Ukrajinský veršovaný román o Žižkovi a jeho době

V říjnu letošního roku se v České republice hodně psalo i mluvilo o slavném husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Příležitost k tomu poskytlo šestisté výročí jeho úmrtí. Zatímco Mistr Jan Hus zaujal v ukrajinské literární tradici díky Tarasu Ševčenkovi a jeho poémě „Kacíř“ značně významné místo, Žižka je v závěru skladby jen krátce zmíněn. Tento námět ani v pozdějším období téměř nikdo nerozvíjel.

Ukrajinská literatura a dějepisectví neměly za sovětských časů příliš velkou možnost ani schopnost sledovat a zpracovávat dějiny jiných zemí a národů. V případě Žižky přinesl určitou změnu teprve román ve verších „Slovjanskyj ostriv“ (Slovanský ostrov) Leonida Horlače, poprvé vydaný v Kyjevě v roce 1986. Jeho autor, v zahraničí nepříliš známý, se narodil v r. 1941 ve vsi na severovýchodě Ukrajiny, v Černihovské oblasti. Jmenoval se vlastně Kovalenko, ale přijal literární jméno na základě matčina příjmení.

Literární zájmy přitáhly Kovalenka-Horlače poměrně brzy do Kyjeva. Neměl nejhorší pozici: pracoval v aparátu Svazu spisovatelů Ukrajiny. Disidentem Horlač jistě nebyl a psal i věci ve své době žádané a takřka objednávané, např. o stavbě železniční Bajkalsko-amurské magistrály. V mezích možností byl přitom jistě ukrajinským vlastencem, ale výrazněji se v tomto smyslu mohl projevit až po rozpadu SSSR. Takových případů bylo samozřejmě více.

První básnickou sbírku vydal Horlač v r. 1965 a do dnešního dne jich má na kontě asi padesát. Každého nejspíš napadne, zda nejde o „nadprodukci“, nicméně za jednu ze svých knih získal v r. 2013 státní, tzv. Ševčenkovu cenu.  Zajímavé a zvláštní místo zaujímá v autorově tvorbě pět románů ve verších – žánr, který je u nás už dávno považován za archaický.

Tyto Horlačovy knihy vesměs zpracovaly témata ze starších ukrajinských dějin. Rozšíření zájmu o ně a historického povědomí byly na sovětské Ukrajině potřebnou věcí a známá opoziční básnířka, Lina Kostenko, vydala v 80. letech dvě takováto díla z vrcholné doby ukrajinských kozáckých dějin. Pro Horlače mohl být tento počin inspirací. První svůj pokus o román ve verších vydal v r. 1982, tehdy se inspiroval obdobím tzv. Kyjevské Rusi. O čtyři roky později přišlo na řadu téma z počátku 15. století, „náš“ Slovanský ostrov, a později dospěl Horlač až k zobrazení kozácké doby za hetmana Ivana Mazepy.

Důležité je to, že „Slovanský ostrov“ pojednává více o českých než ukrajinských dějinách, i když zvolené téma nakrátko dějiny obou zemí trochu propojilo. Zaujme už jméno knihy, které vychází ze jména jednoho z pražských ostrovů (jinak zvaného Žofín). Ostrov sice v 15. století žádné z těchto jmen nenesl, Horlačem zvolený název v sobě však nesl jakousi přidanou hodnotu. Ostrov je do začátku i konce děje zapojen a autor zároveň vnímá středověké Čechy jako svého druhu slovanský ostrov, odolávající náporu německé expanze a římského katolicismu. Je to pojetí zastaralé, silně zjednodušující a použité jaksi à la thèse.

Nevíme, kdy a jak se Horlač rozhodl pro zpracování nesnadného tématu z českých dějin let 1414–1424. Snad tu byla snaha navázat po 140 letech na Ševčenkova „Jeretyka“ šíře založeným textem a vytvořit jeho pokračování. Motivací byl ale nesporně také autorův původ z toho ukrajinského regionu, ve kterém se narodil jeden ze tří hrdinů jeho knihy. Vedle Hus a Žižky vstupuje do děje jejich mladší vrstevník, polsko-litevský kníže územně ukrajinského původu Zikmund Korybutovič (cca 1395–1435).

Nevíme, jak si Horlač postupně zjednal informace o popisované době, asi se přitom neobešel bez ruské odborné literatury o husitství. Základní autorovu představu rozšířil v polovině osmdesátých let jeho pobyt v Praze, kde byl svěřen do péče tehdy už známému historikovi Petru Čornejovi. Ten se snažil uvést hosta z Ukrajiny do českých středověkých reálií, ale evidentně to nebylo nijak snadným úkolem. Kniha z toho všeho nakonec vzešla: je menšího formátu a čítá více než 230 stran, vydána byla na kvalitním papíře a opatřena deseti ilustracemi Jurije Bondarenka. Z odborného hlediska ji zaštítil doslov jednoho z ukrajinských historiků, kteří poněkud hlouběji nahlédli do evropských dějin, Dmytra Nalyvajka.

