Letní rozjímání o Ukrajině (1)

Nabídli jsme zde už v minulosti řadu kratších textů o Ukrajině od českého historika prof. Jiřího Peška. Tentokrát máme k dispozici obsáhlejší, sumarizační úvahu shrnující nejdůležitější aspekty ukrajinského zápasu s Ruskem. Text byl napsán koncem června. Rozhodli jsme se rozdělit jej na čtyři části a dnes nabízíme první z nich. (red.) 

Osud Evropy leží v rukou ukrajinských vojáků, evropských a amerických zbrojařů, občanské veřejnosti států Evropské unie a zejména čelných euroamerických politiků. Hlavně ti naposledy zmínění politikové své úloze evidentně nedorostli, resp. jejich dospívání je (právě v posledních dvou a půl letech) provázeno řadou pubertálních truců, úletů a hádek. To vše se děje ve skrz naskrz medializovaném světě, kde jsou informace a expertízy stále častěji nahrazovány pěknými (pohyblivými) obrázky, osobním míněním a pocity. Pokusil jsem se shrnout dostupné informace a – jako historik, nikoliv politolog nebo ku všemu použitelný poradčenko mocných – nabídnout svůj pohled.

K napsání předloženého textu mne donutil vnitřní šťouravý hlas: „Tak jak to je s tou Ukrajinou? Blíží se obrat ve válce ve prospěch Ukrajiny nebo naopak dostanou za pravdu skeptické hlasy, soudící, že proti ruskému kolosu nemá válkou bezmezně unavená, denně nálety masakrovaná, relativně chudá země (s donedávna 44 miliony obyvatel, dnes s 38 miliony, z nichž více než 6 milionů uprchlo do zahraničí a 3 miliony jsou uprchlíky ve vlastní zemi) vlastně žádnou šanci.“ Uvědomil jsem si, že na základě expertních analýz, žurnalistických reportáží i referencí o řadě významných rovin ukrajinské, ruské i euroatlantické reality lze vytvořit její velmi odlišné až protichůdné obrazy, které jsou nadto občas pozoruhodně moderovány specifickými názory jednotlivých znalců.

Tak třeba v dubnu „bezpečnostně-politický analytik“ nadace Konráda Adenauera Martin Svárovský soudil ve svém v podstatě optimistickém náčrtu ukrajinské situace, že „dělostřelecká munice už není rozhodující v devastaci nepřátelské techniky“. Proč je tedy tolik radosti, že 25. června konečně na Ukrajinu dorazila první zásilka dělostřeleckých granátů, nakoupených díky iniciativě českých diplomatů, vlády a prezidenta? Jindy zase velmi kompetentní znalec politické geografie a ukrajinské problematiky Michal Romancov zauvažoval, že prezident Zelenskyj je evidentně k smrti vyčerpán, opotřebován a bylo by rozumné, kdyby se konaly řádné prezidentské volby a on uvolnil místo odpočatým a kreativnějším politikům. Otázku po reálné možnosti uspořádání voleb ve válčící zemi, kde každá větší koncentrace lidí inspiruje Rusko k náletu, ani otázku, zda válčící země v bezmezně těžké době opravdu potřebuje volby, si autor nepoložil. Stejně je tomu s otázkou, zda si může Ukrajina dovolit výměnu virtuózního, s národem denně komunikujícího a všechny „dveře“ k podpoře v Evropě i severní Americe otevírajícího státníka. 

Co tedy hovoří pro obrat ve válce a co pro krizi obrany, resp. absenci nadějí na znovudobytí agresorem obsazených ukrajinských území? A jak jsme (my, Evropané) na tom s relevancí zpráv, které k nám pronikají prostřednictvím masových médií, expertních center ale i projevů politiků? Mnoho kladných i záporných kroků „mocných“ nemá srozumitelné zdůvodnění. A přece nelze čekat celá desetiletí, až vyjdou memoáry dnešních protagonistů nebo až budou (před obecným otevřením příslušných archivů) vydány účelově výběrové edice dokumentů, vysvětlujících, jak a proč došlo k tomu či onomu rozhodnutí. Je třeba pokusit se odhadovat motivace politických posunů již dnes – i přes veškerá noetická rizika s tím spojená.

