Magie „rozhlasového hlasu“ v letošním Ukrajinském národním diktátu

Diktát národní jednoty je už tradiční celoukrajinskou akcí zaměřenou na to, aby si libovolný zájemce překontroloval znalost vlastního jazyka. Vzhledem k tomu, že v potlačování ukrajinštiny se po většinu dvacátého století vyznamenaly v podobné míře ruský carský, tak „internacionalistický“, ale neméně ruský režim komunistický, je každoroční organizování této akce nesporně velmi prospěšné.

Myšlenka na zorganizování akce se zrodila v Ukrajinském rozhlasu. Psaní diktátu lidmi všech věkových kategorií může probíhat v soukromí doma nebo ve studovnách knihoven i jinde. Poprvé se psaní diktátu uskutečnilo v květnu roku 2000, v dalších letech se však přesunulo na listopadový nebo říjnový termín.

Texty diktátu jsou objednávány u významných ukrajinských spisovatelů nebo jiných kulturních osobností a čtou je významní herci nebo recitátoři. Délka textu nemá překročit rozsah 100 až 120 slov. Jména osob, které napsaly diktát bezchybně, jsou čtena v prosinci v rozhlase a ve zvláštní relaci je upozorněno na největší „chytáky“, kterým se ne každý dokázal vyhnout.

Letošní diktát byl jubilejní, protože už pětadvacátý. Připadl do období, kdy se ukrajinský rozhlas chystá oslavit sté výročí své existence. Psaní zájemcům do jisté míry znesnadnilo vyhlášení leteckého poplachu ve většině ukrajinských oblastí, ani tato pro Ukrajince už běžná záležitost však úspěch akce neohrozila. Předpokládá se, že počet účastníků byl rekordní, podrobnosti ale zatím nejsou známy.

Tak jako v jiných letech se diktát psal i mimo Ukrajinu. Často se tak děje na diplomatických pracovištích, ale i v prostředí menšinových organizací. A letos diktát psali i ukrajinští vojáci, kteří od srpna kontrolují město Sudža s okolím v Kurské oblasti, tedy část území putinovského Ruska...

Text letošního diktátu, který byl odvysílán 25. října, připravila ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko, známá díky překladům svých knih také u nás. Zamyslela se nad magií hlasu, které k Ukrajincům přicházejí od podzimu r. 1924 po rozhlasových vlnách. První rozhlasové vysílání v ukrajinštině se totiž ozvalo z Charkova, který byl tehdy metropolí země, 16. listopadu 1924. Masové šíření rozhlasového vysílání bylo pro Ukrajinu charakteristické až v době těsně po druhé světové válce a obnovení komunistického režimu.

Dostupnost rozhlasového vysílání zajišťoval rozhlas po drátě, instalovaný postupně v bytech i na pracovištích. Tomuto komunikačnímu prostředku se dostalo laskavě ironického označení „brechunec“, tedy „malý lhář“ – slovo „lháříček“ v češtině postrádáme. Ani tuto skutečnost neopomněla Oksana Zabužko ve svém textu, který oslavuje někdejší význam „rozhlasového slova“, připomenout a vzpomněla si i na to, co znamenaly přenosy ze zápasů kdysi slavného fotbalového družstva, kyjevského Dynama.

Do vymezeného časového prostoru se spisovatelce nemohlo vejít vše, o čem by se dalo v souvislosti s ukrajinským rozhlasem mluvit. I tak mu ale Oksana Zabužko postavila menší pomník. Význam rozhlasu přitom v současných válečných podmínkách ještě vzrostl. Proto jsem považoval za vhodné přeložit text do češtiny, aby se s ním mohli seznámit také čeští zájemci o Ukrajinu.

(boz)

Zabužko Oksana

„Magie hlasu“

Na počátku byl „brechunec – malý lhář“. Jeho prostřednictvím začínal den: „cvak!“ – následovalo pronikavé burácení prvních taktů zhudebněné básně o řvoucím a sténajícím Dněpru. Pak už povinně bodrá slova „Hovoří Kyjev!“ naznačovala, že je třeba ze sebe shodit, ať chceš či nechceš, teplou přikrývku.

Děti se cítí dobře v houfu. Bylo příjemné si představovat, že ve stejnou chvíli se úplně stejně chystají po celé zemi do svých škol milióny dětí, zatímco jejich rodiče a blízké čeká odchod do práce, a že nás všechny spojuje hlas z rozhlasového přijímače.

Lidský hlas – to je skutečně magický fenomén. Dá se do něj zamilovat, aniž bychom viděli jeho nositele či nositelku. Na ukrajinských svatbách se dodnes tančí za zvuků písně v rytmu tanga „Oksano, Oksano, slyším Tvůj hlas – přinesl mi ho vítr z Ukrajiny.“ Nikdo si přitom neuvědomí, že se jedná o projev vyhnaneckého a gulagovského folklóru. Ona píseň oslovovala nikoli milovanou dívku, ale legendární zpěvačku Oksanu Petrusenko. Její zpěv se i v letech stalinismu dostával díky sovětskému-všesvazovému rozhlasu až do sibiřské pustiny.

V šedesátých až osmdesátých letech minulého století existovala jediná povolená forma vlastenectví – bylo to fandění kyjevskému fotbalovému Dynamu. Ukrajina byla tehdy zamilovaná do hlasů fotbalových komentátorů. Lidé je poznávali podle jediného vyřčeného slova a v modulaci jejich hlasů jako by nacházeli hlt svěžího vzduchu solidarity s „našimi“ i pobouření privilegii moskevských družstev, kterým nestydatě nadržovali rozhodčí při nejdůležitějších zápasech. Je až neuvěřitelné, jaké významové bohatství je schopen vyjadřovat lidský hlas pouhou intonací!

Televize postupně otupila schopnost našeho sluchu vnímat takovéto skutečnosti.

Ale přes všechny technologické změny Ukrajina zní už sto let na vlnách rozhlasového vysílání kolem planety Země vlastním hlasem. A tento náš hlas už nikdy nikdo nevypne a nepřehluší!