Z hlubin dávnověku (XXXVII): Expanze Slovanů – pohled lingvistů a genetiků

V minulém dílu jsme viděli, že archeologie vyvrátila původní představu, že liduprázdnou střední a východní Evropu zaplavila tsunami jednotného národa Slovanů. Doložila přejímání kulturních vzorců původním obyvatelstvem, nemůže však vysvětlit jazykový „shift“. S novými technologiemi bývají sice přejímány i výrazy s nimi spojené (jako dnes „počítačština“ a „manažerština“), nedochází však k úplnému přechodu na cizí jazyk. Tam se musely uplatnit tlaky jiné.

Florin Curta svého času formuloval teorii, že slovanština mohla vzniknout jako lingua franca v avarském khaganátu, jelikož Slované tvořili zdaleka největší část avarského vojska. Tuto teorii záhy napadli jak historici, tak lingvisté. Historici proto, že nevysvětluje rozšíření slovanštiny na sever od Karpat a Alp, do území, kam avarský khaganát nikdy nedosahoval. Lingvisté zase poukazovali na to, že jazyky typu lingua franca bývají po mluvnické stránce značně zjednodušené, kdežto slovanština i ve své rané formě vykazuje složitou a rozvinutou strukturu. Kromě toho jazyky typu lingua franca jsou většinou smíšené. Slovanština by tak musela obsahovat značné množství turkických či uralo-altajských výpůjček, což neobsahuje. Lingvisté však připouštějí, že slovanština mohla v avarském khaganátu sloužit jako společný komunikační jazyk, jelikož podle zpráv Byzantinců Slované tvořili zdaleka největší část avarského vojska. I v Římské říši bylo běžné, že obyvatel provincie ovládal vedle své mateřštiny také latinu.

Andzrej Pleszczyński se rozhodl podívat se na tento problém zeširoka. Začal tím, že z historických záznamů vzal uváděnou velikost invazních armád barbarů a porovnal je s odhadem počtu domácích románských obyvatel v příslušných provinciích. Visigóti v počtu 100 až 120 tisíc lidí (z toho 20 000 vojáků) obsadili Akvitánii a Hispánii s asi 10 milióny římského či romanizovaného obyvatelstva. Itálii s 10 až 12 milióny obyvatel obsadilo asi 150 tisíc Ostrogótů. Z uvedeného je zřejmé, že dobyvatelé rozhodně nepřečíslili domácí počtem, prosadili se díky své vojenské zdatnosti. Většina těchto invazí do velkých impérií (Řím, Čína) většinou končí tím, že cizinci se asimilují a z prestižních důvodů převezmou kulturu i jazyk vyspělejší říše. Barbaři totiž dokázali úspěšně válčit, ale neuměli úřadovat. Ponechali tudíž stávající byrokracii i úřední jazyk. Ostrogóti, Visigóti i Vandalové se snaživě romanizovali. Různé kmeny „severních barbarů“ opakovaně dobývaly severní Čínu (zpravidla se zarazily až o veletok Jang-c´-ťiang), ale jejich dynastie záhy přijaly čínská jména a časem došlo k úplné sinizaci. Mimochodem, jedním z těchto barbarských království byl stát Khitanů, po němž severní Čína dostala svůj název Kitaj (Cathay u Marca Pola).

Výjimku činí invaze Sasů do Británie a právě expanze Slovanů. V obou případech početně menší skupina příchozích prosadila svůj jazyk na úkor domácích. Co mají společného? Odchod římské okupační armády z romanizované Británie v 5. století n. l. svým způsobem připomínal stažení amerických vojsk z Afghánistánu. Zbylí Keltové se vrátili ke svým kmenovým tradicím spojeným se vzájemnou řevnivostí a v zemi zavládla anarchie. Příchozí Sasové na tom asi nebyli o moc líp, ale protože nenarazili na žádné stávající státní struktury, začali mezi domorodci zavádět svůj vlastní pořádek. K tomu patrně patřil i požadavek, aby podrobení komunikovali se svými novými pány jejich jazykem. Z ještě starší doby máme zprávy, že i Keltové si kdysi počínali podobným způsobem; existuje pověst, že když Britoni z Anglie dobyli dnešní Bretaň („Malou Británii“), pobili všechny muže a vzali si jejich ženy za manželky. Všem však vyřízli jazyk, aby se jejich synové učili mluvit pouze čistou ostrovní britonštinou, nikoliv kontinentální galštinou. 