(Dílčí) zrušení zákazu střílet západními zbraněmi do Ruska

Exemplárním příkladem jednoho z „nejasných kroků“ je dlouho toužebně očekávané ukončení velmocenského embarga na střelbu západními zbraněmi na ruské území. Posledního května stáhly konečně Spojené státy a v návaznosti na ně Spolková republika Německo po více než dvou letech zákaz používat zbraně, dodané těmito spojenci Ukrajině, proti cílům, ležícím přímo na ruském území (tedy nejen na Rusy okupovaném území Ukrajiny). Francouzi a Britové dali pro jimi dodané zbraně Ukrajincům své placet k volné volbě cílů již v průběhu časného jara. Rozhodnutí, které padlo na pražském summitu NATO, bylo do poslední chvíle nejisté. Ani reportéři v Praze, ani německý ministr obrany Pistorius, v principu otevřený příznivec svobodné volby cílů při obraně Ukrajiny, nevěděli evidentně ještě ve večerních hodinách 30. května, jak jednání dopadnou a ministr se při atacích žurnalistů zoufale kroutil… 

Nešlo jen o zlomení odporu vyděšeného, v jádře dosud proruského Olafa Scholze, ale nejasná byla i situace v USA. Tam zřejmě stál Biden a jeho přeopatrný bezpečnostní poradce Jake Sullivan proti ministru zahraničí Antony Blinkenovi, který situaci chápe nesrovnatelně lépe.  Nakonec dal Biden dílčí a opatrnou zelenou, takže Scholzovi, stojícímu pod spojeným britsko-francouzským tlakem, nezbylo než zase jednou kapitulovat, vykašlat se na dosud nepřekročitelné rudé linie a připojit se k uvolnění dosavadního zákazu. Je to veliký pokrok, i když toto uvolnění platí jen pro severní (charkovskou) frontu, kde Rusové útočí na Ukrajinu přímo ze svého území. A svolení nadto platí jen do hloubky 200 mil směrem do Ruska. Dosud totiž Ukrajinci na střelbu ruských jednotek, vedenou z ruského státního území, vůbec nesměli americkými a německými zbraněmi odpovídat.

Pro názornost: Ruská květnová ofenziva postoupila na ukrajinské území do hloubky tří až pěti, jen výjimečně deseti kilometrů – u města Vovčansk, ruskými bombami a raketami již téměř srovnaného se zemí. Po dobytí asi tuctu pohraničních vesnic byla ofenziva za cenu značných ukrajinských obětí zastavena. Komentátoři hovoří o „podstatných chybách ukrajinských velitelů“, které obránce stály značné lidské i technické ztráty. „Může bejt“, řekl by Švejk. Ukrajinci to vyšetřují, přičemž právě z Vovčanska Rusy už takřka zcela vytlačili. Málokdo si přitom uvědomí, že ukrajinská armáda musela ve chvíli ruského útoku mj. rychle odeslat ze severu na jih moderní západní techniku a urychleně povolat z jižní fronty jednotky, vyzbrojené ukrajinskými nebo starými sovětskými zbraněmi.

Když totiž byla z ruského území zahájena střelba např. na německé tanky Leopard, nesměly odpovídat palbou a jako řešení jim zbýval jen ústup. Nejen moderní zbraně, ale dokonce i prastaré kulomety mají totiž technický dostřel pět až deset kilometrů, takže projektily, granáty nebo rakety nutně mohly dopadat na ruské teritorium, i když byly „jen“ zamířeny na invazní síly, již překročivší ukrajinské hranice. Ostřelování ruských dělostřeleckých a raketometných pozic, rozmístěných v Rusku doslova jen kousek od hranic, bylo pak výkonnými západními zbraněmi dosud zcela vyloučeno.

