Letní rozjímání o Ukrajině (4)

V předchozí, třetí a předposlední části tohoto cyklu profesora Jiřího Peška byly obsaženy tyto kapitoly: Logistika válčení – Chce Západ na Ukrajině opravdu vyhrát? – Moskva jako mene tekel západních státníků. Připomínáme, že celý text, který zde byl rozdělen do čtyř kapitol, byl napsán koncem června tohoto roku. 

Lze válku na Ukrajině zmrazit?

Důsledkem je (tiché, dokud to např. Tomáš Pojar neřekne v interview) rakovinné bujení strategických představ o ukončení války „výměnou míru za území“. Samozřejmě s tím nápadem otevřeně hlomozí zejména ultrapravičáci, neonacisté a ultralevičáci. Ale i poměrně „slušní“ lidé už meditují nad tím, že Finsko sice muselo po zimní válce odevzdat Rusku část svého území, ale dlouhodobě si přece zachovalo samostatnost a nezávislost. A ještě populárnější (samozřejmě hlavně na východě Spolkové republiky) je tvrzení, že Německo bylo 40 let rozděleno a jak pěkně to přežilo, posléze se spojilo a dnes vzkvétá.

Nejnověji přispěchal před časem sám soudruh Putler s nabídkou, že ukončí válku, když si bude smět podržet vše, co kdy na Ukrajině dobyl, tedy i ta území, z nichž ho Ukrajinci už dokázali vyhnat, plus něco navrch. (Těch podmínek pro příměří měl samozřejmě více, jednu skvělejší než druhou… dohromady ale svědčí o tom, že na cara přece jen padá strach a zahání ho simulováním hry svalů.)

Všechny ty nápady, ať už je (s rukou před ústy) přednášejí dobrodějové nebo ať je vyřvávají neonáckové a levičáci všeho druhu, mají dvě zásadní slabiny. Především je z řady dobrých důvodů neakceptují Ukrajinci, a to nejen vláda, ale i běžní lidé v zázemí i na frontě. Za druhé jsou takové nápady obrazem historické nevzdělanosti jak svých autorů, tak těch, kdo je i bona fide roztrubují.

Ukrajinci tento typ kšeftu odmítají z obecných důvodů: šlo by o mezinárodně protiprávní bonifikaci agresora. Přitom už případ Mnichova učí, že nácky nelze zastavit obětováním slabších členů evropské komunity. Nadto zcela aktuálně nejspíše takřka všichni Ukrajinci vědí, co se děje na Rusy obsazených územích, tedy jakým drastickým způsobem tam probíhá plošné porušťování – včetně poprav, mizení lidí, jejich věznění, mučení, znásilňování (momentálně je velkou ruskou módou znásilňovat zatčené muže), včetně odvlékání dětí a poté jejich internetového nabízení k adopci v Rusku. Ukrajinci vědí, že bojují za přežití národa, a to v nejvlastnějším fyzickém smyslu toho pojmu.

Co se pak týče Finska, je dobré seznámit se s realitou, již dávno kriticky zprostředkovanou řadou snad zejména německých a finských výzkumů: sovětská vláda již v polovině 30. let učinila Finy, žijící na předválečném území SSSR, cílem exterminačních akcí s kvótami poprav a transferů do gulagu. Po dobytí pásu Finska před Mannerheimovou linií v roce 1940, resp. po ziscích druhé světové války byla pak postřílena, resp. do gulagu odvezena naprostá většina zdejších Finů a Karelů. Přeživší se v 50. - 60. letech mohli vrátit do Finska, zabrané území však bylo trvale až dodnes rusifikováno. Ořezané Finsko zachránil jen respekt Rusů vůči kvalitě a brutální nezdolnosti finských bojovníků. 

No, a příběh NDR může působit spíše odstrašujícím způsobem než jako přitažlivý příklad. Sovětským svazem založený a dirigovaný, od demokratů a jiných nepohodlných bytostí drsně „očištěný“ stát „dělníků a rolníků“, v němž mj. nikdy neproběhla denacifikace a (ex)členové NSDAP či dokonce SS byli až do konce 80. let zastoupeni ve vedoucích orgánech všeho druhu, byl odpornou, vražednou a bezprecedentně profízlovanou diktaturou, posléze snad autoritativním režimem. Ten přes již v 80. letech podstatnou finanční pomoc Spolkové republiky nakonec mj. hospodářsky zkolaboval. Po jeho zhroucení z něj po roce 1989 odešlo na západ přes 2,5 milionu lidí. Ti, kdo zůstali, dnes volí neonacisty z AfD nebo Svaz Sáry Wagenknecht (BSW), tedy jakousi syntézu komunismu s proruským neonacismem. 

Rekultivaci dederonské společnosti nepomohly ani stovky miliard euro, pumpované sem po spojení Německa po tři desetiletí „starou“ Spolkovou republikou… Co s tímto Bohem prokletým územím a lidem, neví nejspíš ani právě zmíněný Vševědoucí. A najednou právě tato dějinná katastrofa má být optimistickou motivací pro ukrajinskou de facto kapitulaci?

Širší obzor

Snad by bylo na místě připomenout, že nemá-li Evropa přijít o zbytek své globální pozice a reputace, nemá-li se obecně vytratit alespoň zbytek vlivu mezinárodního práva a norem, je třeba pomoci Ukrajině tuto válku vyhrát. Vítězství v tomto případě znamená vytlačení Rusů z ukrajinského území… i za cenu toho, že poté Putin padne za oběť takovému či onakému ruskému mechanismu likvidace neúspěšných carů. Porážka se totiž v Rusku samovládcům nikdy a ze zásady neodpouštěla….

