Jak malovat počátek války a (dočasné) opuštění Ukrajiny

Petra Dobruská – Alice Nikitinová (eds.): Když to začalo

V posledních měsících jsme na našich stránkách zanedbali jedno z důležitých témat: sledování nových překladů z ukrajinštiny stejně jako českých knih o Ukrajině. Snad se nemýlím, když uvedu, že tato tematika není nikde soustavně sledována. Pokusíme se situaci napravit. Začínáme neobvykle, protože komiksovým knihám jsme zatím pozornost nevěnovali.

Množství komiksové literatury na českém trhu přitom výrazně roste a do jisté míry se to týká také knih či sešitů s ukrajinskou tematikou. Samozřejmě přibývá i čtenářů či „prohlížečů“ tohoto typu literatury a platí to zejména v případě dětí. Uvedený trend se zřejmě nezastaví, ať se to milovníkům „opravdové literatury“ líbí nebo ne. Proto je třeba i této složce současného čtiva věnovat patřičnou pozornost.

Dnes máme k dispozici už nejméně pět komiksových knih, které se z různých hledisek dotýkají ukrajinských reálií. Příběh války za nezávislost sleduje komiks nazvaný „Vůle“, o Holodomoru pojednává jeden z příběhů „Ukrajinských a ruských sešitů“ a průběh černobylské katastrofy sleduje komiks „Pád Atomgradu“. Na ruskou agresi proti Ukrajině reaguje nedávno vydaná knížka západních autorů nazvaná „Komiks pro Ukrajinu“ a nejnověji jsme se dočkali české verze „Malých dějin ukrajinského boršče“. Je patrné, že se jedná převážně o převody děl ukrajinských nebo západních autorů, jen černobylské téma má českého původce – Matyáše Namei.

Zvláštní místo v uvedené skupině publikací zaujímá nedávno vydaná knížka sedmnáctičlenného autorského kolektivu, který vytvořily až na jedinou výjimku mladé Ukrajinky spjaté s pražskou Akademií výtvarného umění. Většinu autorek (i jediného autora) spojuje to, že „když to začalo“, po ruském vpádu na ukrajinské území, hledali a našli útočiště v Čechách a postupně se uchytili na už zmíněné pražské výtvarné akademii.

Jak se dovídáme z biografických profilů zařazených ke konci knížky, většina těchto mladých tvůrkyň se narodila mezi lety 1998 a 2004, nejčastěji v Kyjevě, ale také v Odese, Charkově, Dnipru a dalších větších i menších městech – objevuje se mezi nimi i Nová Kachovka. Tímto způsobem je zde zastoupena většina Ukrajiny až na nejzápadnější regiony. Lvov je uveden jako původní místo studia jen jednou, alma mater většiny zúčastněných byla ve městech střední, východní i jižní Ukrajiny. Studijní zkušenost, která doplnila v české metropoli původní výtvarné vzdělání, byla jistě v mnoha ohledech odlišná a méně tradiční.

Hlavní události zatím krátkého životního příběhu autorek a autora sborníku jsou shrnuty v závěru knihy. Pokud jde o rok 2022 nebo rok po něm následující, vypovídají však ještě více jednotlivé komiksové kapitolky knihy, které mají velmi rozdílný rozsah – mezi šesti a dvaadvaceti stranami. Kapitoly na sebe časově ani nijak nenavazují a vykazují velmi specifický tvůrčí přístup jednotlivých autorek. Každá z nich se pokusila najít a sdělit adekvátní příběh a zvolit vlastní způsob jeho zpracování. Zdaleka se tedy nejedná jen o popisy odchodu z rodné země. Autorská pozornost je upnuta i k dějům, které opuštění Ukrajiny bezprostředně předcházely či které následovaly už v jejich nové zemi.

Tak už v prologu knihy nabízí Olena Zahrebina příběh prostých kostek, jejichž původní označení a barevnost se postupně ztrácejí a jsou nahrazeny černobílými obrazovými útržky poznamenanými už válkou. Anna Banyťuk zaznamenala vzpomínky na první dny ostřelování Charkova a na zmařenou oslavu dvacátých narozenin své kamarádky. Charkovu a ukončení tamního studentského života je věnován i příspěvek Anny Kajgorodové, místně neurčená je reflexe Sofie Kolopeňuk, útěk z Kyjevské oblasti až na hranici zachytila Violetta Pjatnycká. Dokazuje, jak velkou roli hraje za války změněná zvuková kulisa.

Snový příběh nazvaný Vidlička a vytvořený Julií Čujenko se nejvíc zalíbil mé dvanáctileté vnučce. Zde je útěk k hranicím zachycen očima malé dívky, které řekli, že jede na výlet a dostala za velký, snad uklidňující úkol držení vidličky. Ale vnímání abnormálnosti situace neunikne ani tahle malá hrdinka…

Nejen útěk, ale i počátek nesnadné adaptace v Čechách zachytila Jelyzaveta Hončarenko. Reflexí pobytu v Čechách je příběh ztracené kočky od Bohdany Zajac. Čechy jako „skorodomov“ vnímá ve své reflexi Anastasija Tovstokor a Čech se svým pojetím týká téměř dětsky zpracovaný Deník občásný (to adjektivum je téměř máchovské) Oleny Nurmamedové z března až července 2023. Zde se objeví motiv výletů z Prahy do Bruselu a z Tuchoměřic do litoměřického Máchova kraje, ale zároveň je tu zaznamenána např. smrt autorčina známého u Bachmutu. České reálie jsou v různém rozsahu zastoupeny v sedmi příbězích, tedy skoro v polovině, jen u tří autorek však zcela dominuje.

Celkově kniha nabízí opravdu pestrou mozaiku, na které je třeba ocenit bohatství výtvarných přístupů i zajímavě dotvořený individuální styl jednotlivých tvůrkyň. Pěkný a zajímavý je autorkami nastavený barevný styl části příspěvků, jiné jsou vytvořeny v černobílém modu. Jedná se o publikaci nesporně přínosnou a inspirativní: její vydání je třeba přivítat a poděkovat všem českým spolupracovníkům a českým podporovatelům, ke kterým se připojila řada institucí jiných evropských zemí, za to, že umožnili dotažení celého projektu do úspěšného konce.

A úplně v závěru bych rád popřál všem, kdo na knize autorsky spolupracovali, hodně štěstí v dalším výtvarnickém rozletu. Snad naleznou postupně co nejpevnější půdu pod nohama a snad je aspoň zčásti opustí smutek a bezradnost, které se v některých příbězích derou na povrch. Pokud se co nejlépe najdou, nebude ani příliš záležet na tom, zda zůstanou v příštích letech a desetiletích spjaty s Českem nebo s Ukrajinou, ale možná také s oběma jmenovanými zeměmi…

Dobruská, P. – Nikitinová, A. (2024): Když to začalo. Praha, Akademie výtvarných umění. Stran 234 (2). /ISBN 978-8

(boz)