Žádosti o dovolení bránit se

Je ovšem třeba říci, že volné ruce nemají Ukrajinci ani na frontách, kde Rusové stojí na okupovaném ukrajinském území. Tam sice bylo možno odpovídat dělostřeleckou, raketovou nebo tankovou palbou na palbu ruskou, ale když drony vojenské rozvědky identifikovaly ruská skladiště zbraní, velitelská stanoviště nebo vyšší koncentraci tanků, které bylo nutno včas likvidovat účinnými západními prostředky, bylo a je nadále nutno poslat „projekt“ takové likvidace do německého Wiesbadenu, kde sídlí koordinační štáb NATO. Tam je plánovaná akce odborně přezkoumána a teprve poté bylo (občas ale nebylo) vydáno povolení k užití západních těžkých zbraní. 
Trochu mi to připadá, jako že Ukrajinci prakticky od počátku bojují proti ruské agresi se svázanýma nohama a ještě jim (verbálně ovšem heroicky vstřícná) západní reprezentace místo dostačujících dodávek zbraní a střeliva starostlivě drží jednu ruku zkroucenou za zády (a občas ji milostivě popustí…).

Ruská válka proti civilistům a civilní infrastruktuře

Ruská válka proti civilistům a civilní infrastruktuře
Ono nadto nejde „jen“ o frontové situace. Ženevskými konvencemi je ve válkách zakázána spousta nepravostí, zejména pak cílené zabíjení civilistů a ničení nevojenských objektů. Rusové ovšem proti Ukrajině nevedou válku, tedy (loupežné) tažení, respektující mezinárodní regule, nýbrž „speciální operaci“, čili loupežný vyhlazovací nájezd, při němž je (jim) vše dovoleno a svět má kušovat. Mezinárodní organizace přitom s mimořádnou vášní sledují, zda se Ukrajinci brání podle „západních“ pravidel. Konkrétně: Rusové dnes vedou bez nadsázky gigantickou bombardovací ofenzivu proti civilním cílům (sem patří elektrárny a celá energetická infrastruktura, ale stejnou měrou cílí také na obytné domy, školy, nemocnice i obchodní centra na celém území Ukrajiny.

Činí tak nadto dílem podle v Sýrii ozkoušeného receptu dvou následných útoků: První salva raket zničí sídlištní domy nebo nákupní centra, druhá o půl hodiny později zasáhne tentýž cíl a zabíjí hasiče, záchranáře, sousedy, vytahující zraněné z trosek… Ani to není mezinárodními pravidly dovoleno, stejně jako se na frontě nesmí střílet na sanitky a saniťáky, což je ovšem jedna z velmi oblíbených ruských zábav. Zřejmě se jedná o dědictví druhé světové války, kdy pro Hitlerova stejně jako pro Stalinova vojska také od počátku neplatila žádná (s prominutím „ženevská“) pravidla.

Ukrajinci mohou chránit proti ruským raketám a z bombardérů vypouštěným těžkým klouzavým bombám masivněji, tedy především bateriemi vynikajících (a drahých) protileteckých raket Patriot, jen hlavní město Kyjev. Fronta ani většina země včetně drasticky a soustavně ničeného milionového velkoměsta Charkova zůstává však bez silnějšího protileteckého krytí. Rozsáhlejší dodávky účinných protiletadlových systémů váznou na neochotě států NATO vzdát se většího počtu baterií Patriot ve prospěch Ukrajiny. Minimální potřebné množství baterií Patriot definoval Zelenskyj zjara číslem sedm. Jednu dala Spolková republika, jednu nyní Rumunsko…

Alespoň dílčím řešením by proto bylo ostřelování ruských raketových základen a letišť, ležících v „taktické hloubce“ v Rusku (reálně však neexistují možnosti, jak likvidovat např. ponorky, plující na severu Kaspického moře, z nichž jsou vypouštěny střely s plochou drahou letu na Oděsu…). Ovšem na ony základny a letiště v Rusku doletí s dostatečnou náloží prakticky jen Západem dodané rakety. Zcela konkrétně jde především o umlčení odpalovacích raketových ramp – celá řada jich je situována severně od ruského Belgorodu. Ty odtud soustavně ničí civilisty v Charkově…

(JP)