Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (3). Lvov a Kyjev v krátkém českém filmu z r. 1967

V tomto a několika dalších pokračováních cyklu půjde o rok předcházející tomu osmašedesátému. Ostatně jsme také předchozí, obsahově blízký cyklus začínali před lety příspěvky o roce 1967. Byl důležitý: důkladně připravil půdu pro památné Pražské jaro, nikoli to hudební, ale opravdu celospolečenské i celonárodní.

V r. 2017 jsme začínali historicko-pamětnický cyklus zmínkou o známém sjezdu československých spisovatelů, jehož delegáty byli také vcelku málo viditelní účastníci ukrajinské národnosti, tvořící na Slovensku. Sjezd skončil 29. července 1967 a brzy nato začala velká společenská akce, která měla posílit československo-sovětské vztahy a sblížit mladé lidi z obou zemí. Novou, méně formální podobou sbližování měl být Festival přátelství československé a sovětské mládeže.

Tato akce se uskutečnila ve Lvově na počátku letního období, ve dnech 4. – 9. července, a zakončena byla hned dvoudenním setkáním v ukrajinské metropoli. Český tisk věnoval festivalu značnou pozornost, nepochybně i proto, že Československo poslalo na akci téměř tisíc účastníků. Byli mezi nimi novináři a také filmaři, kteří podali svědectví o této téměř megalomanské akci. O festivalu napíšeme více v příštím pokračování. Dnes nás zajímá pouze zcela zapomenutý dokumentární film o něm nazvaný „Vlak zvědavých očí“.

Příprava tohoto snímku, který si objednal Ústřední výbor Československého svazu mládeže u Krátkého filmu Praha, si vyžádala několik měsíců. Jeho promítání bylo povoleno 29. 11. 1967 a programový týdeník Filmový přehled o něm informoval v prvním čísle z r. 1968. Je ovšem otázkou, kolik lidí ho vlastně vidělo a jak zapadl do atmosféry, která se od počátku roku rychle uvolňovala. Projevilo se to tehdy mimo jiné v různých rovinách československo-sovětských vztahů.

Režie filmu se ujal za asistence kameramana Josefa Pivničky Otakar Skalski, tvůrce zapomenutého hraného filmu „Kočky neberem“ z téhož roku 1967. Byl mj. tvůrcem dvou starších krátkých snímků s charakteristickými názvy „Vítali jsme Gagarina“ (1961, 20 minut) a „Vítejte, soudruhu Chruščove“ (1964, 24 minut). V tomto filmu byla zachycena návštěva nejvyššího sovětského hodnostáře v Československu dva měsíce předtím, než byl sesazen Brežněvovou skupinou, a film o něm se tak dostal jaksi mimo čas a prostor. Takový byl také osud krátkého filmu, který nás zde zajímá. Nepomohlo ani to, že komentář k němu zajistila tehdy populární herecká dvojice Darek Vostřel – Jiří Šašek z pražského divadla Rokoko.

Také za jejich pomoci měla být ve „Vlaku zvědavých očí“ popularizována přístupnější a méně oficiální podoba pěstování československo-sovětského přátelství, které byl dán prostor v raně letním Lvově. V Národním filmovém archivu zajistili digitalizaci tohoto krátkého obrazového svědectví trvajícího necelých dvanáct minut, kde vidíme záběry ze tří ukrajinských lokalit.

Nejprve je to pohraniční Čop, kam přijel vlak plný zmíněných zvědavých očí i potřebného příslušenství k nim. Na první záběry zachycující příjezd vlaku z Československa navazuje zcela nezbytné vítání chlebem a solí. To je jediný okamžik, kdy vidíme na scéně oba československé mládežnické „papaláše“, Čecha Miroslava Zavadila a Slováka Roberta Harenčára. Jejich společný svaz mládeže se do roka a do dne rozsypal „v prach a popel“…

Kamera zachytila nástup hostů festivalu do přistavených autobusů a několik momentek ze silnice kdesi v Karpatech, kudy vedla cesta autobusové kolony do západoukrajinského Lvova. Záběry z tohoto města tvoří jádro filmu (téměř dvě třetiny délky) a jsou nejpestřejší a nejzajímavější. Nejprve je ukázán pohled z lvovského zámeckého vrchu (Vysokyj zamok) na centrum města – naznačena je analogie s výhledem z Petřína na Prahu i určitá podobnost obou měst. V komentáři k následujícím momentkám ze lvovských ulic je Lvov ve srovnání s Prahou pochválen za automaty se sodovou vodou i volný prodej knih a květin na ulicích.

