Letní rozjímání o Ukrajině (2)

V předchozí části článku, napsaného profesorem Jiřím Peškem koncem června, byly obsaženy tyto podkapitoly: (Dílčí) zrušení zákazu střílet západními zbraněmi do Ruska – Žádosti o dovolení bránit se – Ruská válka proti civilistům a civilní infrastruktuře. Článek bude mít ještě dvě další pokračování.

Proč (konečně) přišlo povolení střílet do Ruska

Když si položíme otázku, proč vlastně bylo (konečně) zrušeno americko-německé embargo na střelbu z dodaných zbraní na cíle v Rusku, dozvídali jsme se od řady (např. německých) oficiálních žurnalistů (úpěl jsem např. na Den dětí nad trojrozhovorem v ZDF, kde o tom tématu v nejlepším vysílacím čase diskutovala odbornice na německou vnitřní politiku se sportovní redaktorkou, přeučenou na „fšechno“ a samolibým blbem, obětavě sedícím v Moskvě, ale znalostmi carské říše neoplývajícím), že ten krok byl nutný, aby nepadl Charkov. Přitom řada českých i německých odborníků na ukrajinskou problematiku i na válku již od počátku května opakovaně říkala, že se shromážděnými ruskými silami je možno vázat ukrajinské vojenské kapacity, ale nelze se probít až k Charkovu, natož ho dobýt. Toto město ovšem může být ze vzduchu srovnáno se zemí…

Proč tedy ono povolení, jemuž se Olaf Scholz (před evropskými volbami se na plakátech důsledně stylizoval do role mírotvorce) dlouho zoufale bránil a tvrdil, že po jeho udělení by Moskva odpověděla atomovými údery? (K nim, stejně jako po překročení předchozích Scholzových „červených linií“, samozřejmě nedošlo.) Zajímavý komentář o atomových hrozbách publikoval německý historik Osterhammel. Připomněl, že plané vyhrožování atomovým úderem „až se opravdu rozzlobím“ světově etabloval Richard Nixon počátkem 70. let vůči Severnímu Vietnamu. Jenže tamní komunisté byli válečníci pevných nervů (nadto lhostejní k „drobným ztrátám“ mezi civilisty), takže přes veškeré Nixonovy atomové hrozby nakonec USA roku 1973 z Vietnamu zahanbeně vycouvaly.

Co tedy přivedlo Bidena a Scholze k onomu „placet“ pro střelbu na ruské území? Jednak při ruském masakrování ukrajinských nevojenských cílů asi přece jen mezinárodně zafungovalo srovnání se severosyrským městem Aleppem (památka světového kulturního dědictví UNESCO), které Rusové, podporující Asadova vojska, v letech 2012-2016 postupně rozbombardovali na padrť. Bezdůvodně blokovat obranu bezbranných ukrajinských civilistů bylo už pro Bidena i Scholze nadále politicky neúnosné. Možná se přitom opravdu (lhostejno, zda oprávněně) báli, že snadné a systematické proměňování ukrajinských měst v hromady sutin může podlomit odhodlání Ukrajinců a vést ke kolapsu Ukrajiny.

Snad přispěla i ostuda s tím, že neskutečně drahé západní rakety a řízená dělostřelecká munice začala být v posledních měsících Rusy tak úspěšně elektronicky rušena, že nenacházela zamířené cíle. A vyřešit tento fundamentální problém se Západu dosud nedaří. I to bylo nutno zamáznout. (Ukrajinci ten problém „kompenzovali“ tím že Rusům před časem z Patriotu sestřelili „nezasáhnutelnou“ hypersonickou raketu Kinžal, letící pětinásobnou rychlostí zvuku. Taky pěkná ostuda.)

