Slobidská Ukrajina – dnes pohraničí ruské Kurské oblasti

Ukrajinský nápor na část pohraničního území Kurské oblasti se stal překvapením pro všechny, kdo sledují vývoj rusko-ukrajinské války. Dřívější pokusy ruských protiputinovských dobrovolníků proniknout do ruského pohraničí nebyly zdaleka tak úspěšné. Ukrajinské tažení do kurského regionu (ukrajinsky bývá nazýván Kurščyna), vstoupí 20. srpna do třetího týdne. Nás může zajímat také jeho historický kontext.

Velká část rusko-ukrajinského pohraničí, smluvně upravovaného od roku 1918 po dalších téměř deset let, byla po dlouhou dobu jakousi zemí nikoho. Ještě na přelomu 16. a 17. století se jednalo o slabě osídlený a hospodářsky nevýznamný region, který často trpěl tatarskými nájezdy. Centrum moskevského a tím spíše polského státu bylo příliš vzdálené a nedokázalo situaci v tomto tehdy ještě bezejmenném regionu kontrolovat.

Situace se změnila po vzniku kozáckého neboli hetmanského státu v severovýchodní části Ukrajiny v r. 1648. Tento útvar vedený hetmanem Bohdanem Chmelnyckým sice přijal na počátku r. 1654 určitou formu ruského protektorátu, uchoval si však po celé další století značnou míru autonomie, zejména v právním životě i v podobě své správní struktury, právního, ale i osvětového systému. V souvislosti s touto Hetmanščynou se mluví o typu tzv. vojenské demokracie – už proto, že se kozácký stát dělil z administrativního hlediska na pluky a sotně (setniny), které byly organizovány kolem výraznějších městských lokalit. Právě tato forma raně novověké ukrajinské státnosti přispěla ke vzniku a podobě tzv. Slobožanščyny neboli Slobidské Ukrajiny.

Ukrajinsko-český slovník překládá slovo „sloboda“ termíny lhota nebo osada, zároveň však může znamenat výsadu. Bývaly jím označovány nově vznikající obce na území, které dnes leží na ukrajinsko-ruském pomezí, opatřené samosprávou a dočasnými úlevami. Vznik této podoby osídlení lze sledovat po polovině 17. století, kdy na tato území směřoval proud nových kolonistů z různých částí už dříve osídleného, etnicky ukrajinského území. To se tímto způsobem jako by posouvalo směrem na východ. Vznikly zde různě velké osady, většinou vesnické, některé však nabývaly charakteru městeček nebo měst. Jako příklad mohou sloužit dnešní velkoměsta a zároveň centra dvou východoukrajinských oblastí – Sumy a Charkov. Pohyb kolonistů však směřoval dále na východ a nejdále se vklínil do dnešního ruského území u města Ostrohozk v dnešní Voroněžské oblasti.

Slobidská Ukrajina zaujímala území kolem severní části dnešní ukrajinsko-ruské hranice a koncem 17. století měla snad 120 000 obyvatel, tento počet však rychle rostl. Zároveň se zalidňovala část tohoto území kolonisty ruskými, kteří sem přicházeli z opačného zeměpisného směru a zakládali své osady, často v nejbližším sousedství s územím Slobožanščyny.

Nejednalo se o státní útvar, ale o region s určitými prvky autonomie. Byl podřízen moskevskému carství (které se až od této doby začalo označovat jako Rusko) více než hetmanský stát na severovýchodě Ukrajiny. V praxi to znamenalo řadu specifik včetně už zmíněného rozčlenění na pluky a setniny. Pluků bylo pět (ostrohožský, sumský, ochtyrský a charkovský), všechny kromě prvního zmíněného měly sídlo na dnešním východoukrajinském území. Setnin vzniklo postupně více než devadesát.

Vyšší míra centralizace tohoto území, která by dotvořila jeho autonomii, však nevznikla. Neexistoval zde úřad hetmana a místní plukovníci a setníci byli zodpovědní ruským gubernátorům a jejich prostřednictvím carovi. O toto území se sice zajímal kozácký hetman Ivan Mazepa, ale nepodařilo se mu zde zlomit mocenský monopol cara Petra I., kterému nakonec podlehl v osudové srážce u Poltavy v r. 1709.

K zvláštnostem Slobidské Ukrajiny, které ji přibližovaly poměrům v hetmanátu a Kyjevě, patřilo i rozšíření tzv. kozáckého baroka na toto území – dodnes je dokumentováno velkými chrámy v Charkově a Sumách. V Charkově rovněž existovala vysoká škola označovaná jako kolegium. Ve stěnách této školy, jakési „mladší sestry“ tzv. Kyjevsko-Mohyljanské akademie, vyučoval mimo jiné slavný filosof a básník Hryhorij Skovoroda.

Ani nedovršená autonomie Slobidské Ukrajiny se nemohla nadlouho sžít se samoděržavným systémem vládnoucím v Rusku. Přetrvala do šedesátých let 18. století, kdy byl změněn a poruštěn správní charakter regionu i podoba vojenských jednotek, které zde byly vytvářeny. Na více než půl století byla vytvořena Slobidsko-ukrajinská gubernie s centrem v Charkově. Právě tam vznikla počátkem 19. století universita, jejíž existence přispěla nemalou měrou k vzniku jazykově ukrajinských literárních snah. Až v roce 1835 byl tento útvar rozdělen na tři gubernie – charkovskou, kurskou a voroněžskou. Vytvořil se tím předpoklad pro budoucí rozdělení Slobožanščyny mezi Ukrajinu a Rusko.

Snad tento výklad naznačil, že vývoj na územích, která dnes tvoří severní část rusko-ukrajinského pohraničí, byl od raného novověku poměrně složitý a nejednoznačný. Jak to vše ale souvisí se současnými operacemi ukrajinské armády na jihu Kurské oblasti? Bezprostřední a vědomá souvislost tu nejspíš není. Část Ukrajinců si však dodnes zachovala povědomí o tom, že ukrajinské jazykové území, samozřejmě v dialektové podobě, zasahovalo až do Kurské oblasti i jinam, za současné hranice Ruska. Svědčí o tom už počátek historie dvou nevelkých lokalit, jejichž jména dnes slýcháme velmi často ve zprávách o rusko-ukrajinském konfliktu.

Městečko Sudža (nyní centrum okresu) bylo založeno na počátku druhé poloviny 17. století a rozhodující roli přitom sehráli ukrajinští kolonisté. Jméno lokality a také stejnojmenné blízké řeky se zdá být tatarského původu. Sudža měla pevnostní charakter a byla po několik desetiletí centrem setniny začleněné do Sumského kozáckého pluku. Obdobný charakter lokálního centra Slobidské Ukrajiny měla však také lokalita zvaná Karyž ležící západním směrem od Sudži. Zdejší setnina patřila mezi první, které carský režim spolu s příslušnými právy kozáků zrušil v r. 1722, tedy za cara Petra I.

Kozácké založení lze nejspíš připsat také okresnímu městu či spíše městečku zvanému Hluškove (dnešní Gluškovo). Tradice připisuje vznik jeho jména osobě zakladatele, jímž měl být kozák Hluško – je to analogie k pověsti o názvu Charkova, kde měl hrát podobnou roli kozák Charko. Osad kozáckého založení by se našlo na jihu Kurské oblasti daleko více, v tomto krátkém článku však nelze probírat příliš velké podrobnosti.

Složité poměry v této části ukrajinsko-ruské hranice našly své dramatické pokračování na počátku dvacátého století, v době ruské bolševické revoluce a prvního ukrajinského boje za nezávislost. O tom však více poví příští příspěvek.

(boz)