Poté kameraman zachytil vítání hostů sovětskými vojáky z místní tankové divize – komentátoři si vzpomněli na jejich otce, kteří osvobodili Prahu v květnu 1945. Československé dívky jsou pak zachyceny, jak tančí v rámci družení s vojáky ne zcela socialistický, ale tehdy moderní letkis.

Můžeme sledovat pochod svazáků ulicemi lvovského centra doplněný specifickým „spartakiádně – akrobatickým“ programem, návštěvu lvovského kombinátu na výrobu chemických vláken, volejbalový zápas juniorek obou zemí pod širým nebem a pak pro změnu prodej na Halyckém kolhospním (kolchozním) rynku – přímá forma nabídky výrobků je v komentáři značně oceněna. Film dále sleduje módní přehlídku domácích i československých modelů a nezapomene ani na taneční kurs organizovaný profesionálem z Prahy za doprovodu mohutného magnetofonu. Jak praví komentář, jednalo se o tance, „z nichž některé ještě do Lvova nedorazily“.

Závěrečné pasáže natočené ve Lvově přivedly před kameru představitele tamní mladé kultury, zprvu výtvarníky. Na pozadí záběrů z nové kavárny pro mládež byli představeni Ljubomyr Medviď a Andrij Bokotej. Několik záběrů zachytilo Bokotejův ateliér a některé jeho i dnes zajímavě působící keramické práce. Dozvídáme se, že nové nekonvenční umění má v sovětských podmínkách cestu neprošlapanou a obtížnou. Oba umělci, Bokotej i Medviď, se nicméně stali v nezávislé Ukrajině profesory vysokých výtvarných škol právě ve Lvově.

V závěru lvovské části filmu na chvilku zahlédneme i básníky Mykolu Petrenka a podstatně mladšího Romana Lubkivského. Ten podepisuje československé zájemkyni čerstvě vydanou sbírku „Hromove derevo“ a ještě nemůže tušit, že o čtvrtstoletí později se stane velvyslancem Ukrajiny v Praze.

Na představení Kyjeva zbyly ve filmu pouhé čtyři minuty. Ukrajinské hlavní město bylo proto předvedeno značně útržkovitě a poměrně neosobně. Zachycen je pomník hetmana Bohdana Chmelnyckého a areál kyjevské Sofie a pak následují zcela neorganicky záběry z kladení věnce k Leninovu pomníku na Chreščatyku – dnes už z něj zbyl jen podstavec. Systémem „letem světem“ jsou předvedeny kyjevské novostavby včetně „metromostu“ a jednoho z uličních podchodů (v Praze vznikl první podobný až krátce nato), pozornost je věnována nabitým plážím u Dněpru a poté vyjížďce československých delegátů po Dněpru a tzv. Kyjevském moři.

Poslední sekvence filmu zachycují nesympaticky působící pochodňový průvod. Za zvuků dobové optimistické písně se pak dovídáme díky Darku Vostřelovi, že „v tak velké zemi je všechno veliké“, mimo všeho jiného také úrody i neúrody a úspěchy i neúspěchy, nicméně všechno velké a gigantické dělají obyčejní lidé. Festival mládeže se prý zasloužil o jejich sblížení. Ve skutečnosti bylo všechno podstatně složitější, jak naznačily i reportáže tehdejšího tisku a jiná svědectví…

Film se pokusil o neformální přístup k tématu, chtěl ukázat sovětskou a ukrajinskou skutečnost zajímavým způsobem. Je zajímavé, že v něm nevidíme sovětské komsomolce nebo jejich vedoucí představitele, ač byli rovnocennými účastníky lvovského festivalu. Nebylo využito ani návštěvy Jurije Gagarina a Valentiny Těreškovové na festivalu či jeho bombastického zahájení na místním stadiónu. Všechna pozornost je oproti tomu zaměřena na československé účastníky, ale vystupují tam i místní obyvatelé, s nimiž navázali hosté z Československa nakrátko kontakt.

Zároveň však nebylo možno se vyhnout při výběru snímků a komentáři určitým klišé a frázím, jejichž platnost či smysluplnost prověřily následující měsíce roku 1968 a zejména srpnová intervence. Kdybychom ale měli možnost shlédnout pro srovnání ukrajinský krátký dokumentární snímek „I brat iz bratom obňalysja“ z r. 1968 režisérky Samofalové, byl by náš dojem diametrálně odlišný. Technický scénář tohoto snímku prozrazuje mnohonásobně větší míru oficiality, falešného patosu a vyprázdněného slovního mlácení slámy, uplatněného v komentáři. Z tohoto hlediska je „Vlak zvědavých očí“ zajímavým a svobodnějším pokusem o zachycení téže události. Něco z atmosféry československých „zlatých šedesátých“ a nadcházejícího Pražského jara v něm zůstalo zachováno.

(boz)