Z hlubin dávnověku (XXXVIII): Avaři v pravlasti

Původ Avarů byl dlouho záhadou. Mnozí zpochybňovali jejich asijský původ, zejména proto, že jen menšina pozůstatků má mongolské antropologické znaky. Nejnovější genetické výzkumy však ukázaly, že přinejmenším jádro elity Panonských Avarů je blízce příbuzné s dávným protomongolským etnikem Rouran. Dále 3-D skeny silně zvětralých kamenných stél v Mongolsku konečně umožnily rozluštění nápisů z počátku 7. století. Ačkoli tyto nápisy se týkají vlády prvních tureckých khaganů, k překvapení vědců byly psány jazykem dosud neznámým. Lingvista A. Vovin jej na základě gramatiky určil jako formu velmi rané mongolštiny a předpokládá, že jde o jazyk Rouranů. Vzhledem k tomu, že do té doby nejstarší mongolskou písemnou památkou byl takzvaný Čingisův kámen ze 13. století, posunulo to mongolské psané dějiny o šest století hlouběji do minulosti. Rourani-Avaři se rázem stali předmětem intenzivního zájmu mongolských, tureckých i maďarských vědců.

Nejdřív se zastavím u názvosloví. „Rouran“ je přepis toho etnonyma ve standardizované čínské transkripci pinyin, ve které se skoro všechna písmena čtou jinak, než se píšou. Písmeno „r“ označuje hlásku, která se spíš podobá polskému „rz“ ve slově „Rzeszów“ a v české literatuře bývalo přepisováno jako „ž“. Proto opustím roury a budu nadále používat název Žoužan. Jde o variantu hanlivého čínského označení Žuanžuan, které znamenalo „kroutiví červi“. Někteří vědci se domnívají, že Žoužani se sami nazývali Žužu, jiní soudí, že jejich vlastní etnonymum bylo Abar.

Praotcem Žoužanů, jak nás informuje čínský kronikář, byl asi ve 3. století n. l. jistý Mügülü (někteří v něm dokonce vidí původ názvu Mongol), údajně uprchlý otrok, který kolem sebe shromáždil hordu dalších uprchlíků a vyvrhelů (s podobným narativem se později ještě setkáme u Panonských Avarů). Pak se ale najednou objevuje jako významný generál ve vojsku severočínského barbarského království Tuoba. Časem se Žoužani osvobodili z vazalství a kočovali severovýchodně od čínské hranice se svými stády koní, skotu a ovcí. Bydleli v polokulovitých jurtách, živili se převážně masem a kobylím mlékem (zřejmě kumysem, protože kobylí mléko se vzhledem k vysokému obsahu laktózy nedá pít nezkvašené). Stejně jako ostatní stepní nomádi byli v mírových dobách rozděleni do autonomních klanů a velkorodin. Každá rodina si hájila své území o rozloze asi 30 km², na kterém se přesouvala z letních pastvin na zimní po trasách vyšlapaných celými generacemi a které považovala za svou otčinu, neboť zde byli pohřbeni předkové. Jen klimatická změna, epidemie či tlak sousedů je přinutily toto území opustit. Na rozdíl od moderního „nomáda“ ten starověký není kosmopolita bez vlasti. Při přípravě nájezdů se tyto rodiny sdružovaly do jednotného vojska pod velením některého mimořádně charismatického náčelníka. To se zřejmě dělo za velkých náboženských obřadů a strašlivých přísah, neboť autorita vůdce byla během tažení absolutní. Po jeho skončení se však jednotlivé rodiny opět rozešly.

Velké říše stepních kočovníků nikdy nevznikají útokem na sousední velmoc, nýbrž začínají fází intenzivních bojů mezi nomádskými kmeny na jejích hranicích, z nichž pak vzejde jediný, mimořádně schopný vůdce. Mezi lety 394 – 400 n. l. žoužanský náčelník (khan) Šelun z klanu Judžiulü úspěšně zlikvidoval všechny své politické odpůrce včetně vlastních příbuzných a ovládl velký počet mongolských a turkických kmenů. V roce 402 je shromáždil na břehu řeky Chalchy a oznámil jim, že obdržel Mandát Nebes (prakticky všechny středoasijské a východoasijské kmeny uznávaly jako nejvyšší božstvo Nebesa pod jménem Tengri), aby se stal khanem khanů, tedy khan-khanem, zkráceně khaganem. Je to titul obdobný perskému šáhinšáh či mafiánskému capo di tutti capi. Šelun tak získal obrovskou armádu, v níž zavedl velmi přísný řád a hierarchii založenou na dekadickém principu. Každý svobodný nomád byl automaticky vojákem a musel se povinně registrovat. Stovka mužů tvořila prapor pod velením náčelníka, tisíc mužů tvořilo pluk, v jehož čele stál vojenský velitel. Počty byly však jen přibližné, protože velitelé museli brát ohled na členění podle klanů a kmenů. Údajně své vojáky počítali pomocí ovčích bobků. Šelun zavedl přísná pravidla pro chování v bitvě, jakož i drastické tresty za jejich nedodržení. Brzy ovládl ohromné území, které sahalo od horního Amuru na severu po Gobi na jihu a od Tarimské pánve na západě po hranice Koreje na východě. V té době už byly součástí khaganátu i populace indoíránského či smíšeného původu, které známe z pravěkých nálezů v dnešním Sin-ťiangu. Titul khagana se nadále dědil výhradně v rodu Judžiulü, zpravidla z otce na syna, jen výjimečně na další nejbližší příbuzné.