A možná věci napomohli Ukrajinci i jinak: Svými vlastními, stále dokonalejšími drony zapálili nejen řadu ruských skladišť pohonných hmot v zázemí fronty, ale přímo i rafinérií, a to i hluboko v Rusku. A zejména začali dálkovými drony atakovat ruské radary strategické obrany státu. To jsou ohromné stacionární obludy, určené k včasnému zjišťování, zda na carskou říši neletí západní strategické rakety s atomovými náložemi. A jako vedlejšák tyto radary monitorují letecký provoz nad celou Ukrajinou, resp. především vyhledávají cíle a snad i pomáhají navádět rakety a velké klouzavé bomby, vypouštěné na Ukrajinu ze strategických bombardérů z bezpečné hloubi ruského území. Napadení těchto radarů (zatím spíše demonstrativní než funkčně destruktivní) je položkou na ruském seznamu záminek k tomu, odpovědět nepříteli atomovým úderem. A toho se Biden i Scholz (zejména před volbami všech druhů a úrovní) zoufale bojí. Voliči, uvyklí žít v bezpeční jaderného „deštníku“, protestují proti nebezpečí atomové války, ať by probíhala kdekoliv….

Takže nelze vyloučit obchod: „Milí Ukrajinci, když necháte ruské strategické radary na pokoji a slevíte z ničení ruských rafinérií (ty stoupající ceny benzinu, ty nám ve volebním roce dělají opravdu starost), dáme placet k napadání cílů v (blízkém) Rusku našimi raketami.“ A opravdu: Putler viditelně vyděšen, zuřil, Medveděv, ožralý jak český zeman, přednesl psychedelický projev o nutnosti předání ruských atomových zbraní mezinárodním teroristům k ničení západních velkoměst… a jako obvykle se poté nic mimořádného nestalo (jako by toho, na co si už Ukrajina i svět musel zvyknout jako na denní praxi, bylo málo).

Západní hysterizace frontové situace podle ruských zpráv

Ale vraťme se k situaci na frontě - abstrahujme od toho, že se poměry na různých částech asi 1 300 km dlouhé fronty namnoze diametrálně liší. Celá řada akademických, vojenských i žurnalistických analytiků v poslední době varovala, že velká část západních politiků, novinářů a samozřejmě především ultrapravičáků a neonacistů všeho druhu (exemplárně Sára Wagenknecht, kdysi představitelka komunistické platformy v německé postkomunistické Levici, nyní majitelka vlastní volebně úspěšné ultra-levicovo-ultra-pravicové strany, chrlí na kamery obsahově, ale i formulačně dokonalé deriváty moskevských lží) pilně recipuje a dále rozšiřuje moskevskou propagandu a desinformace. Se spontánní pitomostí to však činí i veřejnoprávní média: hlavní je mít pohyblivé obrázky, které jsou z ruského vysílání přejímány i s (parafrázovaným) doprovodným textem, a to až na výjimky bez jakékoliv kritiky nebo věcného komentáře… Takže když Rusové někde u Vovčanska dobydou kadibudku, řada i seriosních novinářů, neřku-li politiků, už hlásí zhroucení charkovské fronty. Silně to připomíná zpravodajství z Ghazy, kde se také média i politikové, včetně OSN, opírají takřka výhradně o (nejraději televizní) zpravodajství Hamasu a israelské (zajisté také výběrové) informace nejraději vytěsňují.

Přitom právě otevření severní fronty a ofenziva proti Charkovu je v odborných analýzách většinou presentována jako fundamentální ruský debakl: Dobytí nevelkého příhraničního pásu bylo zaplaceno enormním počtem ruských padlých a zničením množství stále nedostatkovější techniky. Neznám aktuální skóre, ale v květnu padlo jen na tomto v principu nepodstatném úseku fronty přes 4 tisíce Rusů a bylo zničeno několik desítek tanků. Kromě toho se řada jednotek vzdává Ukrajincům, ve Vovčansku je obklíčeno na 400 ruských vojáků a opakované pokusy o uvolnění obklíčení zatím končí masakry útočících lehkých jednotek.  Tuto situaci nelze přenášet na jiná bojiště, ale přece jde o něco signifikantního.

