografii, tedy nejen o ukrajinských a ruských filmech, ale také o snímcích všech ostatních třinácti republikových kinematografií. Daleko méně prostoru proto zůstávalo k dispozici pro tematiku filmu ve spřátelených, tedy satelitních zemích (včetně Československa) a až na třetím místě stály zprávy o kinematografii západní.

Tomuto trendu odpovídal i výběr ilustrací na čtyřech stranách celobarevné obálky, kde bylo možno vidět pouze fotografie filmových umělců sovětských, a tedy i ukrajinských. Na druhé straně se spolupracovníkům „Novyn kinoekranu“ podařilo sehnat do novoročního čísla r. 1968 krátký pozdrav slavného režiséra Andrzeje Wajdy, otištěný ve faksimilové podobě.

Podívejme se, nakolik na stránky vícekrát zmíněného ukrajinského filmového periodika pronikla právě v r. 1968 i československá problematika. Hned v únorovém čísle nacházíme přehlednou stať známé pražské filmové kritičky česko-ruského původu Haliny Kopaněvové. V článku nazvaném „Nové československé filmy“ věnovala pozornost jedenácti tehdy novým snímkům a tři z nich byly představeny i černobílou fotografií uvnitř časopisu – byly to „Noc nevěsty“, „Pět holek na krku“ a „Ta naše písnička česká“.

Jak se dostal tento příspěvek do kyjevského časopisu, nevíme, navázaly však na něj dva bohatší soubory textů a fotografií otištěné v číslech květnovém a červnovém. Toto načasování nebylo náhodné – na přelomu těchto dvou jarních měsíců se konaly Dny ukrajinské kultury v Československu – o jejich problematické, nadměrně sovětizované podobě jsme tu kdysi psali. „Novyny kinoekranu“ byly jedním z mála ukrajinských časopisů, které se pokusily zaměřit se při této příležitosti na informování o Československu a československo-ukrajinských filmových vztazích. V obou uvedených číslech zaujala příslušná tematika poměrně výrazné místo. V květnu se jednalo dokonce o úvodník, nazvaný vzletně, ale vyprázdněně „Mosty bratrské družby“. Jeho nepodepsaný autor si pochvaloval, že „zlatá matička Praha“ je v mnohém podobná Kyjevu a plédoval pro budoucí spolupráci obou kinematografií při zpracování tradic společného boje proti fašismu, což by asi málokoho v tehdejším Československu mohlo zaujmout.

Několik dalších textů bylo uveřejněno na dvojstraně uprostřed čísla opět pod plytkým názvem „Mistrovství, družba, spolupráce“. Zaujmou zde zejména profily tří osobností československého filmu (Jana Wericha, Jany Brejchové a Zuzany Fišárkové i s jejich fotografiemi), texty o třech nových filmech, např. „Kristových letech“ Juraje Jakubiska i vzpomínky na dřívější projevy československo-sovětské filmové spolupráce, ve kterých hrála určitou roli i ukrajinská složka.

Ještě více nabídlo červnové číslo „Novyn kinoekranu“. Především to byl článek o československé kinematografii bilancující její vývoj a sledující jak vývoj těsně po r. 1945, tak nejnovější filmovou produkci. Svědčí o tom i fotografie ze snímků „Smrt si říká Engelchen“, „Obchod na Korze“, „Boxer a smrť“, „Romance pro křídlovku“ a „Limonádový Joe“.

Další texty se vracely k dřívější, nepříliš bohaté filmařské spolupráci mezi Československem a Ukrajinou, zejména k filmu Veliká cesta z r. 1962, který se zabýval pobytem Jaroslava Haška v Kyjevě za první světové války. Vzpomínky se soustředily na tehdejší kyjevský pobyt Josefa Abrháma a Rudolfa Hrušínského, kteří ztělesnili dvě hlavní postavy tohoto snímku – Haška i Švejka. Současně zazněly myšlenky o potřebě dalších „československo-ukrajinských filmů“, aniž by existovala reálná naděje na realizaci takového záměru.

Obsah československé (ale zároveň převážně české) složky červnového čísla časopisu dotvořil poněkud nadnesený příspěvek o úspěšnosti ukrajinských filmů v Československu, a dvojstránka nazvaná „Mistři československého filmu.“ Pod tímto názvem se skrývaly profily Věry Křesadlové, Víta Olmera, Jiřiny Bohdalové, Karla Högera, Vlastimila Brodského, Waldemara Matušky, Jiřího Vršťaly, Dany Smutné, Emílie Vášáryové a Radovana Lukavského, vesměs s jejich fotografiemi. Dodejme ještě, že obě čísla měsíčníku přinesla po dvou kreslených vtipech s filmovou tematikou, převzatých z československého tisku.

Za situace, kdy zahraniční tematika mohla zaujmout jen menší část obsahu sledovaného kyjevského časopisu, byla pozornost věnovaná Československu v květnu a červnu 1968 určitým gestem a náznakem snahy po větším „otvírání oken z Ukrajiny na Západ“, v tomto případě přes Čop a Čiernou nad Tisou. Obě lokality v sousedství československo-sovětské a zároveň československo-ukrajinské hranice sehrály však o pouhý měsíc později roli v úplně jiné oblasti vzájemných vztahů brežněvovského „Nadruska“ a bouřícího se československého „satelitu“.

Zbývá ještě dodat, že „Novyny kinoekranu“ umožňují také zjistit, které české a slovenské filmy bylo povoleno promítat v rámci SSSR na Ukrajině v titulkované podobě. Z rubriky, která informovala o tom, jaké filmy do kin právě přicházejí, se dovídáme v r. 1968 o pěti československých titulech. Pro zajímavost je tu vyjmenuji. Jednalo se o snímky „Vrah zo záhrobia“, „Romance pro křídlovku“, „Vražda po našem“, „Konec agenta W4C“ a „Ukradená vzducholoď“. Většina těchto snímků vznikla už v r. 1966. Je zajímavé, že např. východoněmeckých filmů byl podle „Novyn kinoekranu“ uveden do kin dvojnásobek. Časopis zároveň krátce informoval také o aktuálním natáčení dalších českých a slovenských snímků.

(boz)