Putin to ví a přímo zoufale se snaží opřít se o partnery, kteří jím v principu pohrdají (soudruh Si mu při vší přátelskosti dává najevo zhruba obdobnou nadřazenost jako soudruh Mao vůči Chruščovovi po kubánské krizi, z pekingského pohledu měkounsky „zpackané“, nebo o vyděděnce mezinárodního společenství, kteří jsou/měli by být hluboko pod ruskou imperiální úrovní (Kimova Severní Korea), ale které teď moskevský car zoufale potřebuje. A tak Putin nuceně posiluje Kimovu pozici, slíbil podporovat severokorejský atomový a raketový program a účastní se s ním jako rovný s rovným „spontánních“ masových megaoslav své návštěvy, resp. triumfujícího hostitele Kima. Jsou to splátky za (podle zdrojů USA) již 10 000 kontejnerů prastaré dělostřelecké i jiné munice, dodané v posledních dvou letech do Ruska.

Symptomatické bylo, že když oba diktátoři konali velepřehlídku, jeli při ní v pěkně vypucovaném mercedesu – Scholzovo a Habeckovo srdce jistě poskočilo nadšením nad tou reklamou pro německé automobilky. Následně dorazil Putin dokonce do Vietnamu, úspěšně kapitalizované komunistické diktatury, která v roce 1979 dokonce dokázala zahnat zpět na sever čínské tankové sbory a uzavřít pak řadu výhodných smluv s USA i dalšími „vykořisťovatelskými státy“ Západu. Byl sice přivítán s velkými poctami, ale slíbeno mu nebylo nic.

Je nutno dodat, a tím už zakončím tento text, že ruská (ostatně podobně jako i čínská) diplomacie připravovala válku o znovunabytí imperiálního statutu s velikým předstihem a promyšleně. Euroatlantické společenství věčně rozhádaných, egoistických a v mlžných vzpomínkách na svoji bývalou koloniální velikost nadále snících států zaspalo. Přenechalo „globální jih“ a jeho nerostné bohatství, přelidněnou chudobu i místní úvahy o budoucím rozvoji a vlivu jakož i (dílem mytologizované, dílem reálné) nepěkné vzpomínky na koloniální řádění Evropanů ještě hluboko v poválečné době, rusko-čínské konkurenci. Evropská diplomatická ofenziva v Africe i Latinské Americe začala příliš pozdě, nadto ne vždy s pochopením pro představy, potřeby a přání druhé strany. Zatímco Rusko dlouho coby přátelský pozdrav posílalo takřka kamkoliv zbraně a zbraňové systémy na (často trvale nesplácený) úvěr a Čína zakoupila a zavázala si polovinu „jižního“ světa prostřednictvím velkorysých (až posléze se ukázalo že lichvářsky vyděračských) rozvojových úvěrů, Evropané (včetně Čechů) dlouho jen ztráceli kdysi pevné obchodní i politické pozice. 

Nyní je globální jih převážně antievropský a antiamerický. „Lokální válka kdesi na východě Ukrajiny“ ho nezajímá (přinejmenším dokud Ukrajina dodává Africe obilí) a bohaté (arabské ropné státy) i chudé, ale mocné republiky (Indie či Jižní Afrika) opakovaně žádají nové rozdělení formálních špičkových světových mocenských pozic. Nedávno uskutečněné velké, bez ruské účasti konané mezinárodní konference, vztahující se k Ukrajině (zasedání G 7 s přizvanými hosty z globálního jihu, a především ohromná švýcarská konference o možnostech míru a poválečném znovuvybudování Ukrajiny), ale po jiné krizové linii také arogantní lhostejnost Netanjahuovy vlády k požadavkům a doporučením USA i EU, to vše jasně ukázalo, že svět je pro Evropu daleko komplikovanější, než býval…  Snad by stálo za kalkulaci, jak přijetí Ukrajiny může posílit jak EU, tak NATO.

Závěr

Jak to tedy vypadá s perspektivou obratu k ukrajinské dominanci ve válce proti ruskému agresorovi? A do jaké míry jsme schopni zorientovat se v komplexním a nesourodém moři zpráv k tomuto tématu? Překročíme-li horizont denního referování o šarvátkách na frontě a ruských útocích na ukrajinský civilní sektor, odpoutáme-li pozornost od dramatických pohyblivých obrázků a pokud možná se soustředíme na ověřitelně či pramennou kritiku úspěšně přeživší „tvrdé“ informace, nevypadá situace zase tak špatně. Dobré perspektivy se v poslední době kupodivu rýsují zejména na Krymu, který by se (možná letos, možná napřesrok) mohl stát cílem ukrajinského ofenzivního pokusu. Nesmí se však opakovat debakl loňské „metodologicky západní“ ofenzivy. Útočící jednotky budou muset být dobře vybaveny a letecky kryty. V principu tedy záleží na nás, na Evropanech (USA bude spolehlivým partnerem do konce roku - co bude poté, ukážou listopadové volby) a na našem občanském tlaku na vlády, které penězi, úvěry i hmotnými dodávkami podpírají bojující Ukrajině záda.

Ukrajina v poslední době stojí a bojuje ne snad zcela sama, ale opakovaně značně osaměle. To je nelehká role, o to těžší že Ukrajinci nestojí „jen“ proti agresivnímu imperiálnímu Rusku, nýbrž nepřímo proti více či méně spolupracující mocné a při vší vnitřní bídě bohaté čtveřici diktatur (Rusko, Čína, Severní Korea, Irán) a jejich přívěsků (Bělorusko). Věřím výše zmiňovaným propočtům, že Ukrajina zvítězí. Uvědomme si však také, že celá řada kompetentních znalců shodně říká: Kdyby měla Ukrajina padnout, byla by to katastrofální porážka celé bezmocné Evropy a pozvání agresorů do jejích otevřených bran.

(JP)