Království Tuoba na jižní straně Velké zdi však rovněž nelenilo. Ovládlo ostatní barbarské státy v severní Číně a založilo císařskou dynastii Wei. Takto posíleno zaútočilo na Žoužany a v roce 430, za khagana Judžiulü Datana, je přinutilo ustoupit na západ, směrem k jižní Sibiři a Střední Asii. Khaganát však krizi překonal, navázal přátelské kontakty s mocnou říší Hefthalitů v dnešním severním Afghanistánu a získal přístup k Sogdianě, což byla v podstatě gilda obchodních měst ovládajících celý provoz na Hedvábné stezce. Říše nabyla takových rozměrů, že byla rozdělena mezi dva spoluvládce na část východní a západní. Vládce východní části měl vyšší postavení a jen on měl nárok na titul khagana. Expanze Žoužanů se odrazila i v Evropě: v roce 463 kronikář Priskos hlásí, že odkudsi z dnešního Kazachstánu přišly do krajin severně od Kavkazu nové kmeny nomádů: Šaragurové, Ogurové a Onogurové, kteří jsou tlačeni na západ hunskými Sabiry a ti zase ustupují před středoasijskými Avary. Je to první evropská zmínka o Avarech.

Mezi hanlivým prskáním čínské kroniky Wei-šu („khagan, ten zloděj“) lze vyčíst, že ve skutečnosti začalo císařství khaganát respektovat a časem s ním jednalo jako rovné s rovným. Obě strany si vyměňovaly honosné dary, z čínské strany ovšem větší, neboť šlo o maskovaný tribut. Docházelo k politickým sňatkům, a to nejen mezi vládci, ale i dalšími hodnostáři. V roce 1979 byla objevena hrobka princezny Lin-che, vnučky žoužanského khagana Judžiulü Anakueje, zvané „princezna Žužu“, provdané za císaře Wu-čenga. V hrobce ji doprovázela družina tisícovky keramických sošek, sice méně impozantní než slavná Terakotová armáda, ale přesto umožňující nám představit si, jak asi Žoužani vypadali. Otec princezny Žužu byl zase ženatý s čínskou princeznou Lan-ling. Politické sňatky byly uzavírány i s Hefthality. Žoužani se postupně civilizovali, přejímali čínskou vzdělanost, jejich poslední velký khagan Judžiulü Anakuej dokonce činil pokusy o urbanizaci – založil prý město jménem Mumočeng obehnané dvojitou hradbou. Snad plánoval i přechod na kombinaci pastevectví s usedlým zemědělstvím, protože v roce 522 požádal čínského císaře o zásilku 10 000 pytlů prosa k setí. Ve stepi však vypukl hlad, Žoužani všechno proso snědli a nevyseli nic.