Můžeme sice opakovaně číst, že Rusko přeladilo na válečný modus a chrlí zbraně… ale reálně jsou dnes na frontu posílány už i resuscitované, vlastně památkové tanky T-55, tedy stroje, které jsou o generace starší než kdokoliv z vojáků, kteří jsou do nich posazeni. Jejich osud pak bývá krátce tragický. Tato pozorování nepřicházejí jen z charkovské fronty, ale prakticky odkudkoliv. Víme např., že se Ukrajinci zoufale snaží na drony sledovanou a těžce ostřelovanou frontu dopravovat posily a odvážet odtud raněné co možná jen obrněnými transportéry…. ale ruská strana právě u Vovčanska už vyslala na přesun k frontě bataliony i na plechem kapotovaných čínských vozících pro golfová hřiště… a nejnověji na motocyklech. Oba pokusy byly ihned plošně likvidovány ukrajinským dělostřelectvem.

Válka coby filmové drama kontra suchá ekonomie války

Odborníci na ekonomii války (nejznámější asi je německý vojenský poradce CDU a zaměstnanec mnichovské „Sicherheitskonferenz“ Nico Lange, velmi podobně argumentuje také docent vojenské fakulty na curyšské ETH Marcus Keupp) doporučují nenechat se uhranout aktuální (dlouhodobě nedobrou) taktickou situací a přejít prostě k „účetnictví“:  Podle obou uznávaných odborníků nepřežil již z původní ruské, relativně kvalitní a vycvičené invazní armády prakticky nikdo a zničena je i veškerá (moderní) těžká technika, s níž Rusko vpadlo na Ukrajinu, tedy asi 3 000 tanků, transportérů, samohybných děl atd. (Keupp je znám prohlášením z konce roku 2023, že Rusko válku s Ukrajinou již strategicky prohrálo.)

Rusko nesporně má ohromné vojenské zásoby, ale jejich kvalita (s jejich stoupající památkovou hodnotou) dramaticky upadá a jejich celkové zásoby se podle ekonomů rychle blíží vyčerpání. Ruští spojenci sice posílají, co jen mohou, ale hlavní dodavatel, Čína, neposílá přímo zbraně, nýbrž „jen“ stroje a komponenty. No a ze severokorejských raket (po návštěvě Putina v Pchjongjangu jich bude dodáváno ještě podstatně více) jich po startu 50 % vybuchne ještě nad ruským územím nebo se cestou zřítí (vzpomeňte ostatně na nedávný iránský „úder Izraeli“, tam tomu bylo obdobně). Ze severokorejské (kdysi z SSSR dodané) dělostřelecké munice je podle zpravodajských údajů přes 30 % defektní. Přesto Rusko zoufale stojí o její masové dodávky.

Četli jsme toho už hodně o úspěšném převedení Ruska na válečnou ekonomiku. Dnes do válečného sektoru směřuje 8,7 % ruského hrubého domácího produktu (v Evropě už dvě třetiny zemí NATO konečně dosáhly 2 %). Otázka zní, jak to Rusko může dlouho vydržet: za Gorbačova šlo na armádu 13 % HDP, což (spolu s jeho reformami a hlavně zemědělskou politikou) celkem rychle a účinně přispělo k finální implosi Svazu. Nyní v květnu přišly první zprávy, že tohle Putinovo vyšponování ekonomiky naráží na mantinely průmyslové reality. A hned poté sám veliký car přišel s ideou radikálního zdanění ruských boháčů… Tak uvidíme. Rusko v posledním roce snížilo finančně a politicky důležité exporty zbraní do zahraničí na polovinu, některé zbraňové systémy dokonce vykupovalo zpět. 

O kvantitativních i kvalitativních problémech s nahrazováním lidských ztrát čteme vlastně jen pro Ukrajinu. Rusko vrhá na frontu měsíčně 20 000-30 000 nových vojáků. Odborné zdroje ale soudí, že kvalita těchto jednotek dramaticky upadá. Nejde přitom jen o tradiční ruský (a dnes už i importovaný indický a africký) „kanonenfutter“, posílaný na frontu s minimálním výcvikem a bez šance na přežití, ale i o ztráty pilotů, radarových specialistů a odborníků mnoha dalších profesí. Rusko úspěšně rozvíjí všechny možné oblasti elektronického boje, ale i tam je množství kvalifikovaných obsluh konečné a carská velmoc se nemůže spolehnout na vycvičení potřebných specialistů svými spojenci…

(JP)