Dalším faktorem je, že příchod Sasů do Británie neproběhl jako jednorázová invaze. Přicházeli postupně po delší časové období, zpočátku jako čistě mužské vojenské družiny, později ale jako celé rodiny či klany. Stejným způsobem se šířili i Slované. Pleszczyński upozornil na genetické studie, které ukazují, že od doby rozsáhlé imigrace Indoevropanů na začátku doby bronzové zůstává genetické složení evropského obyvatelstva z globálního pohledu v podstatě stále stejné. Jsou však jisté rozdíly v rozložení genetických variet v mateřské linii (mitochondriální DNA) a v otcovské linii (chromozom Y). Zatímco variety ženské linie jsou po Evropě celkem rovnoměrně rozloženy, u mužské linie se místy nacházejí regionální clustery určitých variet, pocházejících někdy i z velké vzdálenosti. Např. dva slovanští muži, z nichž jeden je ze střední a druhý z východní Evropy, si mohou být geneticky stejně blízcí, jako dva Irové nebo dva muži z frankofonní části Švýcarska. To ukazuje na příchod mužských družin, které ovládly místní obyvatelstvo; víme totiž, že pod vlivem Avarů se již tak dost bojovní Slované militarizovali a vedle rodového zřízení u nich začalo vznikat i to, čemu Marx říkal „vojenská demokracie“.

Ještě komplexněji pojal problém finský lingvista Jouko Lindstedt. Především poukázal na to, že tak, jako nemůžeme Slovany považovat za jednotný celek, nemůžeme předpokládat jednotný model šíření jejich jazyka. Na území dnešní Ukrajiny, Malopolska a Moldavska šlo skutečně o migraci – o postupné přesuny malých rodových skupin na kratší vzdálenosti. Avaři mohli přispět k šíření slovanštiny na území svého khaganátu, t. j. v Podunají a na Balkáně. Genetické složení obyvatelstva Čech ukazuje, že původní keltsko-germánská populace byla poslovanštěna. Naproti tomu na území dnešního Polska západně od Odry šlo o čistou migraci – tyto oblasti byly opravdu vylidněné; také jedině zde odpovídá genetická hranice mezi Keltogermány a Slovany hranici jazykové. Pokud se původně malá populace mluvčích určitého jazyka poměrně rychle rozptýlí po velké neosídlené ploše, může její jazyk dosáhnout velkého geografického rozšíření dříve, než se stačí rozdělit na výrazně odlišné dialekty. Lindstedt uvádí jako příklad rozšíření jednotného dialektu ruštiny z moskevské oblasti až k Uralu a Severnímu ledovému oceánu v průběhu 15. – 16. století. Jiný příklad si můžeme vzít z Nansenovy knihy Život Eskymáků: vzhledem k drsným podmínkám bylo jejich osídlení velmi řídké a během asi dvou set let dosáhlo od Aljašky do východního Grónska. Člověk, který se naučil inuitštině v Grónsku, tvrdí z vlastní zkušenosti Nansen, se bez obtíží domluví na Aljašce.

Do oblastí osídlených původně Balty a Ugrofiny pronikala slovanština později, a to hlavně v souvislosti s christianizací a zavedením písma. Zápisy na březové kůře nalezené v Novgorodě ukazují, že glagolicí nebyly psány jen náboženské traktáty, ale např. i kupní či nájemní smlouvy. Nejstarší novgorodský dialekt slovanštiny je také silně ovlivněn ugrofinskými prvky. Mimochodem, etnonymum „Rus“ dnes lingvisté odvozují od ugrofinského ruotsi = veslaři, švédští vikingové.

Avaři tedy ani nepřivedli Slovany do Evropy (samostatné slovanské nájezdy začaly třicet let před tím, než se Avaři vůbec objevili u hranic Římské říše), ani se nezasloužili o univerzální rozšíření jejich jazyka. Zasloužili se však o něco jiného: urychlili sociopolitický vývoj slovanské společnosti. Proto historii jejich „stínového impéria“ věnujeme příští kapitolu.

Odkazy:

1. The history of Balto-Slavic languages. Animace ukazující vývoj a šíření baltských a slovanských jazyků. 2:01
2. Proto-Slavic and Old Church Slavonic. Porovnání rekonstruované praslovanštiny a církevní staroslověnštiny. 1:51
3. The migration of Slavs. Reklama na pivo. 1:30
4. Die Slawen, unsere geheimnisvollen Vorfahren. Dokudrama německé televize o příchodu a dějinách Polabských Slovanů.1:28:38, německy, s anglickými titulky. V nastavení Youtube lze zvolit automatický překlad do češtiny. Je celkem velmi dobrý.

(mas)

< Předchozí | Následující >