Za ukrajinistkou Alenou Morávkovou (1935–2024)

Role překládání a překladatelství při vytváření kontaktů mezi národy a jejich jazyky i literaturami je nezastupitelná. Nevíme, jak se v této souvislosti prosadí v budoucnu stroje, ale úloha lidského zprostředkovatele se zatím zdá být nenahraditelnou. Ztráta každého zkušeného překladatele či překladatelky je tedy značně citelná.

Královéhradecká rodačka Alena Morávková (1935–2024) odešla na konci roku, ve kterém jsme si připomněli 210. výročí publikování prvního překladu z ukrajinštiny do češtiny. Sama se do této více než dvousetleté historie zapojovala přes šest desetiletí. Jedná se tedy o téměř třetinu doby existence česko-ukrajinských literárních kontaktů. Už tato skutečnost vzbuzuje respekt a volá po podrobnějším zhodnocení. Nelze přitom vůbec zapomínat na to, že Morávková byla neméně významnou rusistkou, tuto část její tvorby zde však ponechávám stranou: nejsem kompetentní ji posuzovat. Ukrajinistickou složku její tvorby zhodnotil už v r. 2006 sborník Donum Ucrainicum, vydaný v Praze k překladatelčiným sedmdesátinám.

Překladatelská činnost Morávkové začala na konci padesátých let minulého století komedií Ivana Mykytenka „Dny mladosti“. V r. 1959 se mladé překladatelce dostalo pozornosti přímo na stránkách ukrajinského spisovatelského periodika Literaturna hazeta, kde psala o ukrajinských divadelních hrách na československých scénách. Český překlad uvedeného Mykytenkova dramatu vyšel sice nákladem Dilie v technicky méně kvalitní podobě, ale už o rok později přišla na řadu opravdová knížka, dětem určený a ilustrovaný „Ostrov měsíční noci“ Mykoly Trublajiniho. V r. 1962 následoval český překlad válečné prózy tentokrát už renomovaného autora Pavla Zahrebelného – kniha „Evropa 45“.

Postupně se prosazující překladatelka publikovala od r. 1957, kdy ještě studovala, také recenzní informace o dalších překladech z ukrajinštiny – poprvé takto představila „ukrajinskou Reportáž psanou na oprátce“ od Oleksandra Havryljuka, všímala si ale také nových překladových knih z díla ukrajinských klasiků Tarase Ševčenka a Mychajla Kocjubynského. Do širšího povědomí vešla Morávková teprve překladem výboru z deníků filmového režiséra Oleksandra Dovženka. Jejich česká podoba z r. 1964 se dočkala většího počtu ohlasů: v českém prostředí pomohla k poznání odporu jednoho z významných představitelů Ukrajiny proti kulturní politice stalinismu. Morávkovou zaujali v tu dobu také autoři z řad tzv. šedesátníků, básníci Ivan Drač a Mykola Vinhranovskyj a prozaik Jevhen Hucalo.

Koncem šedesátých let obhájila Morávková doktorskou práci a znovu se vrátila k tematice ukrajinské meziválečné dramatické tvorby. Jako jediná odbornice se tak zabývala tematikou, která zůstávala dlouhodobě stranou zájmu českých ukrajinistů. Pozornost věnovala opět Ivanovi Mykytenkovi (přeložila v r. 1968 jeho „Sólo pro flétnu“), ale také dnes známějšímu Mykolu Kulišovi – oba tito dramatikové se stali obětmi stalinismu.

Spolu se Zinou Genyk-Berezovskou napsala Morávková pro bibliograficko-vědecký sborník „Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků“ závěrečnou analytickou stať o knižních překladech vydaných po roce 1945. Příznačný název této jen šestistránkové kapitoly („Úspěchy a prohry“) naznačoval, že obě autorky přistoupily k tématu vybaveny nezbytně potřebnou kritičností. To jim pomohlo konstatovat, jak velký díl překladatelské činnosti byl v padesátých letech věnován autorům a dílům konjunkturalistickým, dnes už zcela zapomenutým.

Normalizační doba se bohužel v podstatě vrátila k právě takovému výběru autorů a děl vhodných „ex offo“ k překládání do češtiny. Poté, co se řada překladatelek a překladatelů na čas nebo natrvalo odmlčela, připadlo na Morávkovou dost práce. Pozornost nově věnovala autorům, které dříve nepřekládala, např. Juriji Janovskému, Olesu Hončarovi nebo Savovi Holovanivskému, zároveň se však obracela k prozaikům, které se tehdejší ukrajinsko-sovětský režim pokoušel odsunout do pozadí (Hryhor Ťuťunnyk).

Snaha vidět tehdejší ukrajinskou prózu v širších souvislostech přispěla k tomu, že Morávková připravila spolu s bohužel zapomínanou Zdenkou Koutenskou antologii z díla sedmnácti autorů a autorek, která dostala název „Bochníček pro dva“. Tato knížka vydaná v r. 1986 se snažila vnést řád do vnímání tehdejší ukrajinské produkce, bohužel se však nedočkala dostatečně výrazného ohlasu.

Zcela nové poměry v české kulturní a vydavatelské sféře, nastolené po listopadu 1989, otevřely také před Alenou Morávkovou nové možnosti. Začala působit jako vysokoškolská pedagožka a dosáhla profesorského titulu. Od počátku 90. let publikovala na stránkách nových nebo obnovených periodik, zejména Lidových a Literárních novin. Stojí za zmínku, že v r. 1993 připravila rozhovor s nestorem ukrajinských překladatelů Hryhorijem Kočurem stejně jako s prvním ukrajinským velvyslancem v Praze, básníkem a překladatelem mladší generace Romanem Lubkivským.

Morávková také začala otevírat řadu témat, která byla do té doby uzavřena v „třinácté komnatě,“ do níž sice mohli čeští ukrajinisté nahlížet, ale nikoli o ní psát. Hlavním polem její působnosti v oboru ukrajinistiky se stalo v dalším čtvrtstoletí popularizování ukrajinské básnické tvorby, která vznikala od počátku dvacátých do první poloviny 40. let v Čechách a zčásti i na Moravě.

Tento fenomén, kterému se dostalo poněkud diskusního označení „pražská básnická škola“, začala představovat časopiseckými publikacemi v r. 1993 a k stručné syntéze a prezentaci díla části autorů přispěla dvěma publikacemi z r. 2001 („Děti stepní Hellady“ a „Pražská ukrajinská poetika“). Poté už přišly ke slovu útlé překladové antologie z díla pěti konkrétních autorek a autorů, do jejichž přípravy se podařilo zapojit i další překladatelské síly. Naposledy přišel na řadu v r. 2018 Oleksa Stefanovyč a poté se už autorka věnovala autorům ruským, zejména Michailu Bulgakovovi, kterého představila české veřejnosti nejdůkladněji.

Je škoda, že uvedené publikace, do kterých bylo vloženo mnoho práce, nevzbudily příliš velkou pozornost. Je to doklad toho, že ukrajinistickou činnost Aleny Morávkové dlouhodobě zastiňovaly její přece jen rozsáhlejší aktivity rusistické. Oba zmíněné slavistické obory soupeřily v překladatelském i analytickém díle Aleny Morávkové trvale, a dokázala se vyrovnat i se skutečností, že autoři, kterým se věnovala, nebyli vždy příkladem dobrého soužití obou národů (to je především případ Michaila Bulgakova a jeho vztahu k Ukrajině). K tomuto i jiným tématům už řeknou více budoucí badatelé, dílo Aleny Morávkové však jistě zůstane důležitou a nezastupitelnou kapitolou v dějinách české ukrajinistiky.

(boz)