Vzestup žoužanského khaganátu ale v sobě skrýval i zárodek zkázy. V roce 439 požádal o azyl turecký klan Ašina, který prchal před čínskými vojsky. Podle legendy Ašinovci byli potomky osiřelého chlapce, kterého se ujala vlčice. Když dospěl, zplodil s vlčicí deset synů, z nichž nejstarší se jmenoval Ašina a stal se vůdcem klanu. Žoužani přestěhovali Ašinovce na jižní Altaj, kde byla velká ložiska železné rudy. Přikázali jim tavit železo a kovat zbraně pro celou armádu. Turci se však naučili zbraně nejen vyrábět, nýbrž i brilantně ovládat a brzy se stali neocenitelnou součástí žoužanského vojska. Do boje nosili prapor s vyobrazením vlčí hlavy. Když v roce 546 jejich vrchní velitel Bumin rozdrtil povstání odbojných Ujgurů, považoval se za natolik zasloužilého, že požádal khagana Anakueje o ruku jeho dcery. Odpověď rozlíceného khagana se dochovala: „Jak se opovažuješ, ty, sprostý kovář, můj otrok, vznést takovou žádost?“ Těžce uražený Bumin se vrátil ke svému vojsku, shromáždil kolem sebe všechny další nespokojené turkické kmeny a navázal spojenectví s Čínou. V roce 552 drtivým útokem smetl Anakueje a sám se prohlásil khaganem. Anakuej spáchal sebevraždu a zbytek jeho rodiny spolu s přívrženci se snažil najít azyl v Číně. Po Anakuejovi se ještě několik loutkových khaganů z rodu Judžiulü snažilo obnovit svou vládu pod čínským protektorátem, byli ale brzy zavražděni. Anakuejův bratranec Polüomen, vladař západní části khaganátu, uprchl k Hefthalitům, se kterými ho spojovaly příbuzenské svazky, ale i tam byl dostižen a zabit. Bumin khagan byl v tomto velice důsledný. V roce 555 požádal Čínu o vydání zbytků rodu Judžiulü a jejich doprovodu v počtu 3000 lidí. Všechny dospělé nechal popravit, nezletilé děti prodal do otroctví. Zkáze unikla zřejmě jen ta část Žoužanů, která svůj původ spojovala s někdejším khaganem Datanem. Uprchli na sever, kde se jejich jméno změnilo na „Tantan“ a později na „Tatar“. 

Prostí vojáci žoužanského khaganátu (což, jak jsme již uvedli, byli všichni svobodní muži) byli zařazeni do turecké armády. Jejich noví páni si nyní začali říkat Göktürk, Modří či Nebeští Turci. „Gök“ či správněji „kök“ je totiž označení pro blankytně modrou barvu, takovou, jaká se nachází na vlajce Kazachstánu, Ukrajiny a Krymských Tatarů. Göturkský khaganát rázem ovládl obrovské území dřívější žoužanské říše a stejně jako ona byl rozdělen na část východní a západní. Západní khaganát dostal do správy Buminův mladší bratr Istemi. Ten se spolčil se sásánovskou Persií, aby v roce 557 dobyl říši Hefthalitů, získal přístup do Sogdiany a ovládl Hedvábnou stezku. Zaneprázdnění Gökturků ve válce s Hefthality však využila část žoužanských oddílů, aby se odtrhla a rychlým pochodem vydala na západ. Podle informací, které později dostal byzantský vyslanec, šlo o 20 000 mužů, což odpovídá dvěma tümenům čili divizím o 10 000 mužů. Pozoruhodně to odpovídá dalšímu často citovanému tvrzení, že tito „falešní Avaři“ byli ve skutečnosti kmeny Var a Chunni, které se tak nazývaly „podle svých praotců“. Dá se to chápat také tak, že oběma tümenům veleli příslušníci žoužanských aristokratických rodů, kteří dezertovali i se svými rodinami, neboť podle genetického šetření do Pannonie přišly s žoužanskými muži i jejich ženy. Ani jeden z uprchlých Avarů však zřejmě nepocházel z královského rodu Judžiulü, o to se už Bumin postaral. Bumin sám získal titul khagana právem vítěze, což bylo zcela legální, neboť to znamenalo, že Mandát Nebes nyní přešel na rod Ašina. Když se však za khagana prohlásil avarský vůdce Bajan, o jehož původu nevíme vůbec nic, považovali ho Turci celkem oprávněně za samozvance a podvodníka.

Žoužané sami nám nezanechali žádné obrázky, ze kterých bychom mohli poznat, jak vypadaly jejich jurty, oděv a účes. Máme však rytiny a reliéfy Göktürků z druhé poloviny 6. století, tedy z doby těsně poté, co se vymanili ze sto let trvající žoužanské nadvlády. Z rozluštěných nápisů na kamenných stélách z Khüis Tolgoj a Bugutu vyplývá, že v nejranější fázi Gökturkského khaganátu byla „úředním jazykem“ žoužanština a že Turci převzali i žoužanské tituly a dekadickou organizaci armády. Nikoli naopak, jak se až dosud předpokládalo. Můžeme se proto domnívat, že jejich obrazy nám poskytují vhled i do života Žoužanů.

Odkazy:

1. Bitva Žoužanů s Číňany v disneyovském filmu Mulan. 4:15 min, anglicky bez titulků. (Ti džigitové v turbanech mají být asi Hefthaliti.)
2. Žoužani používali v boji i magii. Ve filmu Mulan vystupuje žoužanská čarodějnice s čínským jménem Sian-lang. Sestřih klipů, 3:00, střídavě polsky a anglicky, bez titulků.
3. Árie „Principessa Lou-ling“ z opery Turandot. 4:31, italsky bez titulků. Zjevně inspirováno osudem čínské princezny Lan-ling, provdané za „barbara“.

(mas)

< Předchozí | Následující >