Autor začíná svůj román dosti podrobným popisem Husovy cesty do Kostnice a dovádí popis jeho osudu až do tragického konce na hranici nedaleko Rýna. Většina textu je však věnována až první polovině dalšího desetiletí, kdy se Jan Žižka snažil po několik let bránit Husův odkaz. Na scénu vstupuje až skoro v polovině knihy na turnajovém zápasu pořádaném „císařem“ Václavem, kde sráží ze sedla k nelibosti královny zpupného německého šlechtice. Pak v opuštěném pražském domě vzpomíná se smutkem na zesnulou choť Kateřinu a nečekaně se dovídá o uskutečnění novoměstské defenestrace.

V dalším obraze jsme svědky odchodu Žižky a jeho husitských sympatizantů a bojovníků z Plzně přes Sudoměř na vznikající Tábor – tamnímu prostředí je věnována krátká epizoda. Podstatnější část děje vyplňuje dění v Praze kolem bitvy na Vítkově v r. 1420, které zná laik hlavně z Jiráskova románu „Proti všem“. Na Vítkově Žižku zachraňuje husitská bojovnice jménem Olha, jejíž lásku sice Žižka odmítá, ona však přesto zůstává po jeho boku.

Nehledě na vítkovské vítězství si Žižka uvědomuje, že „všichni jsou proti nám“ a začíná rozvíjet sen o žádoucí či přímo nezbytné pomoci z východu. Tato představa se už předtím objevuje v Husových myšlenkách díky výpravě Mistra Jeronýma Pražského do východní Evropy. Takovéto pomoci se Žižka dočká až v poslední čtvrtině knihy. V ní si autor zprvu našel místo na popis míst u řeky Desny, ke kterým má evidentní vztah. Zde dodnes leží i město Novhorod-Siverskyj, kde se podle Horlačovy představy tehdy zdržoval Korybutovič a odkud se prý vydal přes Krakov a Těšín na dlouhou cestu do Čech.

Horlač jen stručně charakterizoval první působení Korybuta v Čechách, kde si v letech 1422–1423 udržoval postavení zemského správce, byl však ze země odvolán polským králem Vladislavem, svým strýcem. Více pozornosti je věnováno začátku druhého Korybutova pobytu (1424). Horlač popisuje jeho příchod do Žižkova tábora, kde se zanedlouho stává svědkem atentátu na Žižku, který se pokusil uskutečnit zrádný Pražan, obětí se ale stane už zmíněná Olha.

Korybut se pak setkává se Žižkou ještě jednou, v r. 1424, a snaží se ho odradit od útoku na Prahu, což se nakonec podaří. Místo na Prahu táhnou oba s husitským vojskem na Moravu a zdrží se náročným dobýváním Přibyslavi – stejně jako mnoho jiných epizod je i tato velmi vzdálená tehdejší realitě. Popsána je poté Žižkova smrt, které je Korybut také přítomen. Zde text veršovaného románu končí a zbývá už místo jen na mystický epilog. Duše Žižky a Zikmunda Korybutoviče se objevují na Slovanském ostrově uprostřed Vltavy, kde se setkávají s duší Husovou a společně docházejí posmrtného klidu.

Jak je patrné, jde o dílo emotivně romantické, nezbavené určité míry zajímavosti z hlediska básnické techniky i autorova místy zajímavého slovníku. Historická koncepce díla je však velmi pochybná – slovanské bratrství, jak si je autor představuje, v 15. století neexistovalo a vstup Zikmunda Korybutoviče do českých dějin musí důkladně a bez básnické licence dále zkoumat historici. Hodně o tomto knížeti z Ukrajiny vypovídá nedávno vydaná, rozsahem imponující monografie o Janu Žižkovi sepsaná výše zmíněným Petrem Čornejem.

Veršovaný román Leonida Horlače zůstane zajímavou epizodou česko-ukrajinských literárních vztahů, přes všechno autorovo úsilí je to však dílo vedoucí do slepé uličky a v jistém směru by mělo patřit dobou svého vzniku spíše do konce 19. století, do časů básníka Svatopluka Čecha a podobných tvůrců. Jak to bylo s představou Svatopluka Čecha, snícího o návaznosti ukrajinských kozáků na české husity, si tu zanedlouho povíme.

(boz)